Čím si neúmyslně vytváříme toxické prostředí ve vztazích

Za všemi vztahovými potížemi, a to nejen v rodině, stojí komunikační chyby, tvrdí koučka Susie Petitová pro Yourtango. Stačí si proto podle ní uvědomit, čeho se dopouštíme a snažit se to změnit.

Jaké jsou podle ní největší chyby, kvůli kterým si vytváříme doslova toxické vztahy?

Mnoho z nás si v určitých okamžicích myslí, že víme, co si náš partner, manžel, rodič či sourozenec myslí. „Nerada bořím toto myšlení, ale ve skutečnosti tuto schopnost nikdo nemá. Přesto se chováme tak, jako bychom to uměli, což je velká chyba,“ vysvětluje Petitová.

Stačí se zaměřit na často ohrané situace: „Nezavolala mi, nejspíš je na mě naštvaná, protože…“, „Odvolal naši schůzku, asi si myslí…“, „Nemám na oslavu nic nosit, nejspíš protože…“ – to jsou jen některé střípky z mnoha situací, kdy automaticky vyvozujeme závěry, aniž bychom pro to měli jakýkoli důkaz. A z toho pak vznikají trapné situace či zbytečná obviňování.

Jak se jim vyhnout? Komunikujte. Máte pochyby? Zeptejte se. Proč jsi zrušil naši schůzku? Proč jsi nezavolala zpátky?

Dramatické okamžiky do vztahů často přidáváme i tím, že si myslíme, že věci, které dotyční dělají nebo říkají, mají vždy něco společného bezprostředně s naší osobou. To je normální – a rovnou to neznamená, že jste narcis, ale že máte mozek a uvažujete o situaci.

„Ale nezapomeňte, že jste to vy, kdo se musí rozhodnout, zda mozek pokaždé poslechnout. Často má totiž tendence personalizovat události a vytvářet nejnegativnější důvody, proč se věci dějí,“ vysvětluje koučka.

Ano, je možné, že se věci dějí zrovna z důvodu, který vás napadl, ale mnohem reálnější je, že je pravda někde zcela jinde. Než proto začnete panikařit či vyvolávat hádku, zkuste popřemýšlet i o jiných aspektech celé situace a možná najdete mnohem reálnější vysvětlení než vaši osobní katastrofu.

Podle Petitové je tento bod jedním z nejčastějších, kterými do vztahů přinášíme zbytečné napětí. Jak poznat, že se tak chováme? Určitě už jste někdy sami pronesli něco podobného: „Když to řeknu, bude se zlobit.“ „S tátou dnes mluv opatrně, má špatnou náladu.“ „Určitě jí napiš, aby se necítila sama.“ To jsou jen některé z běžných každodenních situací, kdy předpokládáme, že máme kontrolu nad tím, jak se jiná osoba cítí. Jako by naše činy způsobily, že se někdo právě tak cítí a my máme potřebu to někomu sdělit.

Petitová radí v takové situaci zpomalit a spíše než předvídat, jak se kdo cítí, si raději položit otázku, proč se tak cítí, nebo co k tomu dotyčného vedlo. Ale jen to, nic víc. „Nechte lidi okolo sebe, aby se sami starali o své emoce. Vy se starejte v první řadě o ty své.“

„Druhá strana emoční mince je ta, že necháváme druhým kontrolu nad svými emocemi,“ doplňuje Petitová. Pokud nás něco rozčiluje, je to kvůli myšlenkám, které ve spojení s událostí máme, ne kvůli vnějším okolnostem. Co to znamená? Jednoduše to, že díky myšlenkám na věci, které se staly, se cítíme určitým způsobem.

Přinesl mi manžel květiny, koupil šperk, pozval na večeři? Díky tomu se cítíme dobře, protože s tím máme spojené dobré myšlenky. Naopak negativní třeba s věcmi, že nechává ponožky na zemi, nádobí ve dřezu nebo cokoli dalšího, co nás vytáčí.

Jednoduše se často rozčilujeme zbytečně.

Být dospělý člověk ve vztahu znamená, že se lze rozhodovat jako dospělý člověk ve vztahu. Vždy si můžeme vybrat, s kým jaký vztah tvoříme.

„Jenže jsme si na to mnohdy ještě nezvykli, protože když jsme byli děti, byli jsme ve vztazích, které jsme si nemohli vybrat. To už je ale dávno pryč,“ nabádá ke změně Petitová.

Vždy máme na výběr. Existuje řada nespokojených dlouhodobých vztahů, kde lidé jen setrvávají a čekají. Ale na co, až oba zemřou stářím? Až se děti osamostatní? Až rodiče konečně pochopí, že jsem dospělý a nebudou mi mluvit do vztahu? Na co čekat? Buďte zvídaví a změňte to sami.