Až přinese domů vysvědčení

Mezi rodiče, kteří netuší, jaké vysvědčení jejich děti přinesou, patří ti, kteří se spokojí s tím, co jim dítě o škole řekne samo. Zpravidla nechodí do školy na třídní schůzky, nekontrolují prospěch a chování svého dítěte. Jejich potomek přitom většinou právě patří mezi horší žáky, proto si také jde pro vysvědčení nerad. Ještě nepříjemnější je pro ně cesta domů.

Nad vysvědčením si rodiče najednou uvědomí svoje povinnosti a špatné žáčky většinou nemine trest. Někdy i v podobě výprasku. Námitka, že dnes již nebývají děti za špatné známky bity, je mylná. Vzpomínám si na případ středoškoláka, který chtěl z obavy před neúměrným tělesným trestem spáchat dokonce sebevraždu. Jednalo se sice o krajní případ, přesto se občas setkáváme s rodiči, kteří i v dnešní době preferují ve výchově dětí fyzické tresty.

I když většinou trest za špatné známky podobu výprasku nemá, je třeba před použitím jakéhokoli potrestání zvážit, do jaké míry je to vina dítěte. Je-li žák všestranně nadaný a učí se snadno, pak by samé jedničky měly být samozřejmostí. V horší situaci je však ten, který je vydře v potu tváře pod tlakem rodičů, mnohdy na úkor harmonického rozvoje.

 Dítě bývá přetěžováno přípravou na školu, cíl učení mu uniká a učí se jen pro dobré známky. Za cenu přepínání si dokáže i méně nadaný žák udržet solidní prospěch, avšak většinou jen v nižších třídách. Na střední škole již obvykle nemá žádné rezervy, proto se brzy dostaví výrazné neúspěchy. Nervová soustava přetěžovaných dětí bývá vystavena značnému nebezpečí a nezřídka se zhroutí.

Jediným cílem by tedy neměly být samé jedničky. Má-li dítě nižší nadání, musíme se naučit pochválit je i za trojky. Tato známka je pro ně stejným úspěchem, jako jednička pro žáky nadprůměrně nadané. Nemůžeme děti s nižšími rozumovými schopnostmi za horší známky trestat, protože za ně nemohou. Trest by v nich vyvolal pocit křivdy. Naopak, je třeba je povzbudit, pochvalu totiž zasluhují i za horší známky.

Někdy se stává, že dítě v určitém předmětu dosahuje vynikající výsledky, i když jinak je jen průměrné. Okolí se ale domnívá, že je lajdák, pro kterého je hračkou dosáhnout samých jedniček ve všech předmětech. Je to však mylná domněnka, jedná-li se o dítě s nerovnoměrným nadáním. V takovém případě bychom měli usilovat o lepší výsledky i v oborech, v nichž nevyniká. Zabráníme tím jeho jednostrannosti. Musíme však počítat s tím, že v ostatních předmětech nebude náš potomek podávat nadprůměrné výkony.

Další skupinu žáků, kteří za svoje neúspěchy nemohou, tvoří děti s jednostrannými specifickými poruchami základních duševních funkcí. Tyto děti obvykle neuniknou pozornosti učitelů a bývají navrženy k psychologickému vyšetření. Problémy s prospěchem proto mívají jen zpočátku.

Někdy se děti špatně učí, protože mají zdravotní problémy a ve škole často chybějí. Jindy je horší prospěch důsledkem puberty, která má nepříznivý dopad zejména na školní práci chlapců. Problémy s výsledky ve škole vyvstanou často při přechodu na druhý stupeň základní školy a na střední školu.

Neúspěchy ve škole jsou však často také zrcadlem nedbalé, někdy dokonce nesprávné, výchovy v rodině. Špatně se často učí děti, které doma nemají harmonické prostředí, či jejichž rodiče se dokonce rozvádějí. Ve škole obvykle selhávají i ty děti, které rodiče málo kontrolují nebo je naopak přetěžují zájmovými kroužky a mimoškolními povinnostmi.

Stejně škodlivé je i stálé omlouvání špatného prospěchu dítěte a svalování viny na učitele. Jak tedy máme posuzovat vysvědčení? Nejlepší je si s dítětem promluvit a společně situaci rozebrat. Nalézt příčiny špatného prospěchu a domluvit se na nápravě v příštím školním roce.

Děti, které dostanou dobré vysvědčení, bychom měli pochválit a odměnit. Nemusí to být drahý hmotný dar, stačí uspořádat malou oslavu doma nebo v cukrárně, podniknout s nimi společný výlet či navštívit zoologickou zahradu.