Článek
Klišoidní rekapitulační napřáhnutí k tobě, přemilený čtenáři, je jen řečnickou berličkou ke skutečné podobě oné otázky: co jsem vlastně dokázal v uplynulém roce já, v uplynulém, ehm, ehm, životě? Ne že bych to myslel vážně a nějak zvlášť mě to zajímalo, ale tak nějak se to nabízí, kýbl s popelem mám po ruce, kafe s mlékem na zahřátí taktéž, proč se trochu nevypopelit.
Cítím se sice asi stejně filozoficky plodně, jako brankář, jehož se nadržený reportér ptá po prohře 0:5, co prožíval, když mu tam padal jeden za druhým, ale co? (Jistě byl opupínkovaný samým nadšením, to dá rozum.)
Ale vážně, dost bylo falešného pesimismu a tak podobně, beztak ho jen předstírám, abych nepůsobil tak růžově, život není až tak na levačku, jasně že ne, hej hola, pondělí volá!
(Možná ale lžu jak když tiskne a jsem zahořklý až po bradavici na nose, čert se vyznej.) Postoupili jste v práci, narodili se vám potomci, byli jste poprvé v Brazílii, máte svůj první milión v bance? Vow! Nevyzpytatelné jsou cesty páně.
Milión v bance ani po kulatě se tvářícím roce nemám a nebude tam ani po tom letošním, skoro bych se vsadil o milión. Ale milióny nejsou to, bez čehož bych nemohl dýchat, ač nějaký neslušně velký cash by mi dírky protáhl. Každopádně mám dvě zdravé holky namísto jedné, což je fakt, o němž se nedá pochybovat ani sekundu.
A jaké poučení z této rozmnožovací bajky pramení? Že dvě nejsou jedna. Jsou sladké, krásné, chytré a vůbec ve všem mnohem lepší než dočista cizí děti, prostě jak to tak bývá u všech dětí svých rodičů, že, ale nostalgicky vzpomínám, jaká pohoda bylo starat se o jednu cácorku! Slastné to údobí rodičovského nadšení. Po narození Julie jsem rád, že mám čas vyvenčit psa, o manželce ani nemluvě.
Přinesla mi i zjištění, že ani já nedokáži být chorobně milujícím otcem den co den. Ba co dím, uchyluji se i k hysterickým výchovným projevům, někdy bych je dokonce i přetrhl vejpůl, toho bych se nenadál!
Přesunul jsem se, plánováno, coby dočasné, z velkoměsta stověžatého do setsakramentsky mrtvého vesnicoměstečka, abych zjistil, že v nebezpečné blízkosti tchýně se dlouhodobě prostě z principu žít nedá, jak kdesi píše pan Plzák. Myslel jsem, že na mou báječnou tchýni to neplatí a - i platí, ne že by za to mohla, je to jakási kolektivní diagnóza.
A to je ze zaznamenání hodných historických bezvýznamností vše. Takže to vzalo rychlý konec, sakra. Pak už jen, že jsme zdrávi, holky nám dělají radost, když nás zrovna neničí a prachy nás nekazí. Takže co jsem dokázal? Nech to koňovi. A vám taky v tom letošním jen to nej.