Článek
Drahá manželka, maje oprávněný pocit desetiměsíčního vzorného dodržování všeho co se má a nemá ve výživě prcka a tak dále, přistoupila k inovaci jídelníčku naší dcerky. Po desátém měsíci se lepek už pozvolna může, říkají chytré hlavy. U nás to začalo návštěvou, která obratně nabídla Alžbětce do té doby neznámou pochutinu - piškotu. (Sakra, teď když to píši mám pocit, že doposud jsme dítko drželi v kleci o vodě a přesnídávce, jak vůbec mohla bez takových slastných neřestí přežít, chuděra malá...)
Reakce na piškotu byla, jak jinak, velmi přátelská, rázem se z potomka a piškotku stala spokojená dvojka. (Dcera byla spokojena jistě, piškotka těžko říct.) Ale ne, vážně, žužlala intenzivně, s plným nasazením. Uff. Pak přišel náš pes, začal loudit a Alžbětka mu nesobecky piškotu vložila až do úst (no, tlamy, dobře, ale zní to, ehm, divně, kdyby šlo o dogu, ale takový gaučáček, ten snad ani nemá t-l-a-m-u...). Ostatně umění krmit naší zvířenu si osvojila beruška poměrně snadno. Zjištění, že předměty mizí poté, co je vloží psíkovi mezi zuby, jí očividně zaujalo.
Tolik první piškotový krok a pokračujme k samotnému rohlíku.
Než jsem to zažil na vlastním pokračovateli rodu, nedoceňoval jsem existenci zázraku zvaného rohlík. Čerstvý, s máslem a mlékem, joj, to víte, že to šmákne. Ale co těm mrňatům na tom tak chutná, že ho žužlají hodiny?
A chutná. Motivováni zákeřnou touhou zabaviti na co nejdelší čas Alžbětu při únavné víkendové túře po hypermarketu došlo na rohlík. Co náš soukromý človíček, co řekne na první rohlíček?
Nedošlo na překvapení. Rohlík byl okamžitě zařazen coby číslo 1 na seznam nejoblíbenějších mňamek. Měl jsem výčitky, že opíjíme dcerku rohlíkem, ale při pohledu na její zaujetí vytvářením žemlovky ze svého prvního pečiva mě přešly. (Vesničko má, Otíku, rohlíku...)
Od nynějška máme v zásobě tuto munici pro občasné chvíle, kdy je třeba robě nezbytně zabaviti. Rohlík do ruky, k tomu Příběhy včelích medvídků a je na pár minutek klid!
