Článek
Moje teta nemá ráda, když se o malinkých dětech mluví v první osobě množného čísla. Umíme, spapali jsme, sedíme. Nemyslel jsem, že tak někdy budu mluvit, ale ono samo. Nějak se to nabízí. Nebráním se tomu. Čiliže - co umíme kolem 290. dne svého života?
Popořadě: o víkendu jsme navštívili známé s o den starší Barunkou a je úžasné porovnávat jak je každé dítě jiné. Vyvíjí se plus mínus stejně, jasně, ale přece odlišně. Vydává jiné zvuky, dělá jiné pohyby, přichází na jiné věci. Tyhle "srovnávačky" jsou velmi inspirativní. Jen jsme přišli domů, snažila se Alžbětka, seč jí síly stačily. Napodobovala hybnější vrstevnici. (To zní jak vrstevnice ze zeměpisu - hybnější vrstevnice, hmm....) Udělala větší pokrok než za předchozí měsíc. Musíme asi zajít ke konkurenci častěji.
Zatímco Barunka směle leze a za několik sekund se dokáže přemístit do vedlejší místnosti, Alžbětka prozatím zůstává u svého specifického způsobu pohybu. Říkám mu plazokutálení. Jde o velmi důmyslnou náhražku lezení. Něco jako když místo prsou budete plavat čubičku - není to nic moc, ale funguje to. Ale je jen otázka dní, možná hodin, kdy bude plazokutálení zapomenuto a nastoupí regulérní lezení. Už je to na spadnutí.
Barunka se v 9 měsících i postaví s opěrou! To my ne, ne, ne.. Já jsem chodil až ve 14 měsících, bratr v 9, říkala maminka, ehm, ehm. (Čili opožděnec a přesto dnes chodím, zdá se, jakž-takž normálně.)
Zato ručičky naše dcerka ovládá s obdivuhodnou precizností. Návštěvy žasnou. Šmrdolí si s nimi jak dirigent, nenechá je chvilku v klidu, jakoby vyrovnávala dojmový přetlak pohybem v zápěstí. Často pozdvihne ručku nad hlavu, hledí na ni a meditativně mručí. Náš dalajláma jí říkáme. ( - Co to furt dělá s těma rukama, človeče?)
Používá prstíky jako pinzetku, studuje každý drobeček na koberci, otvírá a zavírá krabičky, pixličky, snaží se věcem přijít na kloub.
Když má radost dělá paci-paci, pá-pá, zakládá dlaně do sebe na hrudi (!) a studuje přitom prstíky.
Snaží se většinu věcí vracet tam, odkud je vzala (brýle na nos, chlupy zpátky na chudáka kočku, utržený list zpět na kytku...). Miluje znělky v televizi (pořad po znělce už ji nechává zcela chladnou), některé usměvavé moderátorky a šetřič monitoru "akvárium". Jak zahlédne rybičky, začne vyvádět a nepřestane, dokud ji neposadím před monitor.
Musíme si pořídit akvárium! Když já byl malý, měli jsme postupně snad všechna zvířata, ale rybičky ne. Je to uklidňující, krásné - velké akvárium. Asi. Neměli jsme i pár jiných zvířat, ale to je jaksi pochopitelné. Zato koček úhrnem tak třicet a psů ne o moc méně, tedy postupně, samozřejmě!
Spát chodíme kolem půlnoci, vstáváme kolem desáté, jedenácté (zde je první osoba množného čísla skutečně jen přenesená, táta už je tou dobou dávno "na place" a vydělává na plínky, kašičky, dobrůtky atd.). Baštíme tak, jak uznáme za dostačující. Každou lžičku navíc rezolutně odsuneme s jasným gestem! (Ende!)
Je fascinující, jak se dítě překotně vyvíjí pouhým pozorováním a vstřebáváním podnětů (já vím, opakuji se). Sám mohu některé věci vstřebávat do alelujá a prostě to do té kebule nevleze a nevleze! A to je teprve začátek! (U Alžbětky začátek vstřebávání, u mě nevlezení...)
