Všechny role a lásky Gabriely Koukalové

S otazníkem je ovšem její hlavní profese: už od dubna pilně trénuje na největší sportovní akci sezóny - únorovou zimní olympiádu v Koreji, jenže ji stále trápí zranění…

Ano, hned na začátku jara. Věřím, že si tělo potřebuje odpočinout, a tak jsme odjeli na dva týdny k moři. I tam jsem ale po pár dnech šilhala po fitku a Petr kroutil hlavou, že jsem šílená. Po návratu jsem se začala rozhýbávat podle plánu, jenže jsem měla svalové zranění na lýtkách a musela na několik týdnů trénink úplně přerušit. Teprve v říjnu jsem se dala částečně dohromady a zdálo se, že se vše obrací k lepšímu. Ale bolest se stále vrací…

Přesto pevně věřím, že se ještě stihnu připravit na maximum, snažím se trénovat, co zdravotní stav dovolí. První vlaštovka byla, když jsem si v listopadu ve Finsku stoupla na lyže.

Vlastně moc ne, je to podobné. Zatím mě nic z toho, čím se straší - Jen počkej po svatbě! - nepotkalo. Manžel je skvělý, nejdůležitější člověk v mém životě. Jsem šťastná, že jsme se potkali, a za nic bych ho nevyměnila!

Svatba jako taková pro mě úplně důležitá nebyla, ale Petr je v tomto ohledu tradiční a já jsem tomu dnes ráda. I když kolem žije spousta lidí spokojeně na hromádce, když jsem ucítila, že je to ten pravý, brala jsem sňatek jako jednu z věcí, které mohou náš vztah utužit.

Dostal mě hlavně svou výřečností a intelektem - a to se nezměnilo, vidím ho pořád stejně. Jen možná vím víc o věcech, které dělá, a smekám, protože je nesmírně pracovitý a cílevědomý, jde si za tím, čemu věří a co má rád. Velkou výhrou je, že jsme oba sportovci.

Dřív jsem poznala spíš umělce, kteří moc nechápali moje potřeby, tréninky, nerozuměli tomu drilu. Petr sice dělal jiný sport než já, ale ví, co to obnáší, ničemu se nediví, maximálně mě podporuje a se vším pomáhá.

Naprostý opak! Možná obrácený model mých rodičů, kde maminka byla ta svědomitá, akurátní, vše muselo být uklizené, a táta ležérnější, nepořádný, často nedochvilný. O mně taky kolují historky, co jsem kdy zmeškala nebo zapomněla. Ale s věkem jdu do mámy: z bordelářky se stává pedant na pořádek. A občas řeknu něco přesně jako ona. Dokonce s sebou vozím do hotelů lux a utěrky a všude si nejdřív pořádně uklidím.

Ale k těm opakům: jsem člověk, který nerad plánuje, jenže mi nic jiného nezbývá, protože akcí je tolik, že bych se zbláznila. Na většinu bych asi ani nepřišla, kdybych je neměla v notesu a Petr mě pořád neupozorňoval, kdy a kde mám být. On plánuje rád, je velmi systematický. Já si často neumím čas správně rozvrhnout, raději udělám méně věcí dobře než se hnát přes sílu.

Trochu jsem rozvířila vody svou prostořekostí. Na představování olympijské kolekce nám předali mimo jiné síťové tašky. Někdo do jedné dal ze srandy plechovky s pivem a ona se zvláštně natáhla do tvaru, který připomínal plavky. Tak jsem si udělala legraci, jestli to jsou plavky a kde je budeme v Koreji nosit? Lidé se smáli, ale druhý den se to objevilo i v novinách.

Určitě nakupování. Manžel je typický chlap a nikdy nic nepotřebuje. Já se zase ráda odměním, když si dám cíl a splním ho, něco si koupím. Petr bručí, že mám ve skříni dvacet triček, tak proč kupuju další, vždyť je neunosím! Prostě klasika.

Nejvíc ulítávám na botách a kabelkách, těch vlastním víc než běžek (na sezónu cca 70 párů). A ke každé kabelce mám spárované náušnice, pásky, kabátky, miluju elegantní ženskou módu, protipól tepláků, které mám denně na sobě. Ale oceňuju, že Petr se v módě vyzná a má dobrý vkus. Nosí nedbale elegantní věci, které mu s nadšením kupuju, naposled svetr. A je skvělé, že když vyrazíme do společnosti, snaží se ke mně ladit, abychom šli opravdu jako pár, což se mi dřív u partnerů nestávalo.

Ano, potřebovali jsme trochu víc prostoru a společné zařizování jsme si moc užili. Na rozdíl od mého jabloneckého bytu, který hýří barvami, jsme zvolili severskou jednoduchost, dřevo, kámen a klidné odstíny od bílé přes šedou po černou. Žádné zbytečnosti, hodně praktických úložných prostorů. K tomu, abych se cítila dobře, potřebuju (vedle partnera) vlastně jen spoustu svíček, které navodí příjemnou atmosféru. Nemusím ale poličky, dózičky… Věci, které se nepoužívají a jen se na ně práší.

Ani jeden z nás není „hromadič“, občas posbíráme všechny propagační předměty a dárky a buď je vyhodíme, nebo někomu věnujeme. Dokonce i pár medailí jsem darovala pro radost dětem a fanouškům. Žádný oltářík z pohárů u nás nenajdete.

Speciální místnost na cvičení, protahování a posilování jsem si zařídila v Jablonci, kde pobýváme nejvíc. V Praze zatím nic takového není, ale zato vyrážíme hodně ven, běhat. Nejlepší investice je ovšem naše nová postel Hästens. Nikdy bych nevěřila, že může být ve spánku takový rozdíl. Budím se krásně odpočatá a skvěle naladěná.

Taky jsem si dala záležet na zařízení kuchyně, protože ráda vařím, poslední dva roky bohužel méně, mívám čas mezi dvěma tréninky třeba jen dvě hodiny. A to si jdu raději odpočinout. Petr to v kuchyni taky umí, jeho steaky na grilu jsou excelentní. Ale nejčastěji večeříme salát nebo různé polévky, snažíme se jíst zdravě.

Vlastně nevím, záleží na úhlu pohledu. Podporuju ho ve všem, co dělá. Trenérem být nechce, ale má spoustu aktivit: je členem mezinárodního antidopingového výboru, má svoji nadaci a projekt STK pro chlapy, přednáší o významu zdravotní prevence, jezdí na besedy, pořádá firemní badmintonové turnaje…

A taky mi částečně dělá manažera, doprovází mě na závody a soustředění a je při ruce, když cokoliv potřebuji. Já se přizpůsobovat nemůžu a on se snaží zařídit své záležitosti podle mne. Dělá mi zkrátka báječné zázemí. Ví, jak na mě, když jsem rozhozená, nesoustředěná, nejde mi to. Jednou mě totálně seřve, dá mi ťafku a donutí mě se zamyslet, což funguje - potřebuju cítit, že má jako muž navrch. Jindy mě dokáže empaticky vyslechnout. Ale vždycky mě podrží.

Teď jen to běhání a lepší jsem pořád já. Zato badminton mi nejde vůbec, nezaznamenala jsem žádný progres. Vloni jsem začala i s tenisem, který mě hodně baví, ale tam s Petrem také nemám šanci, je na raketové sporty hrozně šikovný.

Doufala jsem, že když mě zahanbuje s míčky, vrátím mu to aspoň na lyžích, jenže je už skoro stejně rychlý jako já, prakticky na něj nemusím čekat. Ujede se mnou klidně dvacet kilometrů, techniku nemá úplně závodní, ale jede dobře. Střílet z malorážky se naučil taky velmi rychle. Musím uznat, že chlapské ego je opravdu mocná zbraň. Ale baví mě, jak jsme mezi sebou hodně soutěživí a hraví.

Dřív jsem tenhle aspekt vůbec nevnímala, myslela jsem, že se mi nikdy nemůže nic stát. Dnes soucítím s lidmi, kteří se ozbrojují, a jsem kolikrát ráda, že tu malorážku mám. Bohužel doba je taková. Z mého pohledu není špatné jít situaci naproti a udělat maximum pro své bezpečí. Kdyby byl napadený někdo z mého okolí, určitě bych neváhala a použila ji.

Představa, že je strávím v kruhu celé rodiny, se bohužel ukazuje jako naivní a nereálná. Vánoce trávím většinou jen s manželem v Itálii nebo v Rakousku, v nějakém středisku, kde lze dobře trénovat a zároveň tam nepřijdu příliš do kontaktu s lidmi.

Musím se celou zimní sezónu chránit před jakoukoliv virózou a udržet si závodní výkonnost. To se týká celého týmu, je nutné minimalizovat riziko i třeba jen chřipky, nákaza se rychle roznese, a pokud by lehla půlka družstva, je to malér. Volno mívám jen na Štědrý den, ale většinou si jdeme s Petrem zaběhat nebo zalyžovat, aby nám do večera vyhládlo.

Tradici se snažíme dodržovat, ozdobíme aspoň malý stromeček, z toho neustupuju. Rybu koupíme většinou na trhu a uděláme si ji sami, případně požádáme v restauraci a vezmeme si ji do apartmánu, abychom večeřeli o samotě. Ale když to jde, vařím i já, na to se těším. Cukroví většinou nafasujeme od maminek, dřív se někdy povedlo, že jsem pomáhala s včelími úly nebo kokosovými kuličkami, zkusila jsem i pohankové sušenky. Vloni za námi přijeli přátelé a to byla příjemná změna. A většinou se u nás vystřídají na pár dnů i rodiče…

Nejsem moc materialista. Manžel mi každý rok dává knihu, vytvořenou z fotek, takové fotoalbum našich událostí. To miluju, oživím si vzpomínky a vždycky se divím, kolik jsme toho stihli zažít. Já naděluju pravidelně zážitky, mamce třeba wellness pobyt, tátovi poukázku na jízdu ve sportovních vozech na okruhu apod. Často se dívám na stránky s nejrůznějšími zážitky, od večeří přes masáže, cvičení až po ty adrenalinové a skutečně dobrodružné.

Je fakt, že jsem odmala sledovala v televizi reklamy, hlavně na kosmetiku (asi ve třech letech jsem na to konto tajně vyzkoušela maminčin pudr), a říkala jsem si, jaké asi je v nich hrát. Myslela jsem, že slečny před kamerou mají snadný život. Proto když mě před časem oslovili z naší nejznámější kosmetické značky, byla jsem nadšená.

Ovšem zjistila jsem, že práce modelky a herečky je možná náročnější než závod v biatlonu. Celý den něco donekonečna opakovat, správně stát a tvářit se přirozeně. Stále je to pro mě zpestření života, jen to už neberu tak idealisticky, vím, co je za tím.

Krátký film pro potravinovou firmu, takový malý příběh, mapující moji cestu za úspěchem. Jsem oblečená v závodní kombinéze, na lyžích a mám animované pomocníčky, postavičky, které mi pomáhají.

Na začátku stojím na startu a zjišťuji, že mi chybí jedna hůlka, všude ji hledám, až mi ji najdou. V dalším záběru střílím do terče a ty mršky mi podpírají hlaveň, abych mohla líp zamířit… Vypadá to jako pohádka Gábina a příšerky s. r. o. a jde o reklamu na ovocné kapsičky. Chutnají skvěle, dávám si je běžně, jsou lehké a cítím z nich skutečné ovoce. Na žádný fejk bych reklamu nedělala.

U jídla se neupejpám, je to jeden z nejhezčích požitků, ale přes zimu se musím trochu krotit, abych nenakynula. Na jedné straně vydám spoustu energie, na druhé jsem pak vyhládlá a snědla bych cokoliv. Takže než se cpát dortem, buchtičkami a croissanty, volím lehčí alternativu právě typu kapsiček. Píšu teď knížku, zaměřenou mimo jiné na životosprávu a stravovací problémy, které provázejí všechny lidi, sportovce nevyjímaje. Místo nebezpečné touhy hnát se za ideálem, dokonalostí a přehánění s dietami nabízím vyváženost, k níž jsem postupně dozrála.

Každý člověk je jedinečný a právě ta osobitost, odchylka od normy může být dar, výhoda, silná stránka. Knihu, určenou zvlášť mladým holkám, toužícím vypadat jako modelky a celebrity, píšu s kamarádem Martinem Moravcem, který už udělal knihu s mým Petrem. Zazní v ní i otázka neustálého zvyšování nároků na sportovce, lidské tělo má své limity a nelze je posunovat donekonečna. Ale možná jsem měla špatnou zkušenost jen já…

Každopádně by na místech, kde se formuje mladá generace, měli být správní lidé, po rodičích a učitelích jsou trenéři ti nejdůležitější.

Do dubna 2018. Co přesně bude po Koreji, nevím a ani to teď neřeším. V další sezóně vidím hezký cíl: světový pohár v Novém Městě na Moravě. Mám na ten závod z minula úžasné vzpomínky a ráda bych je zažila znovu, ale nechci se na to upínat. Budu se snažit dělat vše nejlíp jako doteď, pořádně odžít všechny závody - a o dalším se rozhodnu podle aktuálních pocitů a zdravotního stavu. Nejsem zastánce myšlenky zůstat na vrcholu co nejdéle, myslím si, že je umění skončit včas.

Určitě, já pocházím z pěti dětí. Ale lákavá je vidina jakékoliv změny, jsem už přesycená sportovním prostředím. Byla jsem známá tím, že závodím pro radost, jenže to zahrnuje i kočovný život a výrazné omezení běžných radostí. Na stadiónu plném lidí si někdy připadám jako v cirkuse a říkám si, jaký má smysl, že se tak honím. Je to trochu bláznivé.

Ne že bych nechtěla mít se sportem nic společného, mám ráda děti a motivovat je k pohybu by mě bavilo, jen si nedovedu představit, že budu chodit sedm dnů v týdnu trénovat jako kdysi moji rodiče. To by se musel objevit extra talent! Zatím nedovedu říct, co by mě lákalo nejvíc. Jeden můj sen je otevřít si kavárnu. Po tolika letech ve sportovním akváriu nebude přestup do reality legrace, svět za sklem je úplně jiný. Ale mám vůli, jsem cílevědomá a věřím, že když udělám maximum v oblasti, pro kterou se rozhodnu, půjde to.

Nejvíc trénovali mě. Předtím ještě sestru, byla daleko nadanější na střelbu, já mám zase víc talentu pro pohyb. Ale pak šla na vysokou a sportu nechala, já u něj zůstala. Sice jsem do puberty silně vnímala maminčin vzor, ale protože mě pohltila fůra jiných koníčků, zvolila jsem uměleckou školu. Bavila mě, jenže po půl roce mi začal hrozně chybět pohyb. Až mi došlo, že bez sportu nemůžu být. Začala jsem ho dělat ne už kvůli rodičům, ale kvůli sobě, a v tu chvíli to mělo největší efekt.

Úplně to nezavírám, jsem typický piplal a dovedu se mořit s jednou věcí hodiny. I když se nemůžu rovnat vrstevníkům, kteří ten obor nikdy neopustili. Naposled jsem dostala výjimečnou příležitost spolupracovat s firmou Lasvit a vytvořit medaile v pohybu - ocenění pro sportovce na OH v Riu. Byla to taková skleněná trofej, něco mezi medailí a olympijským ohněm. Jsem za tu šanci vděčná.

Splnila jsem si sen zazpívat si v klipu s Monkey Business. Už léta si přeju setkat se na pódiu taky s Lucií Bílou, k tomu ještě nedošlo. Zastal mě ale šikovný synovec, který s ní zpíval ve sboru sólo. Aspoň je to v rodině.

Taky bych někdy ráda šla malovat do přírody nebo se projela na koni. Úplně největší přání se týká mojí sestry, která je vážně nemocná. Přeju si, aby byla v pořádku, aby měla silnější finiš než já v závodech. A aby se celé rodině vyhýbaly vážné zdravotní problémy.