Článek
Kdo se nám kam vyškrábal v kariérním žebříku? Kdo se nehnul z místa? Kdo vlezl do chomoutu, kdo je na ocet? Kdo kouří a kdo ne...
Ono si tak sednout a zapřemýšlet, zda jsem či nejsem spokojený sám se sebou, k čemuž je krbová nálada svátků ideální, co jsem učinil a neučinil, toť sebevražedné rozpoložení. Kuš, huš od našich dveří, sebezpytné chmury. Asi bych měl vrátit knížky, co dlužím známým...
Jaké je to letošní "výzo"? Postarali jsme se s manželkou o další pokračování naší rodinky, o tom žádná! V tomto směru je plán splněn na 100 procent, soudruzi.
Naše dvacetiměsíční holčička se má k světu a prospívá, zdá se, velmi dobře. Zdá se, že úlohu rodičů spíše zvládáme dobře než nikoliv. Olalá, vida, další medaile! (...and the winner is....otec! Musím se pochválit, jiný to neudělá, není nad upřímnost, že, ehm...)
Horší věc - mám zase o něco méně rád lidi, ani ne tak jednotlivce. Celek, to naše stádečko civilizační, pfff. Tedy ne že bych se sháněl po kuši nebo baseballové pálce a šel se trochu uklidnit do přeplněné tramvaje. Až tak ne. Ačkoliv někdy bych rád alespoň pořádně některým osobám obtiskl chodidlo svýxh nových Baťovek na zadní část a možná i přední. Tak zkažený jsem já, tfujtajbl.
Když oni to jsou takoví pitomci, někteří ti rádoby sapiensové. Stydím se za to, ale je to tak. Každý jsme nějaký, jasná věc, ale někteří druzí z nás jsou nějací zcela specifickým způsobem, který bych rád oželel. Ano, milý deníčku, jsou i tací, jimž nepřeji to nejlepší, dalajláma by mě nepochválil.
Ale co jsem to...? Jo, svařák, vonící na náměstích, kolem stánků se vším možným...
Dárky už máme nakoupené a zabalené, to první obstarává má drahá, to druhé rád já. Ten rituálek balení mám rád, jsem totiž zručným baličem (dárků...).
Třeba partička alkoholiků před večerků, naproti našemu domu. Ty bych poslal na brigádu do uranových dolů, aby také něco vytvořili (samozřejmě kromě světového rekordu v pití Bráníku pod širým nebem v mínus pěti stupních)... Be-e-e, jak by řekla Alžbětka. (Ráz naráz začala krásně říkat tříslabičná slova, tak!)
Takže kde jsme to...? Jo, stromeček, salát, pohoda.
A politiky, jej, jak ty bych mávnutím proutku proměnil rád v sochy, aby přestali žvanit nesmysly, jej. A všechny ty cizí lidi, co kolem desáté večer zvoní zrovna na náš zvonek, abychom jim otevřeli vchod. A cyniky, co je vůbec nevzrušuje veliké manželčino bříško a vesele si sedí dál...
Inu, co to rozpatlávat, na žebříku jsem nevystoupal, ale když to vezmu kolem a kolem, na světě se žít dá, to zasejc jóóó. Tak to pojďme rozbalit, třeba tam bude to, po čem tak toužíte. Cink!