Článek
Už jednou jsem tady rozebíral tuhle "libůstku" naší jinak velmi dobře prospívající potvůrky. (Nenechte se zmást - oním rádoby ironickým a odlehčeným tónem. Jen se chabě snažím zastřít infarktovost oněch sekund. Jak mám nadhled, jak jsem nad věcí, ho, ho, ho. Ostatně, co mi zbývá, než brát to normálně. Notabene, když to není zdaleka poprvé a šok už není až tak obrovitý.)
Za pět dní je naší slečně "tyrance" 15 měsíců a když už se týdny zdá, že budeme ušetřeni, ráz na ráz se ve vypjaté situaci rozeřve její zřídka používaná "siréna" a - zastaví se při nádechu. Jaj. (Jsem slabý, jsem slabý, nejslabší otec v místní Galaxii, pomoc. Lká otec - já. Help me, mama mia. "Modral" jsem já?) Hodně nám pomohly vaše reakce pod mým říjnovým fejetonem, kdy jsem psal o naší úplně první zkušenosti se zástavou dechu. Ač to vypadá pro "nepoučené" rodiče poměrně brutálně, není to záležitost až tak neobvyklá - soudě dle vašich odezev a cenných rad! Ne snad, že by se to dalo označit za "normální". Spousta otců a matek s tím zkušenost nemá vůbec žádnou. Ale je (vás) i nemálo těch, kteří mi (s úsměvem, jenž si mohou s odstupem času dovolit) přikyvují, že jejich potomek také měl období, kdy vzteky modral a nedýchal. Opravdu stačí fouknout do obličeje a holčina se rozdýchá. Dokonce jsem někde četl, že ani není "technicky" možné, aby se tímhle způsobem zastavila jaksi nadobro. No, nevím, nakolik se na to lze spolehnout...
Tentokrát byla onomu exposé poprvé přítomna i tchýně, pro kterou to byl zážitek věru velmi šokující. Byt plný smíchu a dupotu (Alžběta už dokáže překvapivě rychle akcelerovat a zmizet z dohledu (tzn. ve vedlejší místnosti - x závorek v závorkách), to jsem neříkal?) a pár sekund nato manželka téměř křísí modrou dceru. (Vážně to nezlehčuji, ale co mám dělat jiného, vyšilování - mě vlastní - ničemu nepomůže, lepší je chladná hlava, to jsem už, poučen, pochopil...)
Půl hodinky, hodinku je pak malá skleslá, přepadlá, vysílená a je třeba jí chovat a mazlit. Pak blik - a jakoby se nic nestalo. Ale vyloženě zvyknout se na to nedá.
Nejchladnější hlavu, jak jinak, má manželka a vše profesionálně zvládá. Já mám spíše tendenci lomit rukama, vydávat neartikulované zvuky, případně vrazit svou hlavu do mrazáku, což jsou nutkání pro onu chvíli velmi nepraktická. (Právě mi při psaní hrají UNKLE "Be There" ze staršího alba Psyence Fiction - vřele doporučuji, je to výjimečná, málo známá deska a skupina! Za tuhle reklamu se nestydím, UNKLE stojí za pozornost! To jen tak mimo téma - aby se snad nezdálo, že nemám jiná hobby, než sledovat den po dni každý dceřin krok :o)
A co jinak? Krom kříšení? No, jak říkám, chodí, ba běhá, má stále "jen" dva zuby, skoro už sama jí, na nočník stále ne a ne naučit (ještě je čas), spát chodí v devět, vstává v sedm, vyčůraná je jak lištička a a a - no, tolik pro dnešek, aby to nebylo jen na převážné téma!
