Článek
Jeden z nich je majitelem nešťastného, velkého ublafaného psa, jehož rasy se už nikdo nedopátrá. Přivázaný k malému akátu si "kašle" smuteční sonátu, stará se Alžbětce o zvukový podkres dne a oddaluje její polední spánek. Přivřel jsem okno, ale má to jen minimální efekt.
To chmýří vlastně není z pampelišek, ale z vzrostlých stromů, co majestátně stojí vzadu za domem u ragbyového hřiště. Každý rok je chomáčků plné okolí i náš byt, nad čímž láteří manželka. Mě je to celkem jedno. Chlap...
Čímž se obklikou šinu k tématu "zrcadlo, zrcadlo, kdo je tady sobecký ješita?". Příznivé počasí, hodící se k pátému měsíci v roce více než doposud, mi přineslo dumavou náladu, sebezpytnou. Popel, popel. Dosud jsem otcovství a rodičovství bral jen jaksi z toho nadšeného, zázrakoidního hlediska. Tatínek, maminka, ňu, ňu, ťu, ťu, to nám ten náš drobeček roste, to jsme prima rodičové. Jak běží měsíce, uvědomuji si, že závazek, kterým zplození pokračovatele rodu jistě je (óóó, to zní vážně - závazek, závazek, hmm..), posune člověka k novým pohledům na vztahy, lidi kolem sebe, rodinu a hlavně i sebe sama. Srze zrcadélko změněné životní pozice. Ééé, totiž - po deseti letech vztahu jsem žil v (mylném a nadutém) přesvědčí, že sám o sobě vím úplně všechno a znám se do posledního atomu. Jen o pár atomů méně pak svou manželku. Mě hned tak něco nezaskočí, ohohó. Přelouskal jsem svého času hromady knížek o psychologii, rád pozoroval lidi a rozebíral na padrť i sám sebe.
Teprve rodičovství, tzn. zvýšení počtu homo sapiens v našem bytě ze dvou na tři (sapiens, sapiens, o ho hó), zamávalo s mou možná malinko narcistní představou o sobě samém. Nechci tu ze sebe dělat grázla nebo tak něco. Nikdy jsem neměl nos nahoru a nemyslel si, že jsem fakt "kabrňák". Kabrňák nejsem, ale grázl také ne. Každý jsme tak trochu svým způsobem magor, jasně. Jsem prostě obyčejný třicátník s "inteligencí v pásmu průměru", jak napsala do posudku svého času psycholožka, k níž mě poslali při odvodu.
Poslední týdny se ale mnohdy nemile překvapím. Sakra, vždyť já jsem vlastně sobecký hajzl! Přistihávám se, že jsem na manželku opravdu naštvaný, když chce abych zrovna dnes JÁ koupal a uspával a JÁ jsem přeci utahaný z práce - mám nárok se svalit do křesla, ne? Beru automaticky, že především manželka má onen úděl starat se o dítě, když já nosím domů nějaké ty peníze. Pomáhám, to ano, možná více než jiní, ale někde uvnitř se cítím občas dotčený, že se toho po mě chce moc. Že stejný nárok na svalení se do křesla má po celodenní šichtě s výchovou dcerky i žena, to občas zapomínám. Hromy, blesky na mě, legrace stranou, sakra. Je to ona, kdo především vychovává. Kdo musí zvýšit hlas, napomenout, nechat vybrečet, když se Bětka vzteká, nedat jí všechno, na co si ukáže, aby z ní nebyl rozmazlený fracek. Všechno to, co mě nejde. Já "jen" přijdu večer a - pojď sem, myšičko, táta je tady! Svou přehnanou láskou jí mnohdy spíše škodím a uvádím svoji drahou polovičku do souboje "zlá máma - hodný táta", což je poslední, co bych chtěl!!! Musím se rychle polepšit!
(Otevírám opět přivřené okno, je tu vedro - blafací kulisu už mám tudíž opět 100%. Zdá se ale, že lkajícímu pesanovi dochází síly.)
Co chtěl vlastně básník dnes říci? Jen že mi prostě jednoho odpoledne na konci května 2004 (po kolikáté už?) došlo, jak nedocenitelná je žena - matka a jak sobecký a zaslepený může být chlap (tzn. já), když to všechno bere tak nějak samozřejmě. Nechci to brát automaticky, ale dělám to. Sakra!
I "super-otec" (ho-ho-ho) filtrující každý prdík dcerky na netu, musí jít občas do sebe. Když se dívá do zrcadla a vidí někoho jiného než by měl...
