Článek
Před dvěma lety jsme se pidimravenečků v bytě po nemalé snaze zbavili a tu když si tak vrstvím lučinu na chleba (někde mezi ranní chutí na vyprošťováka a marnou sugescí, že za chvíli nepůjdu zvracet - po včerejší oslavě...) ejhle, šůruje si to jeden po kuchyňské lince. A za ním druhý, třetí, čtvrtý. Pohled do špajzky ke chlebníku - o la lá, celá famílie a už si rozdělují naše potraviny! Pár jsem jich jen tak halabala prstem zbaběle zavraždil, zbytek rodiny jsem nechal na jindy. Beztak mají velín jinde. Brabenečci... No, nechystají se nás zřejmě (prozatím) sežrat za živa, jen chtějí urvat nějaký ten drobeček. Nechám je trochu nažrat a dám jim šanci jít o byt dál dobrovolně. Jestli ne, nabídnu jim nějaký ten sterilizační jed.
Vyprošťovák, sugesce, co to? Jóó, to ta včerejší oslavička, malinká... Je mi rok po třicítce a po pár pivech se cítím jak po šichtě v uranovém dole. Plíce hledat nemusím (je to to zařízení v hrudi, co nějak nechce po včerejší vražedné dávce cigaret fungovat), v žaludku se odehrává science-fiction, o němž se Spielbergovi ani nesní. (Možná jsem si do toho neměl dávat toho panáka...) Příští rok už zůstanu doma a podívám se na nějakou blbinu v TV. Z toho se oklepu rychleji. (No, asi budu stejný vůl jako každý rok a zase mi bude špatně...)
Naštěstí zazvonila o hodinku později u dveří tchýně - vysvobození, na pár hodin, na dva dny. Dvoudenní dávka čistokrevného rozmazlování. Je nevděčné si stěžovat. Nestěžuji si! Komentuji - já nic, já komentátor. Je jasné, že chtít po ní, aby nešla Alžbětce na ruku při každém dupnutí, když jí vidí jen občas, je marné. Dost jsem rezignoval. Ano, jsem vinen. Babí, babí, babí.
Netrvalo ani dalších šedesát minut a dvojice tchýně-manželka vyrazila navzdory momentální značně nelichotivé finanční situaci na Veletrh hraček do Letňan. Prý se jen pokoukat. (Už je vidím, jak se JEN koukají...) Já zůstal s malou doma. Vyrazit na podobnou akci s sedmnáctiměsíční ratolestí, to by byla sebevražda.
Dvě hodinky navrch - á hop a mám je zpátky. Sotva jsem dojedl tchýniny vynikající karbanátky. (Jak je manželka znovu těhotná, cpu se jak utržený a přibírám s ní, klasika!)
Samozřejmě, že se vrátily s tříkolkou! A jakou! Ta tchýně je blázen, furt do ní hučím, ať si nedělá škodu, když sama má málo, furt jí to říkám, ale je to marný, je to marný, je to marný. Tříkolka je to luxusní - má vylepšováků a všelijakých chytračinek jak japonská kamera. Alžbětka v ní musela i večeřet. Dal bych přednost nějaké lidovější hračce, tohle rozmazlování a utrácení mi nepřijde moudré, když dítěti je to stejně fuk a nejlíp si vyhraje v kuchyni se sadou hrnců... No, babička je babička. Neskuhrej, otče a buď rád, že není hůř. Netuším, z čeho platí tchýně nájem, ale už jsem jí přestal tyhle koupě vyčítat...
Večer jsem to všechno spláchl ve vaně. Vylezu a Alžbětka přiběhla do koupelny. Zamračila se, zahleděla se mi do rozkroku, ukazála prstem na mé mužství (ohohó) a nadšeně objevně vykřikla "tááááta". S čímž nejde než souhlasit. Táááta.
