Článek
Teď tedy pospíchám. Tenhle úsek chodníku bývá volný, před autobusovou zastávkou raději zpomalit, stojan na kola, tak, a až mne přes pravou paži švihne větvička, budu vědět, že se blížím ke schodům do podchodu. Tam pak...
"Paní, stůjte!" ozve se velitelský hlas staršího muže. Nejsem si sice jista, jestli to opravdu platí pro mne, ale raději zarazím a otočím se po hlase. "Paní, stůjte, dál nemůžete! Tam už to nejde!" "Stalo se něco v podchodu?" ptám se a přitom rozmrzele uvažuji: "To je tedy nadělení! Zrovna když pospíchám! Budu si muset zajít pěkný kousek na přechod, po kterém stejně málokdo chodí. Řidiči to vědí a řítí se tudy vyhláška nevyhláška, zebra nezebra. Budu mít strach přejít..."
"Tak co se vlastně stalo?" ptám se nervózně, když pán pořád jen opakuje, že dál nemůžu. "Paní, tam nechoďte, tam jsou schody!" To mne tedy rozčilí. "Ano, jsou tam schody! Vedou do podchodu! Podchod vede pod silnicí! Já se potřebuji dostat na druhou stranu! Můžete mi laskavě vysvětlit, jak jinak to mám udělat?!" Můj hlas se stále zvyšuje a já cítím, že ještě chvíli a začnu ječet.
"Ale vy tam nemůžete jít, protože - protože ty schody nevidíte!" vysvětlí mi ten pán vítězoslavně. V té chvíli má pravdu, protože se mi zatmí před očima a nevidím ani to málo, co obvykle. Třesu se. Zlostí nad tím hloupým vyrušením z navyklé cesty.
Obavou, že nestihnu důležitou schůzku, i strachem, že tam nepřijdu tak klidná a vyrovnaná, jak je právě k tomuhle jednání třeba. Nejdůležitější je teď sebrat všechny síly. Pána si už nevšímám, docházím pomalu ke schodišti a pro jistotu se chytám zábradlí. "Tak vidíte, že to nevidíte! Já vám říkal..." ozývá se za mnou.
Po dvou hodinách se vracím touž cestou klidná a spokojená. Všechno dobře dopadlo, svět je pěkný a problémy jsou od toho, aby se řešily. Dokonce mne začíná mrzet, že jsem na toho pána tolik křičela. Kdybych měla víc času, pokusila bych se mu vysvětlit...
"Dobrý den," ozve se hlas, který občas slýchám v naší ulici. Nevím ani přesně, komu patří. "Tak dneska máte chodník úplně volnej, akorát u popelnice je Mráčková se psem na tý "vžž" šňůře." Rukou přitom nejspíš naznačuje samonavíjecí vodítko, do kterého, pokud jsou majitelé psů nepozorní, se často zamotává i chodec vidící. "A zejtra prej tu začnou kopat, kvůli kabelům. Tak buďte ráno vopatrná. Na shledanou!" "Na shledanou, a moc vám děkuju!" Přemýšlím, jestli tohohle pána někdo poučoval, jak má podávat informace špatně vidícím. Ale spíš to vypadá, že na to přišel "selským rozumem".
Stanislava Krajíčková (www.nevidomi.cz)