Článek
Jako správný pseudointelektuál nemohu přeci vyrukovat s ničím jiným, než že pár nechtěných minut ve společnosti téhle primaparty mě velmi bolelo. Svérázný toť způsob existence - nacpaný ve skleníku s pečlivě vybranou partičku spoluvyuzenců se pěkně online dusit ve vlastní šťávě před očima dychtivého diváctva. A drze nám narušit poklidný, rutinní chod domácnosti!
Nemohu před tím v "prajmtajmu" zdrhnout, páč tchýně i manželka pravidelně sledují, kdo je kapitální vůl od přírody, kdo celkem fajn, kdo neskryl erekci ve sprše a komu už konečně definitivně kape na karbit. Mám PC v obýváku (jinam se nevešlo), ale sedím při psaní alespoň zády k obrazovce, téměř ušetřen vizuální stránky téhle selanky. Slyším ovšem nedobrovolně vše, ze špuntů do uší se mi už v dětství zvedal žaludek, když je babička měla na nočním stolku, takže ty nehrozí. Jsem tak informován skoro o každém prdu ve vile.
Žasněte, jak se homo sapiens mění pod tlakem v uzavřené skupině v jednotlivce ze vzájemně setsakramentsky rozdílných galaxií. Proč ale unavovat oči. Něco podobného, jen v menší míře, máte každý v práci a ve většině skupin lidí, trávících spolu mnohé dny. (Ha - kdo je u vás v rachotě vaše Regina?)
Co to má dělat s otcovstvím? Realita skrz TV anténu je nešťastně načasována - krmíme děti, koupeme, uspáváme a jak pak má manželka stíhat každou filozofickou moudrost vyřčenou tím kterým bojovníkem za dočasnou finanční zajištěnost. V provozu se tak ocitl po letech klidu náš videorekordér. Když obě dcery usnou, přisedne má právoplatná polovička ke své mamince na gauč a ani nedutá. Záznam z videa a pak živě noční lechtivosti. Chápu to. Nejsem soudnější než kdokoliv z vás - ano, je to povyražení. Doba je nudná, Irák i New Orleans daleko, pak je každá psychopatka ve vile, která helfne s pokroucením zajetých kolejí večerní TV zábavy dobrá.
Já bych ale svou existenci rád rozpínal i dusil bez VyVolených, huš huš od mého prahu Bratři! (Nemohu být vyslyšen, běda!) Proč se nekochám tou dynamickou podívanou? Ať tak či tak, je to fuk. Každému co jeho jest, komu to sedí, nechť si užije, hawgh!
Trochu se jen děsím, jaká reality show bude v kurzu za nějakých patnáct let, až některá z mých dcer bude moci býti účastnicí. Ale proč stahovat předčasně kalhoty...
Prozatím stačí, že z pokojíku se před pár dny ozvalo velmi rozhodné a zcela vědomě zvolené "do prdele!". Coby milovníka jadrných slov, který si ale doma dává setsakramentský pozor na jazyk, nenechala mě ta invence naší dvou a půlleté Bětky chladným. Snažila se zapnout si bačkorku a ta ne a ne, sakra. Jeden se snaží neklít, ale vyhnout se tomu nedá. Můj extrémně vážně výchovný pohled byl konfrontován s extrémně roztomile stydlivým komentářem - nejde to, tati, víš? Vím.
To všechno vás čeká, paní, která jste si včera v metru tak zálibně, až vědecky, listovala zřejmě čerstvě obdrženým Těhotenským průkazem.