Článek
V březnu 2003, při manželčiných předporodních kontrolách v Podolí, jsem na schodech často míjel pyšné tatínky, nesoucí si domu v zavinovačce čerstvé pokračovatele (pokračovatelky) rodu. Děsně jsem jim v tu chvilku záviděl. (Ale ano, jsem závistivý typ, fuj!) Už to mají "hotové"! A já stále "jen" čekám! I dočkal jsem se, o láá - hop.
V srpnu téhož roku už jsme se vyhřívali v parku na dece i s naší krásnou, čtyřměsíční holčinkou. (Co vyhřívali, pekli, tekli, pamatujete na ty pařáky, horko těžko jsem udržoval své základní životní funkce, snad budeme letos ušetřeni!) Po očku jsem pokukoval po maminkách a tatíncích, držících za ruku svá dítka při prvních vratkých krůčcích. Alžbětka byla zatím jen ležícím sluníčkem. Hop, a už se nám klátí doma podél nábytku jedna radost. Malý opilec, vracející se z večírku. Ani si (zatím) nedala do čuni, chodkyně naše.
A žhavá, vlastně těsně odbytá současnost: první narozeniny! Slavili jsme spíše my, rodičové a prarodičové, ale oslavenkyní byla Alžbětka, tak.
Já byl v totožné situaci roku 1974. Fittipaldi vyhrál MS F-1 a Jimmy Connors Wimbledon, o la lá. Mám fotku, ten obtloustlý hošík hrabající do čokoládového dortu, toť já (ne Jimmy Connors).
Manželka tuto slavnostní událost pojala, ruku v ruce s natěšenou tchýní skoro po americku, se vší parádou. Frkačky (ač ne za kačku (Malý televizní kabaret)), kloboučky, konfety, barevné papírové nádobí, balónky... Přiznávám - já v obchodě při jejich nákupu hloupě frfňal, k čemu to všechno, když malá je šťastná z každé krabice od bot. Beztak si to nebude pamatovat. (Já si nevzpomenu ani na pink, kdybyste mě zabili!)
Ale těšil jsem se! Ba že jo!
Ne že by má rodina kašlala na oslavy a byly mě tak vzácné. Ačkoliv, čím jsem byl starší, tím méně se cokoliv slavilo, dnes už neslaví skoro nic, vlastně nic. Na tátovy padesátiny si sotva otevřeli láhev vína, lenoši. Nějak roky ochladli. (Tsssssss.) To tchýně, to je poděs, na vnuččiny narozeniny se připravovala snad čtvrt roku předem a už tehdy nám pro malou nadělila na léto krásné sotva šestikilové golfky. Jaká lahoda namísto třikrát tak těžkého kočáru, s nímž manželka měla hrůzu z každých schodů či nástupu do tramvaje.
Sama Žbětka (takhle jí říká jedna známá - Žbětka) se teď náhle a jasně vyhranila - má medvídkové období. Malý plyšový méďa, doposud krutě opomíjený, stal se nedávno náhle favoritem číslo jedna a užívá si hvězdného období. Superstar. Z Ikea, za pár korun, určitě ho máte doma také. (Stejně jako tu světle modrou deku se žlutými kolečky, ta čouhá snad z každého kočáru, asi se někde fasuje.) Méďové období. (Medové období.) Teď v obchodě po jednom menším chlupáči chňapla a nepodařilo se nám ji přetáhnout. Tím byl dar určen. Alespoň jsme nemusili dál vybírat a dumat. Od té chvilky ho nepustila z rukou, jen ve vaně. Ikeáček má náhle vydatnou konkurenci.
A náklaďák, aby se měla o co zapírat, při lezení. Není to sice IFA, s níž jsem vozil písek já, ale je zase pestrobarevnější.
Hodně zdráávííí, štěěěstíííí, hodně zdrááávíí, štěěěěstííí.
Teď mě napadá, na které první vlastní narozeniny se pamatujete? A co dárek? (Já, počkat, no.., na ty loňské, řekl bych, ta hlava..)
