Článek
Naše absolutně neplazmová a značně neplochá TV, je kolem třetí ráno, ponocníci už spí a ranní ptáčata ještě nevstávají, svět v tichém komatu. Pauznu poslední epizodu Lost (cože, že neznáte, rděte se a běžte na - http://www.lost.cz/ - zaručeně nejlepší seriál v místní kupě galaxií, po dlouhé době mě donutil trávit hodiny u obrazovky, ceny, sláva, tajemno, šílené teorie splétající fanatičtí fandové, váš mozek tahle série vyčistí dočista do běla, žádná ordinační růžovost!) a pomalu se vkrádám do ložnice.
Chůvičky Philips po třech letech s prasknutím a šumem, zcela nekamarádsky uzavřely svou krátkou, ale úslužnou pouť naším životem a nahradily je pootevřené dveře. Nic se nešustlo, ale pro jistotu. Víte, občas to na mě přijde dojmu se jak starý želvák, hrachové slzy na krajíčku. Očima laskám ty dvě neposkvrněné existence oddychující na našem letišti (vow, vytáhněte kapesníky, jde do tuhého). Je to tak nepřenosné!
Vyrazili jste si někdy dech? Tak reálné a intenzivní to je, jen na opačném konci stupnice. Řach, emoce jak bejk. (Podobně silně se emočně lze vybudit jistě i např. při pokoukání na Real nebo Arsenal, ale to je zase někde trochu jinde.) No, co, co, děcka, řeknete, no, však jo! Leccos se mohlo v životě jedince vyvrbit tak a onak, jindy, na jiném místě, motýl máchnul by jinak křídlem a všecičko by bylo naopak. Věci ale jsou jak jsou a já si tak stojím v ložnici, za tři hodinky se Bětka a Julka probudí, sotva už se vyspím a je mi to momentálně fuk.
Měsíček kýčovitě průsvitá do pokoje a v dálce pražcovitě pobrukuje vláček z Čerčan (bzzzz chyba zpět špatná data = 3.00, neexistující spoj, bíp, bíp ok, první vláček z Čerčan k nám jede v 5.10, nechal jsem se unést příliš)... Jakýpak štráchy, prostě jsem tam tak stál, koukal na ty svoje holky a měl pocit totálního naplnění! Bez miliónů, vil a jistoty zářivé budoucnosti pro kohokoliv z nás. Zítra to se mnou možná šlehne nebo tak, ale proč malovat devila na zeď?!
Kašlu na to, všichni ti chlapáci, co na mě zírají jak na exota, jen protože se starám a jsem paf z vlastních dětí a bojí se, aby po nich náhodou ta jejich nechtěla taky tolik snahy. Ňaf, ňaf. Ohňostroj-citostroj. Pravda, ráno se člověk probudí, za deset minut se rafne s polovičkou kvůli malichernosti (mám já tohle za potřebí, sakra?!), v práci to jde na levačku (sakra!), počasí nic moc a k tomu všade předvolební plagoše s nijak zvlášť sympatickými lidmi, co mě lezou na nervy.
Nirvána se vytrácí a kde se vzal, tu se vzal, je ze mě naprosto standardní přízemní člobrda, co ho rozhodí každá blbost a chová se jak vůl. Nic není bez chybičky, nejsme roboti, safra, ne? To by byla nuda. Ale jak jsem tam tak stál, víte, v tu minutu, byl to doják a já hlavní klaďas. Přikryl jsem je, pohladil a cítil se tak akorát šťastný. Důležitější a spokojenější než prezident. Potichu jsem vycouval a vrátil se k obrazovce. Tak japak nám to dopadne, s těmi trosečníky, paní Müllerová?