Článek
Gejši nebyly ani prostitutky z vyšší společnosti, ani za každou cenu ženy se srdceryvným příběhem z feudální minulosti. Pravda je, jak to bývá, trochu složitější.
Koketérie i elegance
Překlad slova gejša znamená umělkyně, která zvládala nejen umění ženské koketérie či elegantního vystupování v kimonu k potěše oka. Tyto ženy se věnovaly i poezii, hudbě či tanci. Ty nejlepší zvládaly brilanci dvorské konverzace. Říkalo se jim podle květin, jejich symbolem byla také vrba.
Právo první noci
Za jejich předchůdkyně lze považovat tanečnice Širabyóši, ale vliv na ně měl i rozkvět vysoké kultury dvora v době edo i mejdži. V dávných dobách se tyto dívky rekrutovaly z chudých rodin, které je často prodávaly do učení, kde se stávaly tzv. maiko. Od útlého věku byly připravovány na svou budoucí dráhu pod dozorem nové patronky (okásan) i zkušenější kolegyně (starší sestry neboli oné-san) učednicí na gejšu.
To je dnes samozřejmě ilegální, neboť tuto dráhu mohou současné Japonky nastupovat až od osmnáctého roku života. Dříve byl život gejši velmi přísný, plný pravidel a povinností, jimiž připomínal spartánskou výchovu. Jakmile maiko prošla rituálem zasvěcením do stavu gejš, musela své vzdělání splácet původní paní.
Na druhou stranu se stávalo, že se dalo zpeněžit její panenství. Právo první noci s čerstvou gejšou si mohl zaplatit bohatý kupec, samotné zasvěcení se nazývalo mizuage. Dospělá umělkyně však mohla vést nezávislý život, kdy byla zvána ke společenským banketům ozašiki či k čajovým obřadům, aby předvedla své dovednosti.
Sexuální služby nebyly zdaleka podmínkou, často šlo jenom o vyvolání fantazie ladnými pohyby či výrazným malováním tváře. Mimochodem gejši si je bělily nejlépe rýžovou moukou. Jejich vyměřený čas se měřil zapálenou vonnou tyčinkou. Některé ve svých memoárech ovšem přiznávají, že na ně býval vyvíjen nátlak, aby se některým mužům oddaly. Nicméně ani Japonci v tomto nemají tak zcela jasno. Ovšem například na rozdíl od tzv. Oiran nebyly běžnými prostitutkami z vyšších kruhů.
Jinak měly Gejši svůj společenský statut a byly do jisté míry soběstačné, neboť nezávisely na žádném manželovi. V nejlepším případě gejša získala sponzora – tzv. danna, který mohl živit i platit drahá oblečení. Často šlo o ženaté muže, neboť mužská věrnost nebyla ve starém Japonsku žádnou uznávanou hodnotou.
Manželka byla od toho, aby se starala o domácnost, zatímco muž si hledal erotická či milostná dobrodružství jinde. Pokud se ale umělkyně vdala, tím okamžikem ztrácela svoji hodnost, neboť manželství bylo v rozporu se statutem gejši.
Řemeslo na vymření
Úpadek tradiční profese nastal kolem války a americké okupace, kdy se začaly kdejaké lehké holky nazývat gejšami. V moderním Japonsku tato profese pomalu zaniká, byť v Kjótu dodnes zůstalo asi šest oblastí hanamači (květinových čtvrtí), kde žijou gejši, zde nazývané geiko. Nejslavnější je zachovalá kjótská čtvrť Gion, kam chodí vlivní obchodníci i politici. Další podniky se nacházejí v Tokiu na Asakuse, ale i v městě Atami, Kanazawa či Niigata.
Gejšu můžete zažít ve slavnostní čajovně zvané o-čaja či v tradičních restauracích ryótei. Nicméně není zrovna jednoduché se dostat do tamní společnosti, pokud nemáte někoho, kdo by vás doporučil. Mnohem snadnější i dražší je požádat zřízence ve vybraných hotelech, které jsou s to dohodit představení.
Gejšám se kdysi muselo platit nejen penězi, ale i šperkem a donesením květin. Dnes si můžete objednat vystoupení gejši za nějakých 60 až 100 tisíc jenů (22 tisíc korun). Japonské cestovky pořádají i zájezdy do míst, kde bydlí gejši s nějakým programem. Je to mnohem více kulturní událost než erotické povyražení.
