Co dělat, když dítě začne krást

Láká je, že si samy mohou dojít do obchodu a koupit si tam, co chtějí, a ne jen to, co potřebují. Dospělý obvykle nedocení, jak lákavý a silný zážitek to pro ně může být. K těmto případům krádeží častěji dochází v rodinách, kde se za peníze pořizují jen samé užitečné věci, a nikoliv takzvané hlouposti. Přitom nám dospělým připadá přirozené, že si nějakou věc pořídíme spíš pro radost než proto, že bychom ji nutně potřebovali.

Náprava nebývá ve většině případů příliš složitá. Obvykle stačí rodičům vysvětlit, že dětské okouzlení penězi není ničím nepřirozeným. A na to, aby z něj nevznikl problém, často stačí, když začnou dítěti dávat kapesné. Nemusí být velké.

Ale dítě by mělo mít svobodu v tom, že je může použít na věci, které se mu líbí. Podle své chuti a bez toho, že by ho rodiče kontrolovali. Mohou mu poradit nebo říct svůj názor, ale v zásadě by mu měli nechat volnou ruku.

Většina dětí se tak postupně učí rozeznávat hodnotu peněz a přiměřeně s nimi zacházet. Stížnosti rodičů, že jejich dítě utrácí peníze za hlouposti, jsou poměrně časté. Naskýtá se otázka, jak děti smějí nakládat s kapesným. Jestli nějaké dostávají. A jestli mají aspoň občas možnost utratit peníze za zdánlivou hloupost.

Pokud jde o reakci rodičů na samotnou krádež peněz, velmi často bývá dramatická. Je to pochopitelné, protože se vylekají. Přitom je zřejmé, že nepřiměřeně tvrdé tresty a přísné zákazy jen zřídkakdy něco řeší. U některých dětí mohou dokonce navodit nutkání k dalším podobným činům.

Není pochyb o tom, že rodiče musejí dát důrazně najevo svůj nesouhlas s takovým jednáním. Přesto ale není nutné reagovat, jako by dítě rostlo pro šibenici.

Hodně rodičů se obává, aby se něco podobného neopakovalo. Proto mají sklon k razantním reakcím i při takových přestupcích, jako je třeba krádež sladkostí v samoobsluze. V těchto případech jde obvykle o jednorázový čin.

S dítětem je proto třeba jeho čin klidně a věcně probrat. Bez zbytečného zatracování nebo hrozeb. Takový přístup má větší naději na úspěch. Navíc nepříjemnosti, které dítě prožije, když ho při krádeži chytí, jsou pro něj v naprosté většině případů dostatečným poučením.

Složitější to bývá s dětmi, které nemají kamarády a těžko si je hledají nebo získávají. Někdy si je snaží koupit. Tak se stává, že prvák nebo druhák vezme doma peníze a pohostí polovinu třídy sladkostmi. Spolužákům samozřejmě připadá na určitou dobu zajímavý a krátkodobě se může změnit i jeho postavení mezi nimi.

V tomto případě však spíš než o krádež jde o dětsky neumělý pokus změnit svoji sociální situaci. Je na rodičích, aby tento problém včas zachytili, správně ho chápali, případně aby se s pomocí odborníka pokusili měnit chování dítěte tak, aby získal kamarády i bez úplatků.

S promyšlenými a tedy opakovanými krádežemi se setkáváme jen občas. Obvykle u dětí v předpubertálním a pubertálním věku. V některých případech bývají reakcí na neúměrně přísný a tvrdý styl výchovy.

Vzpomínám na chlapce, který kradl tehdy, když tím mohl svému otci udělat ostudu. Tedy výhradně na rodinné návštěvě, na dovolené nebo na výletě. Nikdy nekradl, když byl s mámou. Příčina byl zřejmá: nevyřešené problémy mezi otcem a synem.

Nejsložitější to bývá tehdy, když děti kradou, protože necítí dost jasně morální normy. Nejen těmto pravidlům, ale i kultuře nebo etice se dítě učí postupně, tak jak se vyvíjí. Největší vliv na něj má nejbližší okolí a samozřejmě rodiče.

V prostředí, kde jsou normy dospělých sporné, vnímá dítě množství špatných příkladů. A proto můžeme těžko očekávat, že si osvojí ty správné zásady. Krádeže dětí jsou v tomto případě komplexním problémem, který je potřeba rozplétat postupně.

I z pohledu psychologa však u těchto dětí bývá relativně malá šance na trvalejší úspěch. Negativní roli sehrává vedle rodiny i právní a celospolečenské klima. Nejednou nahrává zlodějům a podvodníkům na úkor ostatních lidí.