Článek
Bohulibý projekt centra uskutečnilo po večerech a víkendech pár obětavých otců a matek z prostor bývalého kadeřnictví, které zamrzlo někde v roce 1980 a existovalo jen vrtkavou setrvačností. Provozovatelka nedávno konečně usoudila, že je čas na cizí kadeře se vybodnout, páč to nějak nenese. Tím se dostalo partě mamin po čtyřech letech urgování města prostoru pro jejich vizi. Jásot byl na místě, heuréka, klobouk dolů!
Jejich úsilí jsem přihlížel spíše z povzdálí, lépe řečeno z protějšího okna. Tihle obětaví lidičkové, co se seberou a veškerý volný čas obětují, to je ohrožená sorta. Já sám jsem spíše na žvanění než manuální práci a proto není divu, že k podobným živočichům chovám zbožnou úctu. Ne nadarmo mi tatínek už před pubertou smutně oznámil, že jestli mě něco uživí, ruce to tedy rozhodně nebudou. Ovšem každá pomoc dobrá a ne každý je Bořek šikula, má nešikovnost je ale pověstná. Doufal jsem, že lety se to zlepší, ale pohyb v tomto směru je pozorovatelný pouze pod mikroskopem. Natřít kus futra bych ale zvládl. Ale nenatřel jsem. Raději jsem se vykoupil z výčitek zánovní chobotnicí, co jí na chapadlech zahrajete melodii. Bětka si s ní beztak nehrála, takhle ji užije víc dětí a Julča má ještě dost času. Pokud šlo autorům projektu o jiskřičky v očích dětí, pak se zadařilo na 100%. Bětka se do malých, ale útulných prostor vřítila jak uragán už při rekonstrukci a dostat ji z té oázy uprostřed ponurého sídliště, toť úkol pro stratéga. Byla tak nadšená, že jsem jen seděl a kochal se tím gejzírem radosti. (Díky, Eliško a Roberte a ostatní.)
Celá věc má jeden velký škrábanec na novém laku v podobě šedivé večerky, která s centrem přímo sousedí a poskytuje žlab místní nemalé komunitě alkoholiků a nemakačenků.
Byl opravdu pohled pro bohy, když delegát z radnice přestřihával slavnostně pásku, maminky a tatínci tleskali, uždibovali chlebíčky a buchty a o tři metry dál tiskli alkoholici nervózně své hnědé láhve a vzrušeně debatovali o svém existenčním ohrožení. Momentální nerudná nájemnice nevábného obchůdku si připalovala jednu od druhé a nasupeně vrhala pohledy na fungl nový štít "kulturní a mateřské centrum". (Tfujtajbl měla napsaný na čele, smlouvu jí město prodlouží asi jen těžko, tudíž se nedalo čekat, že by si nadšeně vzala švihadlo nebo tříkolku a přidala se k veselí.)
Alespoň se zástupci města pokochali realitou prostředí, v němž se tady děti pohybují. Ať je zima, pařák, liják, místní nemytí opití jsou na svých místech. Dokonce se nabízeli, že by za nějakou tu basu ohlídali dětičky, když bude třeba. Chrchly, chrchly...
Nagelovaná omladina už si pro změnu stihla prostor před vitrínou vyzkoušet coby plácek na nitrožilní aplikaci, což je hodně krutá ironie. Víte, jinak se tu žije normálně, a nemusíte nosit v kapse bouchačku, ovšem kontrast rozzářených matek, shrbených alkáčů a vytěkaných závisláků, toť věru tragikomický výjev vezdejšího bytí. Haleluja!