Článek
Každopádně v práci toho moc nenadělám, ruce pracují, ale mozek se plaví už jen jedním myšlenkovým proudem. Stojím u porodu, mám vytřeštěné oči a nevím, která bije. Představuji si tisíc a jednu variaci na toto téma. Od růžové jak dětská prdýlka až po temnější. Sakra.
Naše drahá Alžbětka, pravděpodobný Beran, si ovšem hlavu s porodem nedělá a to doslova. V 36. týdnu si vesele sedí na zadečku. Konec pánevní, jak tomu lékaři říkají a nezdá se, že by toužila po klasice (hlavou dolů).
Ona se otočí, to je normální. Uklidňují všichni. Mně se dcera otočila týden před porodem. Mně se otočila na sále atd.
Více či méně odborné knihy nabízejí více či méně odborné rady, kterak miminku domluvit. Zkoušíme všechno. Intenzivně na kotrmelec myslet (já už dělám v práci skoro stojky), pouštět příjemnou hudbu (soundtrack z Gladiatora se líbí, jen při jedné skladbě zuřivě kopala), domlouvat ústně (otoč se, pusinko, hola hej, otoč se a nebuď labuť) či, a to je nejúsměvnější rada, svítit baterkou. Od spod, samozřejmě. Miminko prý se ve své zvědavosti bude chtít podívati, co to sakra je, a obrátí se za světlem. (Vidím tunel s přejasným světlem na konci!)
Alžbětka se naopak posunula celá až pod prsa a nalehla na plíce mé drahé tak, že funěla jak kompresor. Hlava dolů ovšem ani za zlaté prase.
Také chodíme na předporodní kurzy. Ano, tahle americká vymoženost, tématické sedánky, už dorazila i k nám. Deset těhulí dokola místnosti, porodní asistenka a já, ehm. (Mám příšerné kalhoty, vypadám jak cuchta, řekla má milá po prvním kurzu, všechny ženské mají krásné, těhotenské gatě, jen já mám úděsné! Ach ty ženy, já nosím věci, dokud se nerozpadají, ony myslí na módu i když se sotva kolébou.) Všechny maminky si hladí břicha, přikusují kapie, upíjejí čaj a usmívají se. Jistě nejsme sami, jistě i robátko některé další maminky si umanulo koncem pánevním!
Jsme sami! Všichni prckové mají poslušně hlavu dolů, jen naše Alžbětka ne. Prý tři až čtyři procenta případů. Ve Sportce se nestrefím do pravděpodobnosti ani za tisíc let, ale 3%, zdá se, jsou nám až dost.
Existují prý doktoři specialisté - na "obracení miminka". Ne, ne, to zasejc ne, pokud má naše dcera pocit, že chce být hlavou nahoru - bude hlavou nahoru!
Potíž je, že moje přemilovaná, malinká, bříškatá novomanželka, chce porodit normálně. V potu a křiku, zanadávat si, zatlačit si, prostě vlastním úsilím, aby nepřišla o ten akt vlastního porodu, což císařský řez neskýtá. Ne že by se ho bála, ale prostě to není ono.
Uvidíme. Do porodu čtyři týdny. Musím dokoupit baterie do svítilny.
