Článek
Dvě děti není totéž, co jedno, o tom žádná, takže v nové roli se zaučuji a jsem prozatím jen pachtícím se amatérem.
Snažení mi trochu komplikuje manželčina šestinedělní přecitlivělost, která s ní tu a tam smýkne tak mohutně, že ani nevím, nevlezl-li jsem cestou z venku do špatných dveří...
Ale páč jde o proces dobře proštudovaný a dost obtížně regulovatelný, mohu jí momentální plačtivost a podrážděnost těžko zazlívat! Jen hádám, co se v ženském těle a duši děje po něčem tak zásadním, jako je přivedení dítěte na svět. Zatnu zuby a zkusím být milý, ač někdy to nejde moc od srdce a někdy vůbec. (To abych ukojil ty čtenáře, kteří mě mají za virtuální oboupohlavní bytost, nekorespondující ani zbla s běžně fyzicky se vyskytujícím druhem Homo Sapiens - muž, mažel, otec. Ano, bývám i zlý, odporný, fujtajbl chlap!)
Ale zpátky k životu, he: manželku pustili domů čtyři dny po porodu. Ještě další týden jsme užívali nedocenitelné výpomoci tchýně, pak nám zamávala a odfrčela po brigádě na zasloužený odpočinek, alespoň co se uragánovitě nezastavitelné činnosti pradleny, kuchařky a chůvy na rozloze našeho bytu týče.
Ve stejnou dobu druhá babička s dědou přijeli se též podívat na čerstvou vnučku - konstatovali, že malá Julie jako by mi z oka vypadla (něco na tom bude a, pravda, potěšilo mě to). Alžbětě přivezli dort k druhým narozeninám a po setmění vyrazili z Prahy zpátky k domovu.
V našem mikrovesmíru se rázem rozhostil nevídaný klid a pohoda, kterou jsme si celý následující den vychutnávali povalováním se a neděláním nic moc (dojídali jsme zásoby navařené babičkou), vyjma vstřebávání aktuálních dojmů a vzájemné lásky (vow!). Jediné, co skoro voňavě relaxační atmosféru prokřuslo, bylo Alžbětčino konstatování "Abětka prdí na to"!
Asi jsem si dost nedal pozor v prostořekosti, protože "prdim na to" je skutečně z mých oblíbených rčení. Dcera ho ihned směle zařadila do stejné kategorie a po zbytek dne na všechno v různých obměnách prděla, včetně hlášky "babička prdí na to", týkající se náhlé nepřítomnosti poslední dny tak drahé osoby. No, mohlo jít i o horší slova.
Naštěstí byla Julie starší sestřičkou přijata více než vřele. Ale počáteční noční nadšení nad spící Šípkovou Růženkou č.2 bylo záhy značně pochroumáno. Julča se ukázala býti hned druhou noc tvorem, hýřícím aktivitou přesně mezi první a třetí hodinou ranní. Aktivitou vokálního charakteru, úroveň - siréna při náletu. Naštěstí jde každou noc téměř přesně (zatím!) o tuto časovou rozteč, tak si pomalu zvykáme, včetně Bětky, která se první noci okamžitě vystresovaně rozplakala také a my nevěděli, koho tišit a těšit dřív. (Po zbytek dne o ní ani nevíme, o Julče, když se zrovna nedožaduje dalšího přídělu mlíčka a že je to otesánek - už po týdnu přerostla porodní váhu, což se Alžbětě podařilo až po čtvrt roce!)
Suma sumárum, tolik dojmy prvních dnů. Uff.
