Článek
Milá Alžbětko (promiň, Adame, ale zdá se, že jsi definitivně mimo hru), náš gynekolog je sice známý, ale poněkud líný, co se ultrazvuku týče ("vy ženské, všechny jste stejné, každá honem honem, co to bude!"...), tudíž jsme se na tebe podívali až v 33. týdnu a po capínkovi ani vidu. Tak ti musím začerstva oznámit, milá holčičko, že až se vylíhneš definitivně na svět, což bude coby dup, budeš mít kompletní rodinu, alespoň co se příjmení týče. A ani to nebolelo.
Obřad byl krátký, odsýpalo to jedna báseň, oddávající veselý až moc, ne ten zaprděný, převážný ouřada, spíše culící se reklama na lihové nápoje, kamarádů a přátel poskrovnu, tak akorát jak bylo plánováno. I na menší faux-pau došlo, když mi tvá milá, z náhlého štěstí roztržitá maminka nastavila druhou, pravou ruku a poté, v záchvatu snahy to napravit, si prstýnek nasadila na tu správnou sama a mé dychtivé prstíky už jen cvakly naprázdno, ale nikdo si ani nevšiml (i všiml, všiml, ale co) a alespoň je čemu se smát na videu.
Jen ty čtyři stovky paní varhanistce, o kterých nám předem nikdo neřekl, ty nás trochu zaskočily. Nosíte si s sebou na obřad peněženku? Já ne, příště už se poučím :o) Navíc o těch pár profláklých tónů jsme ani nestáli, ale budiž, co bychom neprominuli na vlastní veselce, že.
Přichystaný pan fotograf, natěšený na kšeft (aby ne, 1950Kč za 36 snímků a negativ!), odešel s nepořízenou, nejsem Trump. Kamarád vše zdokumentoval na kameru i fotoaparát a jak pěkně a neformálně! A zadarmo :o) Na dojetí došlo, ne že ne. I mé chlapácké srdce se rozněžnilo, jak jsem tak říkal ono obligátní Ano a líbilo se mi to! Když přátelé, kteří už jsou v chomoutu nějaký ten čas, prorokovali, jak "se vám to bude líbit", jen jsem se uchichtával. Líbit, vlastní svatba líbit, jděte mi k šípku... A víte, že líbila a dost!
Nevěstě, mé předrahé, malinké nevěstě s více jak sedmiměsíčním bříškem to tak slušelo, byla tak krásná, tak sexy, v sněhově bílé, joj! Kolem krku, až k pasu labutěnku, která zakryla tvoje dosavadní apartmá téměř dokonale (ne že bychom se za něj styděli, naopak, ale tak nějak to vyšlo, víš) a já, poprvé v životě na sobě společenský oblek (drazí zúčastnění, pečlivě uschovejte ony dokumentární fotografie, další příležitost na zopakování podobné vizuální krmě bude až na mém pohřbu a tam mě sotva zahlédnete). Elegance sama. Hm!
Tchýně, má polská tchýně (ano, budeš mít z jedné čtvrtiny polskou krev, tak už se pomalu připravuj na litry a litry vodky, pohostinnost a velkou rodinu), připravila svíčkovou, knedlíčkovou polévku a i na svatební minikoláčky došlo. Prostě rodinná oslavička.
Moji drazí rodičové nedorazili. Ne, ne, nemáme napjaté vztahy, kdepak. Ale jsou poněkud svérázní a oficiálním ceremoniím moc neholdují. Pěkně si to užijte, říkala maminka, bez nás se to tam obejde, nač se táhnout do Prahy kvůliva půlhodince, vždyť je to jen svatba, hlavně, že se máte rádi!
Škoda jen, že kolem osmé večerní, kdy posezení v našem svatebním 2+1 gradovalo, se halasně ozvaly mé předrahé, již jednou sekané, čelní dutiny. Takovou silou, že jsem musel zalehnout a probrat se až když se společnost rozcházela. Ale i tak mám dobrý pocit. Že mě to tak chytne za srdce, toho bych se nenadál.
Ale takové ty lidové zvyklosti - únos nevěsty, házení křápem, rozbíjení talíře a podobné vylomeniny, děkuji - nechci! Na to já jsem moc usedlý prďola, ač se to tak nejeví. Kdyby mě byla má kulaťoučká nevěsta unesena, tak bych se regulérně rozlítil, že bych nechtěl ony únosce už nikdy vidět (nevěstu spíše ano). Vůbec by mi to legrační nepřišlo. To jen pro příště, až si mě budete některá chtít zase vzít.
Jak píši tyhle řádky, po očku pozoruji prsten na levém prsteníčku a zvykám si na něj. Nikdy před tím jsem ho na prstě neměl, je to nezvyk, trochu překáží a při práci ho beztak nemůžu nosit, ale i tak, je to, no, pěkné.... Jsem hrdý, panebože, já jsem hrdý, že tam je! Ouha! Na stolku za mnou má novopečená manželka prohlíží expresně zhotovené fotografie a zalíbeně se usmívá, stejně jako jsem se usmíval já, když jsem je ostřelhbitě prohlížel ještě ve fotolabu (první, viděl jsem je první, heč!).
To bychom měli, svatba je za námi, život se vrací do svých vymlácených, šedavých kolejí, hurá ke strojům! Teď ještě ten tvůj porod, ale to zvládneme eins zwei, doufám!