Článek
Škoda každé facky, která padne vedle, říká jedno letité úsloví. Málo ho řezali, když to potřeboval! Ohýbej stromek, dokud je mladý a tak dále. Fyzické tresty mého dětství byly, naštěstí, tak akorát. Když jsem to potřeboval, táta použil svoji chlapskou tlapu, maminka ta se snažila spíše o políček, ale jakmile jsem ji dorostl, už jsem se drze ubránil a ránu odrazil.
To kolem mě se jinak týralo. Nikdy nezapomenu na ukrutný řev spolužáka, jemuž jeho fortelná maminka vyplácela za dveřmi velmi, ale velmi nemilosrdný nářez páskem právě ve chvíli, kdy jsem se chystal zazvonit. ("Brý den, pude Karel ven?") Nezazvonil jsem, asi by bylo zbytečné se ptát, ale ani jsem neodešel.
Dostal poznámku nebo pětku ve škole. I nějaké to neláskyplné ba jadrné slovo do mlaskání řemenu padlo. Totéž činila maminka jiného kamaráda z naší ulice, jen vařečkou. Pláč býval slyšet až k nám. Jsa pacifista tak nějak od narození, už tehdy se mi tahle forma tvarování člověčího charakteru pramálo zamlouvala!
Naši si na jadrnosti dávali alespoň před námi pozor a i tak měli slušný respekt. Za dalších x let jsem ovšem sám pochopil, že jsou situace, kdy to po dobrém nejde a silovému řešení se jeden nevyhne. Někdy to chlebem proti šutru prostě nevydýcháte. Pokud nejste Dalajláma.
Na své děti nebudu nikdy křičet, zvyšovat hlas, nikdy mi neujede nevhodné slovo, natož abych je bil, tfujtajbl! Proč se uchylovat k něčemu tak povrchnímu, nelidskému, když si stačí s robátkem promluvit, moudře a srozumitelně vysvětlit, zaargumentovat, že? Našemu staršímu robátku je krásných dva a třičtvrtě roku a já se nestačím divit!
Najednou já, mírumilovný, nenásilný tvor křičím, zvyšuji hlas až se okenní tabulky otřásají, ba instinktivně napodobuji v krizových chvílích vlastního otce, jen nemám tak chlapskou tlapu. Dokonce se přistihuji, jak si zoufám: bože, já se z té holky zblázním!
Ale ano, je to rozkošný andílek, tatínkův miláček. Pokud zrovna nedělá vše proto, abych na to zapomněl. Když se nesnesitelně vzteká, kdykoliv se někam chystáme a ona ne a ne nechat se obléct (nebudeme-li tam za deset minut, bude pozdě!), když těsně před usnutím pro jistotu znovu obrátí byt vzhůru nohama (přemisťuje všechny hračky a všechno ostatní z pokojíčku do obýváku), když se vzteká kvůli maličkostem, dělá ultra zlé, nasupené grimasy, žárlí na ségru a vůbec, ale vůbec nechce po sobě uklízet buzinec... Pffff...
Plánovat si člověk může všelicos, ale když se láme chleba, všechno je jinak. Co vaše zkušenost z dětských let? Pásek, vařečka, domluva? A vy jako rodiče? Stoprocentní nenásilí nebo škoda facky, která padne vedle?