Vojta Kotek: Silné, zajímavé ženy mě fascinují

Jezdíval jsem s kámoši na chalupu, kde jsme v partě slavili nový rok. Protože 1. ledna poběží v televizi Marie Terezie, kde hraju, a vážou se k tomu nějaké povinnosti mezi svátky, asi se mi nepodaří někam vypadnout. Hned na začátku roku mám zase režírovat jednu reklamní kampaň, takže silvestr letos nejspíš moc divoký nebude.

Vánoce poslední dobou slavíme trošku jinak, protože už s námi není mámina maminka, se kterou jsme svátky trávili. Zbyli jsme já, táta a máma. I z toho důvodu mě napadlo, abychom tradice trošku nabourali a slavili malinko jinak. Místo vánočního stromečku zdobíme jiné věci. První rok jsem ozdobil kontrabas, druhý rok jsme měli místo stromečku štafle a letos to bude mop. Nejíme kapra, ale dopřejeme si humra. Nejsložitější je na tom sehnat hrnec, do kterého by se vešel. Ne že bychom pohrdali českým kaprem, to vůbec ne, jde spíš o narušení stereotypu kapr, stromeček, dárky. Rodiče to zprvu trochu vykolejilo, ale myslím si, že to zafungovalo a začalo nás to bavit. Vánoce jsou přece od toho, abychom se sešli a byli spolu, a je celkem jedno, co jíme.

Rumcajse v podání pana Högera jsem samozřejmě slyšel miliónkrát. Když mi volali ze Supraphonu, že by chtěli, abych po padesáti letech načetl Rumcajse, tak jsem říkal, že to přece nemůžu. Asi dva měsíce jsem kolem toho tancoval a rozhodoval se, jestli to dám. Nakonec jsem odjel na tři dny na chatu, celé jsem si to z knížky přepsal, graficky upravil a dlouho zkoušel jednotlivé hlasy. Snažil jsem se k tomu přistoupit tak, aby to bylo jiné než s panem Högerem, ale zároveň jsem mu nějakým způsobem vzdal hold. Každopádně jsem z toho měl strašný vítr. Když došlo na natáčení, tak jsem byl megapřipravený. Přistupoval jsem k tomu opravdu s velkým respektem.

Dabing jsem sice dělal odmalička, ale tam máte předlohu, které se musíte držet. Což vám práci podstatně ulehčuje. Kdysi jsem načítal Tajný deník Adriana Molea, tam ale nebylo tolik prostoru hrát si s dalšími hlasy. To mě na Rumcajsovi strašně bavilo, že jsem si tam mohl vymýšlet. Takže jsem nakonec rád, že jsem do toho šel.

S kluky z kapely kamarádíme od dětství, nejsme žádní profesionální muzikanti. Máme sice za sebou hodně koncertů, ale tohle je naše první studiová zkušenost, a tak jsme si nechtěli hned na začátek ukousnout moc velké sousto. Rozdělit ten materiál na dvě desky jsme se rozhodli i proto, že když se vyplivne najednou třináct patnáct písniček, tak některé z nich zapadnou, není tolik času je propagovat nebo je lidem představit. Takže ten důvod byl čistě technický, abychom toho neměli najednou tolik.

To vůbec takhle není. Nás spousta lidí přemlouvala, abychom to zpívali v češtině, že nás tím pádem bude víc lidí poslouchat. Mně ale přijde, že bychom se tím pádem začali podbízet něčemu, co nám není úplně vlastní. Angličtina je pro nás přirozená už proto, že jsme od dětství poslouchali a obdivovali kapely jako AC/DC, Led Zeppelin, Pink Floyd, Black Sabbath, z těch novějších Queens of the Stone Age nebo Foo Fighters, které zpívají anglicky. Jimi je naše muzika inspirovaná a angličtina je součástí koloritu té hudby. Není v tom žádný kalkul, že bychom se chtěli prosadit ve světě a na české publikum dlabali. Navíc nepodceňujme české posluchače téhle hudby, ti už dneska anglicky umějí.

Se zpěvem jsem na štíru. Nakonec sice na té desce něco zahulákám, občas i při živých koncertech, ale spíš mám pocit, že to kazím a shazuju. Zpěv je jedna z věcí, které mi byly upřeny. V kapele hraju na baskytaru, máme super zpěváka a jsem jen rád, že to nemusí být na mně.

My jsme tohle hodně řešili, protože kapelu máme už deset let. Když jsme jeli turné se soundtrackem (hudba k filmu – pozn. red.) Snowboarďáků, vyrojila se spousta producentů a vydavatelů a navrhovali, že mi vydají desku, ale že se mám zbavit kapely, protože kolem mě postaví pořádné hudebníky, složí mi písničky a já se pod to jen podepíšu. Takže jsme se trošku stáhli – nikdy jsme nechtěli být kapela Vojty Kotka. I proto nám trvalo tak dlouho, než jsme se dobrali k desce, než jsme si sami uvědomili, že už na to máme. I dneska se setkáváme s tím, že pořadatelé chtějí na plakáty napsat, že to je Vojta Kotek a kapela TH!S, a já pořád vysvětluju, že nejsem frontman, že jsme kapela, v níž shodou náhod hraje kluk, který je známý z televize.

Názvy kapel neumí vymýšlet asi nikdo, skoro každá má trochu blbej: třeba Wohnout… Měli jsme vymyšlených strašně moc názvů, dlouho jsme se o to hádali, hlasovali. Přišel jsem pak domů a nějakým vnuknutím jsem do počítače napsal to TH!S. Kluci řekli dobrý a ujalo se to. Takže pohrát si takhle s písmenky byl asi můj nápad.

Náš frontman a zpěvák Honza Melíšek. On je takový přírodní úkaz: je strašně bystrý a chytrý, i když toho moc nenastudoval. Umí perfektně anglicky, přitom to má podle mě jen odposlouchané z muziky a filmů. Američan Steve Walsh, který nám s deskou spolu s Viliamem Bérešem pomáhal, byl strašně překvapený, že po Honzovi nemusel nic opravovat.

Mám maturitu ze španělského gymnázia. Pak jsem na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku studoval tři roky režii, kterou jsem přerušil ve třeťáku, těsně před bakalářskými zkouškami. Těch důvodů se sešlo víc, ale hlavní byl, že jsem tou dobou už měl dost režijní práce, takže jsem se rozhodl, že školu přeruším, a už jsem se nedokázal vrátit. Trochu mě to mrzí, protože jsem si od dětství říkal, že vysokou školu vystuduju, jelikož tátu na ni z kádrových důvodů nevzali.

Jsem sice asi členem souboru, ale pořád se pokorně cítím spíš jako host. Je to moc hezké v tom, že jednak tam je můj táta a můžu s ním takhle něco sdílet, jednak mám trochu pocit, jako kdyby moje přítomnost ty pány provokovala k tomu, aby do toho víc šlapali. Co si budeme povídat, jsou už v letech, mají různé svoje bolístky… Připadá mi, jako kdyby ty dveře, co tam vedou na jeviště, byly nějakou magickou bránou, za níž se narovnají a všechno jim jde snáz.

To slýchám a mé ego to nelibě nese! Ale popravdě: taky jsem byl překvapený. Probíhal docela dlouhý casting, kterého se zúčastnili další mí kolegové, velmi talentovaní, takže jsem nečekal, že to nakonec padne na mě. Hraju-li skutečnou postavu, cítím zvláštní zodpovědnost a snažím se něco si o ní nastudovat, což je v případě manžela císařovny Marie Terezie téměř detektivní práce, protože o něm historie dost zarytě mlčí. Přitom to byla hrozně důležitá postava, i když jí je ta důležitost upírána. Hrozně jsem bojoval s tím, že jsem tam chtěl dostat věci, které jsem se o něm dozvěděl, ale scénář je opomíjel.

Podíleli se na něm Rakušané, Slováci, Češi a Maďaři, takže to bylo dost organizačně a jazykově náročné. Nakonec se rozhodlo, že každý herec bude mluvit ve svém rodném jazyce, takže já jsem v dialozích s Marií Terezií, kterou hrála Rakušanka, mluvil česky, ona mi odpovídala německy. Do toho přišel maďarský kolega a spustil šekemšvároš haróštároš. Nikdo jsme netušili, co ten druhý říká. Při normálním natáčení posloucháte partnera, reagujete na něj a jeho replika vás i logicky navede k tomu, co mu máte odpovědět. Tady to nešlo. Museli jsme si vždycky anglicky povědět, co a kdy si vlastně říkáme.

Ona si ho vybrala a proti vůli otce i dvora prosadila. Bylo to prý šťastné manželství, v němž zplodili 16 dětí. Takže evidentně měli chuť být spolu. On působil na vídeňském dvoře trošku jako Marťan: žádný silný panovník ani vojevůdce, štítil se krve, neměl rád zbraně, miloval život, krásu, ženy. Nesměl zasahovat do politiky, a tak svoji energii nasměroval do byznysu. Zakládal manufaktury. Byl nesmírně úspěšný a vydělal neskutečné peníze, ze kterých žila rakouská dynastie až do svého konce. Po jeho smrti Marie Terezie z hluboké lásky k němu už nikdy nesvlékla černý šat.

Mocensky císařovna. Od útlého věku musela dělat velmi drsná rozhodnutí. Jeho síla byla v něčem jiném. On třeba velmi miloval jejich děti, často si s nimi hrával, což se v té době nepatřilo. Na dvoře se očekával následník trůnu a jemu se zpočátku „dařily“ jen holky. Všichni byli zklamaní, on byl z nich nadšený.

Silné, zajímavé ženy mě fascinují. Vždy jsem chtěl mít vedle sebe někoho, kdo mě inspiruje, nabíjí. Jsem si samozřejmě vědom, že se s tím váže spousta nevýhod.

Chtěl bych mít vedle sebe silnou ženu, osobnost, ale zároveň bych s ní chtěl mít pohodu, což nejde vždycky úplně dohromady. Takže v tom balancuji. Pro mě je to pořád ještě neprobádaná oblast. Byl jsem dlouho sám, vlastně nemám se vztahy moc zkušeností.

Krásně.

Nechci to rozpitvávat. Ale je to moc fajn.

Všechny jeho strany jsou stejně dlouhé, spíš se otáčí podle toho, co zrovna v tu chvíli dělám. Jsem rád, že díky tomu nezapadávám do nějakého stereotypu. Když jsem na koncertě, tak si odpočinu od režírování nějaké reklamní kampaně, když točím, tak nemusím myslet na věci, které řeším kolem kapely, protože naši desku zároveň vydávám a produkuju. U jednoho si odpočinu od druhého, a dostanu-li chuť, tak ten trojúhelník zase pootočím.

Snažím se najít scénář nebo látku, která by mě nadchla, abych se do ní zakousl. Nad filmem Padesátka jsem strávil čtyři roky života a bylo to docela vyčerpávající. Potom, co jsem film dotočil a proběhla premiéra a všechno kolem ní, jsem byl vděčný za reklamy – uděláte je během měsíce nebo dvou a jdete k něčemu novému. Jenže i z toho se stane stereotyp. Když chodíte jíst do restaurací, dostanete chuť si něco dobrého uvařit. V případě filmu si ingredience musíte ulovit nebo vypěstovat vlastníma rukama, pokud to má být opravdu dobré.

Hodně zvažuji, co by měl být můj druhý film, a nejspíš se pokusím napsat si scénář sám. Jenže mě od toho odvádějí projekty, kterým se teď věnuju. Těžko tak sbírám energii. Ono se to nezdá, ale v téhle branži dělám dvacet let a už nemám takovou výdrž, jak jsem měl dřív, kdy jsem šel z projektu do projektu, neměl jsem volno celý rok, a ještě mě to nabíjelo. Teď už si potřebuju lehce odpočinout, oddechnout a trochu žít, což jsem vlastně od puberty moc neměl šanci. Rád bych to trochu dohnal.

Poměrně dobře. Ono se to samozřejmě váže s tím rokenrolem. Letos v létě jsem si udělal volno s tím, že jsme každý víkend hráli někde s kapelou. Měli jsme za tři měsíce přes čtyřicet koncertů – hodně na Moravě, různé hudební slavnosti. Bylo to skvělé.

Měl jsem první takový zlom v pětadvaceti – zdálo se mi, že mládí je pryč. Teď mám pocit, že se to zase nějak odečítá. Každopádně mi ta třicítka přijde neuvěřitelná. Vždycky někam přijdu, mám pocit, že jsou tam všichni o dost starší než já, než mi někdo řekne, že jsou o pět let mladší. Když jsme dělali festival pro mladé umělce, tak to bylo omezeno třiceti lety – tím jsme nepřímo říkali: nad třicet už nejsi mladý. Dneska to vidím úplně jinak.

K třicítce jsem měl vytčený cíl, že budu mít v kinech film jako režisér. To se podařilo. I tu desku jsem stihl. Pravda, chtěl jsem taky už mít dítě, což se mi za dva týdny nepodaří. (smích) Taky jsem si slíbil, že přestanu kouřit: buď když bude na cestě dítě, nebo když mně bude třicet. To mě teď čeká.

Doufám. Zatím jsem se o to nikdy nepokoušel. Chtěl jsem si akumulovat energii a nechat si ji na to jedno velké rozhodnutí, kdy to utnu. Jsem na sebe zvědavý.

Od šestnácti. Víc než krabičku denně. Když se teď v restauracích nekouří, tak už míň, ale cigareta je se mnou spjatá.

To není úplně věc, kterou ovlivním sám, na to jsou potřeba dva. Chce to svůj čas, který, jak si myslím, určitě přijde. Těším se na to.