Cítím se zrazená, říká žena, která se po 20 letech dozvěděla o manželově tajemství

V moderní uspěchané době se poradny terapeutů plní klienty, kteří potřebují poradit se svými více či méně závažnými vztahovými potížemi. Některé jsou banální, jiné už méně, o to víc, pokud ublíží více lidem. Jedním z náročnějších případů je i situace ženy, která se prostřednictvím serveru Daily Telegraph svěřila sexuoložce Isiah McKimmieové s tajemstvím svého manžela.

„Po dvaceti letech manželství, ze kterého vzešly čtyři děti, mi manžel prozradil, že je gay. Věděl to o sobě již od raného věku, jako mladík dost experimentoval, pak se ale rozhodl to ignorovat a zakotvit v heterosexuálním vztahu,” začala své vyprávění žena, která se po přiznání manžela dle svého vyjádření cítí zrazená a podvedená.

„Když jsme se v mých 22 letech potkali, byla jsem velmi naivní. Byl můj první (a jediný) sexuální partner a já si myslela, že máme skvělý vztah. Teď se mu ale nedokážu podívat do očí, a dokonce s ním nedokážu být v jedné místnosti,” pokračuje s tím, že svého muže vždy považovala za skvělého přítele, který k ní byl za všech okolností ohleduplný a milý.

Po jeho přiznání ale najednou neví, čemu má věřit, a získala pocit, že celé jejich manželství bylo jedna velká lež. Nejtěžší je pro ni představa, jak to řekne jejich dětem, které jsou ve věkovém rozmezí 12 až 18 let.

„Na prvním místě je třeba si uvědomit, že podobné zjištění by bylo šokující pro každou ženu a je více než jasné, že se dotyčná cítí zrazeně a naštvaně,” vysvětluje sexuoložka.

Otázky typu: „Jak jsem mohla být tak slepá a ničeho si nevšimnout?” jsou podle jejího vyjádření v dané situaci více než časté. Velmi silným pocitem bývá v podobných případech i stud. Lidé se najednou stydí za to, že se něco podobného stalo právě jim, co si o nich budou myslet druzí a podobně.

Jak ale odbornice dodává, není potřeba se za něco takového stydět. „Není povinností manželky, partnerky ani nikoho dalšího se po známkách něčeho podobného shánět. Ani něco takového očekávat. Základem partnerského vztahu je přeci důvěra - důvěra v partnera a v to, že je k nám ve všem upřímný,” vysvětluje.

I přes podobně nepříjemné odhalení to ale neznamená, že musel být celý vztah nutně lež, obzvláště po dvaceti letech. V dané chvíli je důležité jediné - nedusit v sobě nahromaděné emoce a nenutit se do ničeho, co by bylo nepříjemné.

„Rozhodně není dobré v sobě dusit vše jen kvůli dětem, aby je to neranilo. Právě kvůli nim a také sám sobě musí člověk najít sílu, a i když to může být těžké, i přes dané trauma se naučit s partnerem znovu komunikovat. Zpočátku třeba jen písemně, pokud to nejde osobně tváří v tvář. Koneckonců, rodičem nepřestal být ani jeden z nich,” uzavírá sexuoložka.