Článek
Během jediného dne se blátivý letošní prosinec změnil v bílou duchnou potaženou skoro romantiku, což potěší oko a vůbec a je čas vytáhnout nějaké to sešupovadlo a podívat se po menším nebo ještě lépe větším kopečku, aby se děcka vyblbla a promáčela na kost. Takové pořádné bytelné dřevěné sáňky, tak ty se mému dětství bůhví proč vyhnuly obloukem, ač tatínek byl zručný truhlář. Kovářovic kobyla, asi...
Musel jsem se spokojit s plastem, ale proč ne, vždyť se tak pěkně hobloval o kameny, když sněhu bylo málo, stačilo pak jen okouknout šutráky a jeden hned podle plastových hoblin věděl, boby a pekáče jakých barev se ten den po kopci proháněly! Ještě na jaře tam ty barevné hoblinky byly! Převažovala jednoznačně červená, ona tehdá vůbec nějak převažovala červená, to nám ale bylo fuk, hlavně že to svištělo a bylo dost sněhu a nedostali jsme doma moc nabančíno, jak máme ztrychtované rukavice z manévrování při jízdě a vůbec..
Kluk od sousedů měl doma vyrobené "kaňky" - dřevěné, látkou potažené sedátko s dole přišroubovanými čepelemi z bruslí. Byl to dost vražedný dopravní prostředek, ale i dost obdivovaný, chtělo to jen trochu promrzlý sníh, což při klendře k mínus dvaceti nebyl problém a jelo to jako ďas. Nikdy mi je ale nepůjčil, páč byl o dost starší.(Už nevím, jestli skutečně bývával o dost větší mráz, nebo jsem si to v oparu dějin vsugeroval, ale minimálně jedna třicítková zima byla a ne že ne!) Dnes to sleze k mínus deseti a všichni vyšilují s kalamitou, pomrzneme jako včelky... Však je zima, ne, sakra!
Neměli jsme příliš v lásce nejnovější módní výkřik boby s brzdami, my, mající staré, poctivé pekáče. (Kdo neví, čemu se říkalo pekáč, asi už bez toho ve zdraví dožije.) Jen dělaly rýhy a užíraly sníh. Právě takové, shodou náhod červené, jsme vloni zakoupili Bětce, aby na nich zakoušela drobné zimní radosti. Když si přisednu k patnáctikilové dceři a chopím se opratí, mají nebohé boby co dělat, aby se nerozštíply na deset malých - mám asi o 80 kg víc než tehdy, ale i tak je to švanda. (Raději nevědět, jakou mají maximální nosnost.)
Místní dráha má koeficient rizikovosti 80 - 100 %, poněvadž ji přesně v polovině rozkrajuje silnice. Provoz na ní je naštěstí prachbídný a co se pamatuji, k nehodě tady nikdy nedošlo. I tak ale s malou jezdíme radši jen na spodní části, pod silnicí, jeden nikdy neví, musím být zodpovědný, ne? Sice se to tolik nerozfofruje, ale jakž takž to jede. Už se ale smráká, to znamená, že je sotva k páté, tak se pomalu pošineme domů, kde nás máma pochválí, že jsme nažmach a vůbec...