Článek
Je to dobrá zpráva (váha)! Očekával jsem příchod manželky z vyšetření, rezignovaný výraz á la zase nejmíň čtyři kilča a nevhodná poloha k tomu. (Čtyři kila dvacet, můžu to nechat, matinko?) Nic takového, prý kila tři a to je dobré, ještě může nabrat, Julča, ale snad ne tolik.
Nejsem notorický šťoural, nechci se v tom nípat nijak zvlášť "vědecky" ("ty to plození a rození bereš moc vědecky", vyčítal mi tuhle kolega), ale porod pro nás není všední záležitost typu ber nebo nech bejt, tady mě máte a dělejte si, co chcete. Proto se zajímáme, co by kdyby, co ano, co ne a která porodnice má jaké renomé.
Nebádali bychom asi až tak, pokud by se nám při prvním robátku nesečetly snad všechny "přitěžující" faktory, které se vypisují v rubrice "přirozený porod není možný, když". Malá maminka, velké miminko, konec pánevní jak z učebnice... Prostě naservírováno na císařský řez, jen to fikne.
Fiklo, ťuky, ťuk, téměř bez jediné komplikace, Bětka je tak v pořádku a zdravá, že to nelze přehlédnout, přeslechnout a tak dále, o to víc se ale strachuji, aby to stejně dobře dopadlo i podruhé (second service, please!), vyjma toho řezu, tomu se vyhnout, samozřejmě... Uff.
(-Proč mám tak velké děti, když jsem sama tak malá, ptala se manželka doktora, když to ještě vypadalo na další 4kg holčinu. Kolik má manžel cm? 186. - Tak to by mohlo být ono! Zase já?!)
Zvolili jsme tentokráte Bulovku, má poslední dobou velmi dobré reference, což se nedá tak docela říci o některých jiných ústavech, kde došlo spíše k zhoršení, prý. (Tahle doporučení bývají obvykle velmi individuální a rozporuplná, ale jakýs takýs obecný obrázek se přeci jen dá poskládat, záleží ale na tom, co mamča od porodu chce a nechce.)
Centrum Aktivního Porodu nám zamítli z důvodů minulého císaře a váhy a možných komplikací, ale přirozenému porodu v "normální" bulovecké porodnici zatím nic nebrání. Hlavička dole, váha tak akorát, klepy, klep. Menší mínus máme, ale naštěstí není v ČR přístup zase až tak nedobrý jako třeba v USA, kde po prvním řezu, jde druhý potomek téměř automaticky také chirurgicky a nic moc se neřeší, ač medicínsky to opodstatnění nemá! (Přirozený porod? Pff, co to je?)
Konečně se dočkám a budu u toho! Asi. (Občas si ale sám sebe černohumorně představuji omdlévajícího už při objevení se hlavičky. Manželce by pak po porodu radostně sdělili, že se podařilo zachránit jak miminko, tak manžela a oba jsou v pořádku... Zvrácená představa...)
10.dubna bude Bětka slavit 2.narozeniny (objednal jsem super dřevěný autobus plus čtyři fajn paňďuláci pasažéři), 8.dubna (opakování matka moudrosti, ta osmička mi bzučí v mozkovně) by se měla narodit Julie. Tak uvidíme, co dříve, co později a jak to bude s tím řezáním či omdléváním.
