Článek
Tedy nebylo to naše dítě, nás to možná teprve čeká. Bylo to cizí dítě, poněkud větší. Chlapeček, asi tříletý. Když jsem slýchával a četl varování typu - počkejte, až doroste do období vzdoru, kdy se na veřejnosti dožaduje svého vřeštěním v poloze ležmo. Doufal jsem, že jsou podobné hypotézy značně nadnesené a nejde o doslovný popis reálu. Až před několika dny jsem asistoval kolegovi při nákupu v jednom nejmenovaném hypermarketu. U jedné z kas platila mladá žena, obtěžkána gigantickým nákupem, hledaje kreditku. Zatímco její synek si to vesele placatil na dlaždičkové podlaze o dva metry dál a dělal show okolo jdoucím zákazníkům. Ti ho opatrně obcházeli a dumali, cože se to chlapečkovi stalo a kdeže má maminku. Možná nedumali a znali to. Pro mě to byla novinka. Matka, jak se zdálo, byla obeznámena s vrtochy svého potomka a jeho protestní poloze nevěnovala pražádnou pozornost.
V klidu zaplatila a odešla. Načež hoch, aniž by si vyležel úspěch vyskočil a pelášil za ní. Uff. Tak jestli nás tohle také čeká...
Že by nějaký obchoďákový syndrom?
Alžbětka podniká ve svých jedenácti měsících teprve první pokusy o krůčky. Obvykle zapřená o dvířka hifi skříně. Stejně jako si opičky pomáhají ocáskem, pomáhá si silným zákusem dásniček do horní hrany dvířek. Kupodivu zatím nijak dramaticky nežuchla, ani se o nic nepraštila.
Ovšem trucovat už zvládá, tento obor inovuje téměř denně.
Poměrně dlouhou dobu jsem se bláhově domníval, že ta naše holčička snad bude hodným sluníčkem napořád. Ejhle. Ne, ne. I ona bystře vypozorovala, že spuštěním sirény si vyžádá pozornost. Manželka má v tomto ohledu dosti odůvodněné obavy. Prý vychovám z naší dcerky rozmazleného fracka. Prý přiskočím, kdykoliv zavzlyká a pofoukám každé bebíčko, což prý nemohu. Dítě si zvykne a zneužívá toho horem, dolem. Má pravdu, jsem tím typem vyměklého, rozmazlovacího tatínka. Budu se muset hodně přemáhat, abych nepřiskočil a nepofoukal pokaždé imaginární bolístku. No, myšičko, copak, miláčku. Zkušenější rodičové jí dají jistě za pravdu. Manželce. Je mi to jasné. Jasné, pane!
Jenže - odolejte, když máte v rodině svou vytouženou malou slečnu a udělat krok, dva a vzít jí do náruče je tak snadné. A když vás obejme kolem krku a vypláče se tátovi na rameno...
To právě nesmíš, dí manželka, zvykne si na to a bude z ní rozmazlenec, nech ji taky občas vyřvat. Pravda, v takovém případě obvykle po pár minutách ztichne a sama se zabaví. Joj, musím se v tomto ohledu ještě hodně učit, pokud chci mít z naší dcery samostatného člobrdíka, který sebou neflákne někde v obchoďáku vzteky modrá... (Já vím, že se smějete mým naivním nadějím, hihi :o)