Článek
28. března mě nevzbudilo šlehání pomlázek do dveří, anóbrž nepřítomnost manželky v posteli, což u ní nebývá v půl šesté ráno zrovna obvyklé. Ležela v obýváku na gauči a počítala odstup kontrakcí (tři minuty!). Vyčkávali jsme do poslední chvíle, ale o čtyři hodiny později jsme vyplňovali příjmové papíry na Bulovce.
Velmi milá a taktní doktorka (MUDr. Brtnická) nás uklidnila, že jsme dorazili akorát a nikoliv předčasně. Branka se otevírá, hlavička je přesně tam, kde má být, maminka se zatím nemusí císařského řezu vůbec bát, ten není na pořadu dne - přirozenou cestou by to rozhodně jít mělo!
Heuréka! Nálada nám vyšplhala na petřínskou rozhlednu. Julie přijde na svět tak, jak bývá obvyklé, což byla přesně ta zpráva, v kterou už manželka po komplikacích při Alžbětě ani nedoufala.
Ovšem - e lá hop - hodinová velká ručka třináckrát zakroužila dokola, venku se setmělo, má drahá už řvala bolestí při každé kontrakci jak raněná šelma, což nebylo těžké chápat. (Touhle dobou jsem se původně v dopoledních fantaziích sobecky už dávno viděl s kamarády u piva, slavící dceru - teď na to nebylo ani pomyšlení, klobouk dolů před každou rodičkou, pfff.) Pozitivní energií sršící porodník (MUDr. J.Záhumenský - báječný chlapík - musím chválit jmenovitě a to zcela dobrovolně a rád, tamní tým nám opravdu moc pomohl vše zvládnout a zaslouží si to) provedl vyšetření a rozhodl: miminko navzdory neustálým stahům a bolestem nesestupuje, spíše naopak. Ostatně manželka přiznala, že bez epidurální analgezie už mnoho stahů ani nezvládne.
- Dáme vám epidurál (bezchybně provedl profesionální MUDr. Šebele), tím přestanete cítit veliké bolesti při stazích, počkáme hodinku, dvě, zda hlavička nesestoupí, což je stále reálné. Pokud ne, nebudeme dále trápit vás ani holčičku (jevící na monitoru už známky únavy) a šli bychom do řezu, ok?!
Julča i po dalších 90 minutách a veškeré snaze personálu zůstala tvrdošíjně usazená hodně vysoko a vysílená manželka, jak byla z počátku proti, nenamítala už ani proti sekci nic. Naopak.
Poté, co s ní souhlasila, připravil jí dobře naladěný, sehraný porodní tým na operaci a přesunul na sál. To bylo jediných asi 45 minut, kdy jsem nemohl být s ní, což ale tolik nevadilo. Nálada na sále totiž byla halasně veselá a to včetně manželčina smíchu (!!).
Za deset minut (sotva jsem si dal jednu kolu a cigaretu před vchodem - nechtěl jsem, ale nevydržel...) už jsem se cukroval nad nádhernou Julinkou, 3.66kg, 51cm. Doktoři i sestry stále ve skvělé náladě, což v půl jedenácté večer, po službě o svátcích, je obdivuhodné. (Anesteziolog MUDr. Kovařík se nenuceně staral, aby rodička neztratila znovunabytý optimismus a odhodlání.)
Po sešití dostala manželka mimčo na chvilku k sobě, zaplakala si dojetím, rozloučili jsme se, miminko odnesly sestry a jí odvezly na JIP. Po 23. hodině jsem byl doma u starší dcery Alžběty a hlídající tchýně. Hospody v okolí už měly zavřeno a ani mi to dvakrát nevadilo. (Dohnal jsem to o čtyři dny později.)
Uff, tolik téměř telegrafický popis průběhu velikonočního pondělí roku 2005, zavánějící promo článkem pro Bulovku. Onu nemalou chválu jsem si odpustit ale prostě nemohl, ač jsem nejmenoval všechny zúčastněné, protože právě přístup všech z personálu a charaktery lidí, kteří přivádějí vašeho prcka na svět jsou tím rozhodujícím, co vám zpříjemní nebo znepříjemní pozdější vzpomínky na porod! Jeden arogantní blbec pokazí všechny představy a pocity. Ty naše jsou, ač vše dopadlo úplně jinak, než jsme plánovali a toužili, hezké. Ač při extrémně bolestných kontrakcích v závěru snažení si to manželka ještě rozhodně nemyslela.
Za čtyři dny jsem měl holky doma. Manželka se zotavuje pomaleji než při prvním císaři, jizva dost bolí, ale je šťastná a spokojená. Spíme všichni čtyři společně, dětská postýlka je nadále nevyužitá a funguje to skvěle. Julča i Bětka spí celou noc!
A já jsem šťastný majitel babince.
