Článek
Dnes jsem opět vstával hodně ztuha, vyoraný krtek je slabé slovo. Stávalo se to zřídka, oj, jaký já býval jura, dnes už je to spíše obvyklé. Jakoby mě přejel buldozer, asi před měsícem. Ale po pár desítkách minut už bdím, jakžtakž, motám se po bytě, hledám brýle, hodinky, spodní prádlo, stravenky na oběd. Souběžně s tím se snažím dostat co nejméně zubní pasty na zrovna oblečenou mikinu (málokdy se to podaří). Ještě na zastávce tramvaje (cože, 1, co ta tady dělá?) napůl spím. Proberu se až při stoupání na Prosek. Hurá, hurá, hrrr vytvářet materiální hodnoty a plnit tak pomalinku ale jistě několik kont, to své ovšem zdaleka nejpomaleji. Po celou dobu jak na jehlách, s jedním uchem na mobilu. Dnes, dnes už to musí přijít. TEĎ, TEĎ, TEĎ, UŽ! (A ono ne...)
Abychom to zrekapitulovali: termín je 10. dubna. Toť datum, vypočtené na samém počátku. Což je ještě nějakých deset dní. Ne tak úplně krátká doba. Tolik se toho dá (ne)stihnout. 10., 10., 10. Panebože! (My ateisté tak rádi vzýváme boha.)
Přepadá mě bezmoc, čím je to blíž, tím víc. Méněcenný, neschopný, neužitečný... Prostě ne ten pravý, silný chlap, o nějž se chuděrka nebohá, slabá, křehká žena může pořádně opřít, ten, co zvládne každý problém levou zadní. Co ví, kam skočit, po čem hmátnout, komu zavolat a vše zařídit mžikem oka. Zatímco ona se sotva kolébá jak kachnička s velikým břichem (je tak obrovské, mohl bych se na něj dívat od rána do rána, kůže je tak elastická!), já jen chodím do práce. Vracím se utahaný, ospalý a namísto abych ji rozptyloval, koukám, jak se trošku prospat či naložit do horké vany. Jarní útlum. Snad mě dětský vřískot probere. Kolik je mi let, 60, 100?!
Zahnívám si v zaměstnání, kde jsem už skoro zapustil kořeny, kde mě všichni poplácávají po ramenech a vyptávají se, kdy už to bude. Jako bych já byl ten, kdo to všechno musí zvládnout a ne má drahá, která si krátí čas usilovným studováním knih. Přečetla jich za těch pár měsíců už hromady. Odborných. Už by si mohla otevřít soukromý porodnický kurz, kurz bytové architektury a teď se pustila i do grafologie a angličtiny, ale to jí při všech předchozích pokusech vydrželo pár dní, takže porod musí přijít brzy!
Bude to 4. nebo 6., hlásá moje maminka.
Bude to macek, říká doktorka.
Bude to v hajzlu, straší kamarád.
Odmítám nabídky na koncerty, na oslavy a tak dále. Není tam signál, omlouvám se. Sakra, jak to fungovalo, čtenáři pamětníci, když nebyl mobil? Jak jsem mohl přijít vůbec na svět, mami, bez téhle pitomé vymoženosti? (Sakra, já nechal doma mobil, jsem ztracen, vyřízen, nepřežiji ani hodinu, pojdu za prvním rohem!)
Odreagovávám se alespoň hudbou. Dokončil jsem CD skladeb, které mě dostávají. Jmenuje se to "Tohle se líbilo tatínkovi těsně před tvým vyklubáním". Naivně doufám, kterak potomek za rozumný časový úsek (řekněme deset let?) objeví v polici s CDéčky tenhle skvost a bude z něj úplně vedle. Sakra, ten tatík měl ale skvělý vkus!
Uvidíme, jak skončí tohle nenápadné CD vodítko pro ještě nenarozené dítko.
Dříve se asi dočkám okamžiku, kterak naše holčička vrní u hromady stříbrných disků a maluje si na ně fixkou zviřátka a jiné obludky. Auuuuuvajs!
