Článek
Přiznám se, že jí i malinko závidím! Tedy, nejsem na tom sám až tak zle, tatínek byl před lety vášnivý fotograf amatér, takže po jistá léta hromadil rodinné fotky s pomocí nesmrtelného ruského přístroje Zenit se značnou pílí. Ale jak už to tak chodí, vášeň vyprchala, čas přestal zbývat a fotek ubývalo, až zmizely úplně. Tehdy ovšem, pravda, nestačilo vložit film do plně automatického přístroje a vyfocený donést do fotolabu. Pěkně ručně, doma, ve fotokomoře. Mělo to svoje kouzlo, to zase ano!
V dnešní době konzumního blahobytu ovšem není problém zavítat do nějakého toho obchodu s dětským všeličím, Sparky´s a tak dále a zakoupit vše možné i nemožné, roztomilé a především předražené. Když ono je to ale tak pěkné a za nás to nebylo. Tak se ocitla u nás doma kniha Mých prvních pět let!
Ačkoli, abych nekřivdil socialistickým vydavatelům, kamarád podobnou "pamětní" knížku měl už před třiceti lety, není tedy úplná pravda, že to "za nás nebylo".
Je plná kolonek, rámečků a políček, zbytek je zaplněn obrázky Anne Geddes. Začíná tradičním - narodil/a jsem se tam a tam, vážil/a jsem tolik a tolik, oči, vlasy a tak dále. Oznámení o narození, foto z ultrazvuku...
Mě ovšem nejvíce nadchla rubrička Výstřižky z novin ze dne narození! Jaká šance zaarchivovat kratičký, leč veledůležitý okamžik minulosti. Úvodní strany novin z 10. dubna 2003 hlásají velikým písmem nad obrázkem sochy Saddáma s americkou vlajkou na obličeji: Američané dobyli Bagdád! Hmm, tomu říkám sólokapr. Asi bude hodně naivní doufat, že se naše dcerka bude za pár let o nesmyslných a hloupých válkách dozvídat jen z těch starých novin, kéž by! Podstatně menší písmenka oznamují - Europoslanci posvětili vstup Česka do unie či Unesený italský bankéř.
Další stránky zabírají první fotky, přání od babiček, známých a tak dále, kterým jsme vrazili knihu do ruky hned, jak se objevili. Nechybí ani Strom života, praktická to věc pro potomka rodokmenového šťourala, jakým jsem! (Před řádkou let jsem o prázdninách objížděl na kole zapadlé matričky a vpisoval dávno zapomenutá jména do "pavouka" našich předků. Dostal jsem se až někam do roku 1770. Pak bych musel někam na krajské matriky a na to už nebyl čas. Ale i to je slušný výkon. Když máte před sebou všechny ty Josefy a Jany a Františky a Emílie, pocítíte úctu ke svému příjmení.)
Ale proč o tom všem píši, ta nejzajímavější stránka čeká ke konci: Otisk nožičky a ručičky po narození a pak v pěti letech. Paráda. Já svou tlapku otisknutou nikde nemám, Alžbětka už ano. Po kratším hledání jsem objevil v obchodě prstové, zcela nezávadné barvy (6 kelímků za 160 Kč, uf!) a už jsme mohli nebohému miminku patlat ručku i nohu. Noha šla jedna dvě a otisk je nádherný, modrý. Moje tlapa XXL už tak roztomilá rozhodně není. U ručky už to šlo hůře a celkem jsme se s manželkou nasmáli. Miminka totiž mají v bdělém stavu dlaně obvykle zaťaté, a tak není snadné udělat otisk. Horko těžko jsme nějakou tu šmouhu (pro změnu červenou) na papír otiskli, takže je to i s dokladem, kterak to nešlo. Každopádně, bystrý člověk s jistou dávkou představivosti v ní dlaň objeví.
Jak říkám, je mi až líto, že sám nemám podobnou knížku, v níž by si rád s úsměvem a dojetím dnes zalistoval. Listuji tudíž alespoň v téhle!
A abych nezapomněl, známý mi tuhle řekl pěknou věc, když jsem se svěřoval s pocitem viny a odstrčení, jak jsem v prvních dnech pro potomka méněcenný a pro maminku druhořadý. Říkal - jen nech mámu, ať kojí, to je její práce, ty máš za úkol přitáhnout domů nějakého toho mamuta, aby bylo co do žaludku! Svatá pravda. Odpusťte, ale musím končit, spěchám do práce, snad narazím na výplatní pásce v kolonce čistá mzda na slušně vypaseného mamuta.