Facky místo lásky

I když se tenhle problém nemusí týkat přímo vás, ve vašem okolí je jistě někdo, koho se dotýká velmi reálně. Domácí násilí se totiž odehrává za čtyřiceti procenty dveří českých domácností. Většinou tiše, nenápadně.

Jak to mohou ty ženy snášet, řeknete si možná. Proč taková týraná žena zůstává ve vztahu, kde ji manžel či partner bije a ponižuje. Jenže tak jednoduché to není. Odejít? Často není kam. Ve hře bývají společné děti a tlak ostatní rodiny. Vztah oběti a jejího tyrana je provázen vzájemnou závislostí: citovou i finanční.

Od ledna vstoupí v platnost zákon, podle kterého bude možné násilníka vykázat z bytu, a to až na dobu deseti dnů. Bez ohledu na to, čí byt je.

Domácí násilí bývá skryto před zraky okolí. Jedinými svědky bývají oběti a agresoři, a co je horší, někdy i jejich děti. Pouhých necelých pět procent obětí domácího násilí tvoří muži. Zbylých devadesát pět procent obětí jsou ženy, nejčastěji ve věku 30 až 44 let.

Často se s problémem nedokážou samy vyrovnat. Stydí se nebo nevědí, kam se obrátit. Přesto je nutné jej řešit. Protože od chvíle, kdy násilí propukne, se vždy už jen stupňuje a nikdy samo o sobě nepřestane. A i když se ženám podaří z takového vztahu odejít, vzpomínky na léta bití si v sobě nesou dál.

Kdykoli chce osmadvacetiletá Markéta jít ven s kamarádkami, její přítel David ji přemlouvá, ať zůstane raději s ním doma. "Kam bys chodila, když se máme tak rádi," říká. Markéta mu většinou podlehne a opravdu doma zůstane. Když už se vypraví, nejpozději v jedenáct pro ni David přijede. Její kamarádky jí to docela závidí. O ně se partner či přítel zdaleka tolik nezajímá.

David se o Markétu zajímá naopak hodně: chce vždycky vědět, proč přišla z práce později než obvykle. Kde byla, s kým a proč. David a Markéta pracují ve stejné firmě, kde se taky před třemi lety seznámili. Do práce i z práce ji tedy David vozí a má dokonalý přehled o tom, jak tráví den. I o víkendu chce mít Markétu jen pro sebe. "Proč bys měla jezdit k mámě? Pojedeme raději spolu nakupovat, zařizujeme si přeci byt!" argumentuje David pokaždé, když si chce Markéta zařídit volný čas podle svého.

Za ty tři roky, co spolu žijí, se okruh jejích kamarádek docela zúžil. "Někdy mi vadí, že je David žárlivý nebo když zkoumá, za co jsem utratila výplatu," přiznává. Je běžné, že jí otvírá dopisy a čte zprávy v mobilu. Když se mu obsah nelíbí, dlouze jí ho vyčítá. Facku? Tu prý dostala jen jednou. "Nebo dvakrát," uhýbá očima. "On je David pruďas a všechno ho hned rozčílí. On to tak nemyslí. Je to z lásky. A vždycky přinese kytku a omluví se!"

Když jsem se ptala osob, které týraným ženám pomáhají, jaké jsou první znaky hrozícího domácího násilí, shodly se všechny na jednom: je to izolace. Potenciální násilník chce mít nad obětí moc, a tudíž se ji snaží odříznout od všech jiných vlivů, než je on sám.

"Když jde žena s kamarádkami na kafe a tam se svěří s tím, jak to u nich doma chodí, může slyšet, že to přece není normální. Že není normální, aby ji partner kontroloval na každém kroku. Aby žádala o dovolení k tomu, zda si může koupit svetřík, v extrémních případech i k tomu, zda už může jít spát či si dojít na záchod. Kontakt s okolím se násilníkovi nehodí. Potřebuje mít nad obětí co největší kontrolu," říká psycholožka Branislava Vargová z Rosy, sdružení, které se domácím násilím v Česku začalo zabývat jako první.

Nebylo to jednoduché. Domácí násilí tady bylo léta tabu. "Když jsme v roce 1995 uspořádaly spolu s dalšími neziskovkami konferenci zabývající se násilím v rodině, reakce byly jednoznačně odmítavé," vzpomíná Zdena Prokopová, jedna ze zakladatelek Rosy. Za léta praxe coby sociální pracovnice se setkávala čím dál častěji s jednou věcí: ženy, které navštěvovaly manželské poradny či podávaly žádost o rozvod, často nesly znaky fyzického týrání. "Když se mi jednou klientka svěřila, že jí manžel vyhrožuje zabitím, pochopila jsem, že se v této věci musí začít něco dělat."

Její slova potvrzuje i Marie Lienau, ředitelka neziskové organizace ProFem, která obětem domácího násilí poskytuje bezplatné právní poradenství. "Tady v Čechách se dlouho každý tvářil, že problém neexistuje. Nebo že se týká jen několika rodin na okraji společnosti."

Ženy se styděly o problému promluvit. Převládal názor, že to je jejich vina. Chyběl nejen odpovídající zákon, ale i poradny a odborní pracovníci. A hlavně: azylové domy, kam by ženy mohly od svého násilnického muže odejít. Zatím se podařilo vybudovat jen tři: dva jsou v Praze, z nichž jeden má utajenou adresu, třetí stojí v Brně. Ostatní útočiště bitým ženám poskytují domy provozované charitami, kde svoje těžké chvilky přečkávají také bezdomovci či neplatiči nájemného. Bez rozdílu pohlaví.

Nejsou to ale jen facky a kopance, často uštědřené i těhotným ženám. K domácímu násilí patří i odříznutí od finančních prostředků, ponižování na veřejnosti (copak nám zase řekneš chytrého?) či dokonce násilí sexuální, od znásilnění až po nucení k praktikám, které se ženě protiví.

Lenka a Vladimír spolu žili dva roky, když se jim narodilo první dítě. Oba dva končili vysokou školu, kde se také poznali. Když přišla Lenka do jiného stavu, jedináček Vladimír se ženit nechtěl. Proti byli i jeho rodiče. Lenka však na potrat jít odmítla a svatba nakonec byla. Vladimír začal podnikat a použil k tomu veškeré Lenčiny úspory i věno, několik stovek tisíc. "Když jsi chtěla mít dítě, tak se nediv, že musím makat," odpovídal jí na dotazy, proč kolikrát i několik dní za sebou nepřijde domů.

Po dvou letech se narodila druhá dcera. V té době musela Lenka Vladimírovi odevzdávat rodičovské dávky i přídavky na dítě. Dostávala za to pět set korun na týden, které musela podrobně vyúčtovat. Když nevyšla -jak jinak - spustily se na ni výčitky a nadávky. První facku dostala, když jí povolily nervy a v hádce začala křičet.

On nekřičel nikdy. I na policisty, které Lenka jednou zavolala, když se k fackám přidaly i kopance, mluvil tiše. "Prosím vás, je to hysterka," vysvětlil jim a oni zase odešli. Že s ní poté, co ji zmlátil, i spal, vnímala jen skrz oblak bolesti. Když ji v hádce prohodil skleněnými dveřmi a starší dcera byla u toho, vyměnila Lenka zámek v bytě. Měla štěstí: byt byl její.

O domácím násilí panuje mnoho dohadů a mýtů. Že se ženám líbí, že se týká jen žen slabých a nerozhodných, že kdyby to bylo tak hrozné, partnera by opustily, že agresor je člověk s nižším IQ. Nebo alkoholik.

Jenže průzkumy ukazují jednoznačně, že to není pravda. Oběťmi domácího násilí se mohou stát i ženy energické a samostatné. Agresory zase muži s univerzitním vzděláním. Alkohol je sice rizikovým faktorem každého vztahu, ale není příčinou násilí. Tou zůstává snaha svou oběť ovládat. Domácí násilí jde napříč všemi vrstvami společnosti. Nezáleží na věku, vzdělání, profesi nebo materiálním zázemí rodiny.

"Pokud týraná žena sebere odvahu a svoje zmlácení oznámí na policii a u lékaře, což by měla udělat vždy, a tam se jí zeptají, co jste, ženská, proboha vyváděla, vy jste ho asi provokovala, může ji odvaha přejít," upozorňuje Zdena Prokopová. "Každý by měl vědět, že na mlácení a ponižování druhé osoby nikdo nemá právo a je to vždy trestný čin," zdůrazňuje.

"Česká společnost se po listopadu 89 výrazně individualizovala. Takže častou námitkou proti systémovému řešení domácího násilí bylo, že rodiny jsou nedotknutelné a společnost do nich nemůže zasahovat," říká Marie Lienau z ProFem.

Jednou z prvních, která toto téma vnesla do velké politiky, byla poslankyně ČSSD Anna Čurdová, která se dlouhá léta zabývá sociálními problémy. "Často jsem slyšela, že nejprve se u nás musí vybudovat demokracie, pak se můžeme zabývat problémy v rodině. Ale copak domácí násilí patří do demokratické společnosti?" Za deset let systematického působení se podařilo mnohé: vyškolit odborné pracovníky, aby věděli, jak mají se ženou jednat, vybudovat ony tři azylové domy pro týrané ženy. A především prosadit dva zákony týkající se domácího násilí (přímo zákon o domácím násilí nemáme a ani ten nový se tak nejmenuje). Jejich přijetí nebylo jednoduché: "Mnoho poslanců, ale i poslankyň problém zpochybňovalo. Prý se jedná o jev v několika problémových rodinách a společnost nemá právo do rodin zasahovat. To tvrdili zejména pravicoví a konzervativní poslanci," vzpomíná poslankyně, která však znala podobnou legislativu z Rakouska. Odtud také vzali zákonodárci předlohu českého zákona.

Ještě donedávna oběť musela dávat souhlas se stíháním pachatele. Neboli manželka se stíháním svého manžela. A otce svých dětí. "Podle nového zákona tento souhlas nebude nutný. Násilník bude stíhán jako za každý jiný trestný čin," vysvětluje Anna Čurdová. Často se také stávalo, že žena musela z důvodů vlastní bezpečnosti odejít, i když byt patřil jí. "Nyní bude možné násilníka vykázat ze společného obydlí až na dobu deseti dnů. Bez ohledu na to, komu byt patří," dodává poslankyně. Inspirací k tomuto zákonu byla rakouská legislativa.

Jeden z hlavních kořenů domácího násilí vidí kromě nedokonalé legislativy poslankyně Čurdová v přetrvávajících vzorcích chování. "Mnoho žen bylo vychováno tak, že žena musí něco vydržet a svou širokou zástěrou ledacos přikrýt." Jenže dnešní moderní ženy často už nic přikrývat nechtějí a nosí raději sukně krátké.

"Násilníci často pocházejí z typicky patriarchálních rodin, kde se lpělo na tradičním vymezení rolí. Typickým rysem násilníka je postoj: ty jsi teď moje žena a budeš tudíž dělat to, co ti řeknu já. Takoví muži mají silné tendence ženu převychovat. I za cenu násilí," říká psycholožka Vargová. Agresívní partner navíc za svoje chování nepřejímá zodpovědnost. "Svou ženu klidně pošle k psychologovi, protože v jeho očích má problém ona. To ona přece dělá chyby!"

Bludný kruh násilí se málokdy podaří přetnout. Žádnou facku či jiný násilnický projev by žena neměla tolerovat. "Měla by zajít k lékaři, aby mohla svá zranění prokázat. Při opakovaném násilí by měla volat policii a obrátit se o odbornou pomoc do některé z organizací, které se problémem zabývají," radí Zdena Prokopová, která již sama vyřídila přes šest a půl tisíce žádostí o pomoc. A co víc: měla by zvážit, chce-li v takovém vztahu, kde se komunikuje pomocí násilí, vůbec setrvávat. Rodinu nelze udržet za každou cenu, vzkazují psychologové. Dana je vdaná sedmnáct let. Karel ji poprvé zmlátil půl roku po svatbě - byla prý příliš vyzývavá. Vzápětí se omluvil. Zprvu jí imponovalo, že se uměl rozhodnout a mnohé zařídit. Ráda vše nechávala na něm. Když chtěla po mateřské nastoupit do práce, nedovolil jí to. Prý s každým flirtuje a nestíhala by se starat o malou.

"Teď pracuju pro jednu reklamní agenturu z domova, abych stihla doma všechno tak, jak si to Karel představuje," špitá. Vydělané peníze mu musí odevzdávat. Modřiny a podlitiny, jednou dokonce i zlomenou ruku, vysvětluje klasickými výmluvami: pád ze schodů, náraz do skříně při stěhování... "Často se hádáme, to je pravda. Občas mě zmlátí," klopí oči. Důvod? "Za to, co udělám jinak, než chce Karel. Že se bavím s lidmi, které on nemá rád, že jsem utratila moc z peněz, které mi dává na domácnost, že jsem špatně uvařila..."

Uvažovala o rozchodu, to ano. Neví však, kam by šla. Odbornou pomoc Dana nikdy nevyhledala. Má pocit, že kdyby se chovala lépe a nedělala to, co Karlovi vadí, nebil by ji. Navíc tvrdí, že ho má pořád ráda. Občas spolu stráví příjemný večer. Nyní s ním čeká druhé dítě. "Karel není tak špatný. Navíc kam bych šla? Už jsem si zvykla."

Pokud se ale žena vzepře, stojí před závažným problémem: kam jít? Podnájem? Když vezme děti do podnájmu za 10 tisíc, po zaplacení obědů a tramvajenky jí nic nezbude. Pokud sežene místo v azylovém domě, musí platit i tady. Na rozdíl od zahraničí, kde naopak dostane příspěvek v nouzi.

Nový zákon umožňuje řešit alespoň akutní situaci, aby se předešlo nejhoršímu. Protože je smutnou realitou, že jeho přijetí předchází šokující statistika několika desítek žen, které zemřely rukou vlastního manžela. "Každoročně se připojujeme akcí s názvem Tiché svědkyně k těm zemím, které si připomínají své oběti domácího násilí," říká Zdena Prokopová. Sochy, z nichž každá představuje konkrétní osobu zabitou svým partnerem, bývají každoročně vystaveny na veřejném místě. Každá socha má na krku pověšené své vlastní parte. Chcete příklad? Daniela, 38 let, uškrcena v roce 2002 svým manželem. Zbyly po ní dvě děti.