Veronika Arichteva: Rodina je nejvíc, co může být

Jsem vdaná teprve krátce. Vzala jsem si jméno manžela, takže se jmenuju Arichteva, je to však pro mě pořád nezvyk. Ale moc hezký.

Pro mě bylo důležitější mít jméno manžela než takzvané budování kariéry. Tak by to mělo být, protože když si někoho beru, beru si i jeho jméno a vstupuju i do jeho rodiny. Chvíli jsem přemýšlela, zda nezvolit zdvojené příjmení, ale zavrhla jsem to.

Prožila jsem různé vztahy, jeden z nich byl s Michalem Kavalčíkem, známým jako Ruda z Ostravy. Bylo to fajn, hezké, ale prostě to nevyšlo. Dnes jsme přátelé.

Pracovně to bylo horší. Po Ordinaci jsem dostala nabídku do agentury, která pořádala zájezdová představení. Tam jsem si odbyla svou první divadelní zkušenost, když nepočítám školu. Rok a půl jsme jezdili na zájezdová představení a moc mě to začalo bavit. Ale netočila jsem. Pak skončilo i to divadlo. A já si zažila špatný rok, kdy jsem byla bez práce a moc se toho nedařilo.

Velmi špatně. Od šestnácti let jsem točila a myslela jsem si, jak je vše jednoduché. Že mám práci, kam nemusím chodit každý den a ještě si vydělám slušné peníze. Vše je tak snadné a já mám takové štěstí, říkala jsem si. Jenže pak to skončilo. Stála jsem před problémem, co budu dělat. Hlavou se mi honilo, že asi nejsem tak dobrá herečka, abych se tím mohla živit. Přišly zákonitě pochyby. Nechci zlehčovat práci prodavačky, to vůbec, ale nechtělo se mi opustit profesi a jít třeba za pult.

Bála jsem se, že když odejdu mimo profesi, dveře k ní se mi zavřou už úplně. Naštěstí mám tatínka, který mi finančně i psychicky pomohl. A podržel mě i Michal Kavalčík, se kterým jsem v té době žila. Ne, že bych neměla co jíst, ale psychicky jsem na tom byla špatně, protože jsem vůbec nevěděla, co bude. A měla jsem strach.

Pak přišla nabídka z pražského zájezdového divadla Artur, kde hraju, na převzetí role, postupně jsem tam nazkoušela další hry a najednou už práce přibývala. Nabídka do Vyprávěj byla skvělá a to, že teď točím seriál První republika, to je práce snů.

Zjistila jsem, že nic není tak jednoduché, jak jsem si zpočátku myslela. Začala jsem si mnohem víc vážit peněz, jsem šetřivější i spořivější. Počítám i s těmi horšími časy, které zase mohou přijít. A myslím, že jsem i trochu dospěla. Mohla jsem mít už v těch pětadvaceti rozum, ale mě to nějak minulo. Všechno mi do té doby totiž vycházelo.

Nikdy jsem ji moc neplánovala. Říkala jsem si, že se vlastně vdávat ani nemusím. Nebyla jsem holka, co sní o svatbě. Snila jsem o rodině a o dětech, to jo, ale svatba mi nikdy nepřišla důležitá. Když se lidi vezmou, tak asi kvůli dětem, společnému jménu a jejich zajištění, říkala jsem si. Ale že si někoho vezmu jen tak, z lásky, to jsem si nemyslela. A pak jsem potkala Bisiho.

Obsadil mě do seriálu Vyprávěj, tam jsme se poznali. A od prvního dne to mezi námi jiskřilo.

Ano. Je to tak. Vždycky jsem se tomu smála a pak se mi to stalo.

Očima. On má strašně skromné a hluboké oči, ve kterých je poznat, že v nich je něco víc než jen pohled. A když jsem ho poznala víc, líbila se mi jeho skromnost, inteligence, že je zábavný, a na to, že je Bulhar, taky velmi tichý. To mě zaujalo a začalo mě to zajímat, protože jsem vždy kolem sebe měla muže, kteří se potřebovali víc projevovat. A teď najednou kluk, který je úplně jiný.

Pamatuju. V době, kdy jsme se seznámili, měli jsme oba své partnery. Bylo sice znát, že to mezi námi jiskří, ale nikdo si nic nedovolil, protože jsme byli oba zadaní. Pohledy však byly o trošku delší, než je běžné. A pak jsem mu při nějaké příležitosti řekla, že se mi zdá, že mezi námi něco probíhá, a zeptala jsem se, zda si to myslím jenom já, nebo jestli to vidí stejně.

Mám ráda vyřčené věci. Nesnáším, když panují dohady a nejasnosti, někdo se něco domýšlí a bojí se, jak to skutečně je. I ve vztahu, pokud je problém, mám ráda nenechat to být a raději si o tom promluvit. Takže jsme šli na oběd, pak na kafe, druhý den jsme se šli projít. Měsíc a půl jsme takhle chodili jen na rande. No, a potom jsme ukončili svoje vztahy a dali se dohromady.

Za čtrnáct dní jsme jeli na společnou dovolenou do Thajska. To byla zkouška. Rozhodnutí jet do neznáma s člověkem, kterého znám pracovně pár měsíců, ale blíž jenom čtrnáct dní, mohlo skončit taky katastrofou. Nevěděli jsme, jak budeme reagovat daleko od domova, sami dva, čtrnáct dní v kuse spolu, což jsme do té doby nebyli. Neměli jsme zarezervovaný hotel, jen letenku. Bylo to nadivoko a to třeba někomu nemusí vyhovovat. Díky tomu všemu jsme se poznali i v jiných situacích než doposud. Ale od prvního dne všechno na první dobrou klaplo.

Už v Thajsku přišla první poznámka či úvaha na tohle téma. Shodli jsme se na tom, že když svatba, tak v tom velkém zamilování. Líbilo se nám to víc než svatba po pěti, šesti letech vztahu. Což nezatracuju, ale pro nás byla ta první varianta hezčí. Připadalo mi to jako zajímavá myšlenka, ale nebrala jsem to moc vážně. Když jsme přiletěli, tak se mě Bisi zeptal, co říkám na září. „Co v září?“ ptala jsem se. „Svatba,“ odpověděl. Za dva měsíce přišla žádost o ruku.

Původně jsem chtěla menší svatbu, muž chtěl zase velkou pro přátele i kamarády. Nakonec tedy byla ta větší svatba. Místo bylo jasné, byly to Popovičky, kde jsme kdysi strávili romantický víkend a moc se nám tam líbilo. Tam jsme měli v zahradě svatební obřad. Styl svatby jsme zvolili česko-bulharský.

Myslím, že ne. Bulhaři jsou velmi rodinně založení, drží spolu. A já jsem vychovávaná v tom, že rodina je nejvíc, co může být. V tom si rozumíme. Já se s rodinou a příbuznými vídám velmi často a Bisi je na tom stejně. Rozdíly v temperamentu taky nevidím, naopak si myslím, že nás rodiče vedli ke stejným hodnotám.

Byla, jako malá, ale s Bisim ještě ne. Mrzelo nás, že nemohla přijet bulharská část rodiny, ale na svatbě byla jeho maminka, tatínek, bratr, strejda, sestřenice, tedy ti Bulhaři, co žijí v Čechách. Což je velká část rodiny, ostatně Bisi se tu narodil.

Normálně. Myslím, že není rozdíl mezi rodinou bulharskou či rodinou třeba z Havířova.

Tak ta je výborná! S dědou a babičkou jsem jako malá jezdila do Bulharska a tam jsem milovala banicu. To je taková slaná buchta s tvarohem ze speciálního listového těsta, taková nadýchaná. Děda vždycky ráno šel a k snídani mi koupil banicu. A tak jsem Bisiho pořád otravovala, že chci upéct banicu, až mi ji asi po čtyřech měsících upekl. Byla výborná.

Přímo do očí mi je nikdo neřekne. Ale nepochybuju, že za mými zády se něco takového odehrává, i když nechci nikomu křivdit. Bojovat s tím nijak nemůžu. Já si ale nevzala režiséra, já si vzala člověka, který je režisér.

Ano, teď spolu točíme První republiku a mnoho lidí si bude myslet, že roli v seriálu mám protekčně. Mám však čisté svědomí, protože jsem si prošla pětikolovým čtyřměsíčním castingem. To jsem nikdy předtím nezažila. Ale právě proto, že jsem žena režiséra, to probíhalo takhle. Aby bylo opravdu jasné, zda se na tu roli hodím.

Snažím se odvést dobrou práci, jsem ale trochu pod tlakem, protože lidi mě budou hodnotit přísněji. Nicméně nemyslím si, že by byl Bisi typ režiséra, který by někoho obsadil jen proto, že je to rodinný příslušník. Pokud bych na tu roli nebyla typově vhodná, tak by to nebyl přínos seriálu, a o to jde, myslím, nám oběma nejvíc.

Magdalena, dcera bohatých továrníků – cukrovarníků. Vždy jsem hrála milenky a jednodušší dívky, a tahle holka je fajn, inteligentní a čestná. Je i moderní, protože do té první republiky vnáší svěží vítr.

Ano. Ženy tehdy třeba neřídily auto a já zrovna teď točila scénu, kdy Magdalena řídí. Hrozně ji to baví, i když se na ni všichni dívají jako na blázna.

Ta doba se mi velmi líbí, nejen kvůli účesům a módě, ale zejména kvůli tomu, že žena tam byla ženou. Líbí se mi prvorepubliková etiketa, způsoby chování a taky to, že muži byli galantní. To dnes člověk málokdy potká, že by muž přidržel ženě židli nebo podržel dveře. To dělají jen ti vychovaní.

Ano. Jsou to sice maličkosti, ale muž tím dává najevo nejen své vychování, ale i to, že mu na ženě záleží, že chce, aby se cítila hezky. To u dnešních mužů postrádám.

Že bych byla nějak extrémně, to ne. Ale nejsem puťka, kterou najdou tam, kam ji postaví. Řekla bych, že jsem emancipovaná zdravě.

Kdybych měla čas, tak bych vařila. Ale času moc nemám, manžel taky ne, takže jíme často v restauracích.

Snažím se. Není to v tom, že bych se bála vzít do ruky hadr nebo žehličku. I když s tou kamarádka nejsem, ta mě nebaví. Ale s časem je to opravdu špatné. Na druhou stranu nejsem typ, co šílí, když není naklizeno. Svět se kvůli tomu nezboří. Uklidí se, až na to bude čas. Nechci říct, že žijeme v nepořádku, naštěstí ale nemám manžela, který by chodil po bytě a prstem kontroloval prach.

Je to jiný pocit. I když se navenek nic nezměnilo – ráno pořád vstávám a čistím si zuby –, tak je to nějak hezčí. Jsme pořád velmi zamilovaní, ale po svatbě je to ještě intenzivnější. Ani jsem nečekala, že to jde.

Toho, jaký je člověk. Jak je vychovaný, jaké má hodnoty a taky jeho tolerance. To je při naší profesi nutné. Taky toho, že je to dospělý chlap. Mnozí v tom věku vyzrálí nejsou. Líbí se mi, že je dobrý otec. Má totiž chlapečka z předchozího vztahu.

Myslím, že jsem. Vím, co obnáší naše práce, a už taky vím, že život není jen o tom, co si naplánujeme.

Výborně, je zlatý. Je mu čtyři a půl roku a kvůli práci se s ním manžel nevidí tak často, jak by si přál. Když ho ale máme, chceme mu dát taky pocit domova.

Podívat se tam chceme. Ale nebyli jsme ani na svatební cestě, hned po svatbě jsme začali točit. V zimě plánujeme nějakou cestu, ale ani ta asi do Bulharska nepovede. Soustředíme se teď na práci a na budování domova.