Článek
K vysvětlení zmateného shluku informací v úvodu: ruku v ruce, tedy lahváč v ruce, s teplotním šokem, zkrátila se brutálně doba, během níž jsou alkoholici před večerkou pod naším oknem na mraky.
V takovém pařáčku to vyjde levněji, takže každý podvečer máme zcela zdarma hlasitou zvukovou kulisu. Nejsou to obvykle zvuky, které by se šikly do muzea české krasomluvy, ale coby prostředek ke studiu jadrných výrazů a extrémně nízké skupinové inteligence (= skupina několika takových lahváčových úderníků má po pár desítkách minut v součtu inteligenci asi jako dva houpací koně, ale ostatně před tím jen o málo větší...) ideální.
O tichém ševelení lupínků spanilé lípy se mi může jenom zdát. Po osmé už se začínají rvát a rasově třídit a za pár minut už je cpou do policejních aut. Těsně po půlnoci venčím psa a jsem svědkem, jak dva stíny vyrvou zmatené turistce v bílém kabelku a hbitě zmizí v nejbližším domě minutu poté, co kolem projela policie! Bezmocně zírám na paničku, rvoucí si s hysterickým pláčem vlasy. A já myslel, že tyhle věci se dějí jen virtuálně na Nově. Bronx hadr.
Už jsem nažmach, jsem nažmach a to nejsem (zcela výjimečně) v Tripolisu, ale ve Vysočanech. Není divu, že myšlenky se mi dokolečka dokola točí jen kolem vody - potok, rybník, řeka, stříkající hydrant, záplavy, vodopády, průtrž mračen, pivo!
Až budu velká, budu hadicovat, odvodila naše Alžbětka, když jsem jí vysvětlil k čemu hydranty slouží. Nezlobil bych se, kdyby právě teď nějaký zkušený hasič nahadicoval proud studené vody přímo na mou upatlanou tělesnou skořápku!
Manželka a obě dcery, můj soukromý dívčí sbor, spí, větrák před jejich postelí jede naplno, takže já jsem ve vedlejší místnosti u PC zcela neodvětráván. (Mínus 27,5 C, to je nejnižší denní teplota naměřená kdy v ČR, prosím - jen na pět minut, děkuji. Mínus 88C ze stanice Vostok by už na mě bylo přeci jen trošilinku moc, tedy málo.)
Spí i prasátečko z Medvídka Pú, plyšová, růžová věc, kterou si Bětule zamilovala a komunikuje s ním jako se živou bytostí. Občas si stoupnu za futro a naslouchám, řekne mu i co nám ne. Ostatně Medvídek Pú, toť fenomén, který doceňujeme až teď s vlastními dětmi!
Co máme dvě (děti), dvě krásné holčičky, častěji mi rupají nervy, častěji jsem hnusný, častěji mám chuť orazit si a zalézt někam pod platan, k pivu, s kamarády, častěji zapomínám, že manželka má tytéž chutě, ale nemůže vysadit ani na moment, alespoň dokud kojí. Nebudu lakovat, že ne, nejsem anděl. Těším se, až té menší budou alespoň dva roky a větší čtyři. Pak už si budu moci sednout někam pod platan k pivu a ony si pohrají spolu někde pod stolem. Fuj, to jsem ale přízemní plataník.