Článek
Ne ze dne na den - v pátek vízo, v pondělí rodinný krbeček, manželka, děti, dovolená, silácké řeči s kolegy v práci. Ani tím nemyslím ou, apokalypsa - vše je ztraceno. Jen konstatuji. Amerika je dávno objevena, ale ta "rychlost" mě stále překvapuje. Jsem trochu neadaptabilní. Žbrblal a huba nevymáchaná. Jinak dočista přehlédnutelný občan Zeměkoule, fakt!
Nehledám s pevným provazem pořádný trám na půdě, nepodporuji extrémistické organizace, mám rád bůček, nikdy jsem nikoho nezabil a dokonce se na to ani nechystám. Manželku ctím a daně platím. Nudný taťka. Kdo z nás není trochu taťka a trochu sobecký, problémový chlap. (Ti, kteří nesplňují kritéria této smělé kategorie, měli už asi dávno přestat číst, tohle není ten správný energy drink pro jejich nespoutanou mysl bez závazků!)
Maličkosti, sakra, jde o maličkosti. Roky pijete čaj (Ahmad Tea) a uff, náhle se rána neobejdou bez svaté trojice kávové lžičky, pixly instantního Nescafé a mléka. Ostatní se dá oželet. Bez ní je zařazování se do denního procesu nevrlé, pošmourné a hlavně delší. Sex si užívám víc, ale četnost povážlivě klesá. Pohodlnost mě dovolí oželet i ty nejnašláplejší fesťáky, čundry se spaním pod širákem jsou minulostí, na film se podívám raději na DVD, než bych se táhl do kina, ale do hospody na pá líný nejsem, doma to není se džbánkem ono...
Zapouštím kořeny, zavařuji se, sterilovaný papá, zavařovačka v bezpečí a klidu police ve špajzce obyčejnosti... Souvisí to ovšem i s tímhle sloupkem. Jakýpak Deník zasloužilého otce? Když přišla na svět má první dcera a po dvou letech druhá, měla tahle nálepka vážně smysl. Ručičky, nožičky a něžné vrkání, obdiv maminek a nenávist chlapáků s velkým "Ch"!
Jaký to citlivý papík se nám vyloupl i do televize ho zvali, vow! Šéfredaktor už tenkrát nevěřil, že je to provždycky, časem prý jistě sundám růžové brýle a zařadím se do života. Já? Nikdy! Budu hekat nadšením nad každým krůčkem našich děvenek do sedmdesáti...(Ahoj Vláďo!)
Ne že bych už neplanul nadšením jak rychle rostou a jaké jsou! Vnímám ale stejně intenzivně i tu méně lákavou část rodičovského údělu. Zrealističtěl jsem natolik, že nekolikatýdenní dovolenou od milované rodiny bych neodmítl. Zodpovědnost a láska mi jsou vlastní dál v vrchovaté míře (bohužel či bohudík, jak pro koho). Navenek se toho tak moc nezměnilo. Jen řeším, jak nebýt víc a víc rozčarován ze smělosti rostoucích dcer. "Holčičky, vy si trochu vymýšlíte, co?", diplomaticky opsala situaci kamarádka při návštěvě po sto letech, sama mezitím matka dvou chlapečků, tiše si hrajících v našem pokojíčku. Napadlo mě, jestli není přeci jen něco na "hitparádě" trestů pro nepoddajně temperamentní děti. Někdo je od mimča andílek, někdo čertík, zbytek dělá výchova, prostředí, vzory, šablony. Stále častěji slyším sprchu! Studenou sprchu, na na našeho mladýho dycky zabrala! Nepochybuji, ale tohle já dělat nebudu ani náhodou (doufám), na to nemám ani žaludek, ani svědomí (komu není rady...).
Co takhle nepopulární čtenářská anketa? Jak trestáte ratolesti vy? A abych nezapomněl, jak jsem se zmínil, protože se zaobírám téměř výhradně fotříkovským žbrbláním než otcovským vrkáním, ten nadpis se brzy změní, bude to fér. Hawgh!