Tichá pošta dávných velikonočních rituálů

Ač se Velikonoce ponejvíce vztahují ke smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, můžeme rituály spojené s příchodem jara vystopovat už v dávných předkřesťanských dobách. Vycházejí ze slovanských, germánských a keltských tradic, jejichž smysl tkví v oslavě návratu života na zemi, vítězství světla nad tmou, v prvních jarních květech, ve stromech probouzejících se ze zimního spánku. Lidé se koupali zrána v potoce, smýčili svá obydlí, aby následně všechno staré a nepotřebné spálili v ohni.

Že vám to připomíná jarní úklid? Očista není zdaleka to jediné, co jsme po našich předcích podědili. Stejně jako my dnes i oni barvili vajíčka, připravovali z nich pokrmy a pletli pomlázky, nejčastěji z vrbového proutí.

Bohyně jara Ostara či Alban Eiler bývají znázorňovány s vejcem, které symbolizuje zárodek stvoření, a králíkem, který zase znázorňuje plodnost. Sexualita tehdy hrála podstatnou roli, proto se promítla i do pohanských rituálů. Slované se podle některých pramenů rádi oddávali sexu v přírodě, nejčastěji při různých slavnostech, prý dokonce věřili, že bohatou úrodu zajistí pohlavní styk hospodáře a jeho ženy přímo v brázdě.

„Pomlázka je falický symbol, stuhy na ni přivazovaly ženy, s nimiž měl dotyčný koledník ejakulaci. Švihání předcházel útěk ženy, která se nechala chytnout a poté i svést.“ Takhle to měli s barevnými pentlemi podle psychoterapeutky Kateřiny Cajthamlové Keltové.

Pentlemi se zdobily i pluhy, polévaly se pálenkou a tažná dobytčata byla vedena mladými pannami. Do brázdy se zaorávaly symbolické oběti bohům, včetně vajec. „Vejce zdobená tečkami a spirálami ze včelího vosku symbolizující životní koloběh byla schovaná v trávě. Děti je měly hledat, aby se naučily, že nic není zadarmo,“ říká Kateřina Cajthamlová.

Naši předci zkrátka dělali vše proto, aby si naklonili přírodu a přenesli na sebe její sílu. I proto se pletly pomlázky z čerstvě narašených jívových prutů, se kterými chodili nejprve svobodní mládenci po vsi a skrze koledu přenášeli blahodárnou životní energii přírody na ženy.

Kdyby dnes viděli umělohmotné hadičky spletené do tvaru pomlázky, ťukali by si na čelo a pořádně by se nám vysmáli. „V některých regionech, třeba u nás na Horácku, byl první koledník, který přišel do stavení, obdarován nejštědřeji. Ženu pomladil, tedy předal jí přírodní sílu, aby mohla poslat nově nabytou plodnost dál. Hospodyně si po vyšlehání půjčila od koledníka pomlázku, aby pomladila i dobytek, který ve stavení chovali. Jinak se podle dělby práce starali o hospodářská zvířata výhradně muži,“ vysvětluje etnografka Ilona Vojancová z Muzea přírody Vysočina s tím, že z lidových velikonočních tradic zmizelo mnoho detailů a obyčejů, které se dodržovaly.

Pomlazení se dříve odehrávala pouze na zápraží či ve světnici. Pár jemných švihnutí, předání proviantu a hybaj ze dveří, žádné zbytečné zdržování. Ochutnávky velikonoční tabule nebo štamprlička na cestu by koledníka zmohly, takže by nestihl obejít celou vesnici. Alkohol nebýval součástí výslužky, místo toho si dotyčný odnášel kus mazance a vejce, a protože dříve lidé bývali štědří, klidně i celou kopu. Cenná komodita se stala vítaným zpestřením leckdy chudého jídelníčku, zejména když byla rodina koledníka z chudších poměrů. Koleda totiž časem přestala být výsadou nezadaných hochů, s pomlázkou se k sousedkám vydávali i ženatí muži a později také děti. Tradice se zkrátka vyvíjely a posouvaly i v minulosti.

Darovaná vejce bývala převážně syrová, tedy v symbolice našich předků „živá“, někdy vařená, a pokud už byla barvená, směřovala většinou ke konkrétnímu člověku. Zvolené ornamenty byly vlastně dopisy v jazyce symbolů.

„Malovala se a kreslila pouze část vajec, děvčata je dávala svým nápadníkům či mládencům, které si chtěla naklonit. Nefungovalo to ovšem tak, že by dívky samy vajíčka barvily. Ve vesnicích byly ženy, které se věnovaly různým technikám zdobení, říkalo se jim malérečka nebo krasličářka, a které dívkám vytvářely kraslice na přání,“ poodhaluje etnografka Ilona Vojancová.

K barvení se po staletí využívala primárně přírodní barviva, dubová či olšová kůra, čerstvá tráva, osení, červená řepa, zelí, lipový květ, cibulové slupky. „Nejžádanější byla červená barva, která se těžko sháněla z dostupných zdrojů, proto se kupovala jako prášek z třísek fernambuku, stromu, který roste v Jižní Americe. Nebylo snadné barvivo získat, takže vajíčko jím zdobené bylo ohromně cenné,“ popisuje etnografka Ilona Vojancová, jak to chodilo ještě před dvěma sty lety.

A proč zrovna červená? Pojem kraslice odkazuje ke slovu krásný, jehož původní význam byl červený, nejčastěji se totiž vejce zdobila barvou vyjadřující lásku, krev, energii a životní sílu, ale také ochranu před démony. Barvení vajíček v období jara se datuje do starověku, zdobené vaječné skořápky se našly dokonce i v sumerských hrobech, malovala se také v Egyptě či Persii. Obdarovávání vajíčky pochází podle některých historiků ze starořímských tradic, v císařském Římě byla červená vejce považována za znak radosti.

V různých zeměpisných končinách se vyvinuly různé techniky zdobení vajec a dodnes podle nich lze určit, odkud vejce pochází. Zdobení vyfoukaných vajec se rozšířilo až na konci první třetiny 20. století, kdy se kraslice z obřadního dárku proměnila ve zdobný předmět a začala putovat na větší vzdálenosti.

„V pohanské mytologii znamenají vyfouknutá vajíčka neplodnost a zánik života. Věšela se na Moranu (Smrtku), figurínu ze slámy, větví či uschlé trávy pověšenou na dřevěné tyči a oblečenou ve starých hadrech, která se házela do tekoucího potoka či řeky. Takto se dávalo dříve sbohem temné části roku a zimě,“ poodhaluje Kateřina Cajthamlová tradici, které jsme zcela převrátili význam.

Vyfouknuté a zdobené kraslice si s chutí vystavíme za okna nebo je dáme do misky a postavíme na stůl. Koledníky raději obdarujeme čokoládou, salámem a kořalkou, i přestože stehna a zadnice paní domu a ostatních žen a dívek nešetří a ony tak bájné pomlazení cítí ještě týden po svátcích. I když letošní přestupný rok se karta obrací, protože chodí koledovat děvčata a chlapci je na oplátku mohou polít vodou.

„Tradice se zjednodušuje, vulgarizuje, přirovnala bych ji k tiché poště, kdy se během přenosu z generace na generaci deformuje smysl i význam sdělení. Co zůstává, je její lidový rozměr,“ glosuje Kateřina Cajthamlová. Změna, kterou tradice prošla, souvisí s naším životním stylem, který se přírodě stále více vzdaluje. Neznáme existenční závislost na zemědělství, která byla pro naše předky každodenní realitou, proto pro nás jejich úkony, kterými si v průběhu roku chtěli příznivě naklonit přírodu, počasí a s ním i průběh sklizně, postrádají původní smysl. Nabízí se tedy otázka, k čemu nám dnes ještě mohou sloužit? Potřebujeme je vůbec?

„Slovo tradice pochází z latinského traditio a je složeninou pojmů trans, tedy přes, a dare, dávat. Chápeme ji jako soubor názorů, zvyklostí, znalostí, ale také technologií, které si lidé předávali po generace, bývá spojována s lidovou kulturou. Nejde však o statickou záležitost, která by byla zakonzervovaná, její důležitou vlastností je proměnlivost. Tradice reagují na změny způsobu života, které se člověka dotýkají z hlediska přírody i společenských norem. Ovšem danou modifikaci musí společenství, v němž se uplatňuje a předává, přijmout,“ objasňuje etnografka Ilona Vojancová.

Tedy sice pro nás mohou mít Velikonoce zcela odlišný význam než pro sousedy či kolegy, ovšem duchovní poselství, které je v nich zakotveno, chápeme všichni stejně. Mezigenerační přenos informací, jak se dá na tradici také nahlížet, pomáhá s orientací ve světě, s výkladem událostí, které se v něm dějí, podporují sounáležitost a kolektivní identitu, snáze díky nim chápeme, jakými normami a hodnotami se máme řídit. Toho, jak je velice důležité tradice uchovávat a vracet se ke kořenům, si všimlo i UNESCO a v roce 1993 přijalo tzv. Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví.

A zatímco tradice byly a jsou záležitostí spíše skupinového charakteru, pro náš osobní a rodinný život jsou důležité rituály. Z nich také může být tradice složena a může je různým způsobem propojovat.

„Rituál má posvátný charakter. Dělá se ve stejný čas, stejným postupem, má své neměnné zákonitosti, které mají povznášející efekt na lidskou psychiku. V rodinách se udržuje nejčastěji kolem svátků, kdy máte speciální výzdobu, například velikonoční talíře či ubrus, nebo se v určitou dobu scházíte u štědrovečerní večeře a rozbalování dárků následuje buď před ní, nebo až po ní, zpíváte koledy. Roli hraje úcta k předkům, zároveň se rituál předává dál,“ vysvětluje lékařka a psychoterapeutka Kateřina Cajthamlová.

Rituály byly už od pradávna podstatnými momenty během dne, týdne, měsíce i roku, protože udržovaly rytmus, dávaly řád a lidem tak mohly nahrazovat kalendář. Pomáhaly uspokojovat lidskou touhu být součástí kolektivu a také vyšší moci, která nás přesahuje. Člověku dávaly pocit, že má alespoň částečnou kontrolu a moc nad nadcházejícími událostmi a svým životem. O rituály se mohli jedinec i společnost snáze opřít, pomáhaly zvládnout přelomové okamžiky. Ty nejdůležitější byly spojené se zrozením, dospíváním, svatbou a smrtí a tento základní běh života kopírovala i cykličnost v přírodě a zemědělský průběh roku.

Psychoterapeutka Cajthamlová dodává, že tradici i rituály si můžeme sami tvořit v rámci daného společenství. A nemusí to být nutně jen pokrevní příbuzní: „Vnímáme rodinu velmi úzkým pojmem, přitom vedle rodiny orientační, jenž zahrnuje rodiče, děti a další pokrevní příbuzné, vznikají i rodiny prokreační označující množinu lidí, které jsme si sami vybrali. Mohou to být přátelé z vodáckého oddílu nebo spolužáci z vysoké školy, se kterými trávíme čas, protože chceme.“