Článek
Každý ať si život zařídí dle vlastního naturelu, jasná věc, proč vnucovat potomky někomu, kdo si rád užívá samoty a prázdného, klidného bytu. Žádný vřískot, žádní caparti, netřeba se obětovat, pohoda dvacet. Může to i být fajn, asi. Nakonec, finančně se to vyplatí určitě. Nikoho neodsuzuji, ba že ne. Ale nemohu sloužit, touha po potomcích mi byla vlastní už v patnácti. (A pak že jsem normální...)
Stačilo dalších patnáct a jsem dvojnásobný otec, tak nějak logicky na to došlo, kola osudu. Vykašlal jsem se na kariéru, to bych se asi při své neschopnosti šplhat vzhůru a prosperovat ani nedočkal a o tom štěstí nakonec ani není.
Jak stárnu a se mnou mé nejbližší okolí, ani v něm snad už není nikdo, kdo by se chystal zůstat u nemnožení, ač před lety o tom tu a tam někdo mluvil. Je vůbec ještě někde někdo takový? Je to zvláštní koníček, pořídit si děti. Časem člověk zjistí, že krásné to opravdu je (jaj!). Jednou jste máma, táta a to setsakra zahřeje a nedá se to k ničemu přirovnat. Kdo nezažil, nepochopí. Neméně intenzivně zjistíte, že dalších 18 let si moc nedáchnete a do práce si budete chodit odpočinout. Pochopíte, že mít nějakou tu babičku po ruce není od věci. Nic se nemá přehánět. Trvalo mi tři roky, než jsem se propracoval k troše zdravého sobectví a jsem štěstím bez sebe, když si Bětku vezme na celou neděli babička s dědou. Klid, skoro ticho, i desku si mohu poslechnout celou a ten vřelý pád do náruče při večerní předávce!
To mladší Julce je rok a prochází momentálně obdobím "utýrám vás láskou", holčička je to jak panenka, ale v dlaních a kolenou má nějaké zatracené senzory, které při dotyku s podložkou jakéhokoliv materiálu (koberec, postel, parkety, dlažba) spustí během nanosekundy sirénu. Musí to být v tom, jakmile ji přinadzvednete, je ticho (v předtuše dosažení cíle = přemístění do náruče). Jsem nosič na plný úvazek! Ale co by tatínek pro svojí holčičku neudělal, když jí to učiní šťastnou, že. Trochu už mě bolí záda, ale čert to vem, vždyť jsem mladý kluk. (Ale už ani má vlastní maminka si to nemyslí, tak nevím.)
Ale protože jeden se nikdy nepoučí, nelámeme s manželkou rozhodně hůl nad dalším potomkem. O zítřku nikdo nic neví, teď tedy rozhodně ne, děkuji, ale v budoucnu, bude-li to trochu možné, proč ne. Velká rodina je lepší než malá, v Bolívii mají průměrně čtyři až pět, to bych řekl, je tak akorát, ne?! Nevím, kde se to v člověku bere. Jsou chvíle, kdy bych chtěl být sám, zcela neženat, bez závazků, v prázdném, tichém bytě, jen čtyři stěny a já, čím déle jsem zcela zadán, tím častěji mě to napadá. Ale to jsou jen návaly, kdo by je neměl. Nakonec si život bez našich dvou dcer už ani nedovedu představit. Takže jaké to je, když si to člověk dovede představit a nemyslím případy, kdy mu nic jiného ani nezbývá?!