Vdovy ve středověku: ženy s nebezpečnou vůlí ke svobodě

Ty podle Štítného měly veškerou tělesnost, ba dokonce chtíč, obětovat na pomyslný oltáříček péče o potomky, měly se také zajímat o dobročinnost a sklánět se nad modlitbami. Nebylo rovněž od věci odejít do ústraní nebo do kláštera. Problém nastával, když se vdova chtěla znovu vdát.

Vdova ale měla jednu výhodu - o vdavkách rozhodovala sama. Vždyť prospívala svému okolí a řádně zhodnocovala majetek, spravovala ho buď sama, nebo její nový muž. Protestantští kazatelé doporučovali, aby se tyto ženy nevdávaly dříve, než uplynou tři až čtyři roky od smrti jejich drahých.

Také radili, aby si braly muže staršího, a ne nějakého mladíčka. To se týkalo především měšťanek. Chudé vdovy na vesnicích i ve městech často končívaly svůj život i na okraji společnosti.

Humanista Erasmus Rotterdamský v 16. století doporučoval právě měšťanským vdovám a vdovcům, aby se raději vdaly a oženili, protože „lepší věc jest v stav manželský vstoupiti, než se spáliti“. Přesto také radil, aby vdova žila v ústraní, měla byt čistý a vonný a příliš se z něj nevzdalovala, neboť „ďábel nešlechetný obchází kolem a hledá, koho by jak lev sežral“.

Erasmus Rotterdamský také vdovy nabádal, aby se nedaly svést k neřestem. Neměly se „vožírat, posmívat, rozsívat klevet, hadrovati babským způsobem“.

Aristokratky měly život snazší než měšťanky - v majetkových i právních věcech se rovnaly mužům, uzavíraly smlouvy a na rozdíl od vdaných žen mohly vystupovat jako svědkyně u soudů.

Přes různá varování se vdovy často vdávaly. A nedbaly na varování Bohuslava Paprockého: „Nečiň se, stará paní, mladou, neb to bude, tomu věř, velikou to škodou. Nastudíš sobě hlavu tím čepcem přikrytou, radši na ni vlož čepici nějakou podšitou. Každý se tvé čerstvosti té neslušně směje, řkouc: Zadek omlaďuješ, hlava šedivějeť.“ Nebylo to nic platné.

V roce 1606 se v Praze zamilovala vdova Kateřina Joachymova do mistra Jana Termantyka, školního bakaláře. Dvořil se jí, ale uvažoval o sňatku „se starou babou Kaprovou“. Přitom Kateřině slíbil manželství. Žárlivá Joachymovka mu psala rozezlené listy a bábě nadávala do „babylonek“.

Psala například: „Věříš tomu, že tě bude Bůh trestati, hromskej podvodníče, jak jsi se našidil a přísahal! Měj z někoho jiného blázny.“

Oba nakonec stanuli před městským soudem, protože Kateřina nechtěla mistra Termantyka pustit a zprostit manželského slibu a nehodlala mu vrátit dárky, které jí poslal. Soud nic nevyřešil, zato hrubý mistr Kateřinu nehorázně zmlátil, o čemž napsala: „Přísahám věčnému Pánubohu, že mě jaktěživ žádný víceji nestloukl jako vy. Já se zabím a zavolám k sobě čtyři osoby a povím jim, proč já sobě to chci udělati.“

To Termantyka vyděsilo a vzkázal vdově, že si ji vezme až po smrti té babky, se kterou se ožení dřív. Vdova odpověděla: „Dobrý den zkazuji, pane Jene. Jako jste vy mi ondyno psali, že jest-li já vás miluji, abych se nevdávala, abych vdovila asi tři léta, že kdyby ta babylonka umřela, že byste mi chtěli potom vzíti. Nechtiž na její smrt čeká čert, nebudu já čekati, ani vy na její smrť nečekejte. Z takové baby ona duše neví, kde vyjíti.“

Mistr se přesto s babou zasnoubil a poté oženil. Kateřina se s ním přestala stýkat a zlostně mu vzkázala: „Co mám klevet pro tebe, nejsi toho hoden, ničemný člověče. Ať tebe čert veme i s babicí!“

Případů odřeknutých manželských slibů bylo víc. Ale někdy i bizarní události končily šťastně.

Utrakvistická konzistoř měla v roce 1611 řešit zapeklitý případ. Obrátili se totiž na ni radní města Krupky s případem měšťana Simona Neuharta, snoubence panny Anny z Litoměřic. Už proběhly ohlášky, bylo stanoveno datum svatby, připravovala se masa na hostinu a sezvaní hosté chystali dary.

Uprostřed horečnatých příprav přistihli ženicha, jak si užívá s Anninou matkou, litoměřickou vdovou. Krupští radní oba milence strčili do šatlavy. Ti bědovali, naříkali a prosili, aby mohli být oddáni. Přimlouvala se za ně rodina a hlavně Simonův otec, který se třásl strachy, že peníze vynaložené na svatbu přijdou vniveč. Jen chudák Anna zuřila.

Simona i vdovu nakonec propustili, ti se vzali a hostina byla zachráněna. Teprve měsíc po svatbě se tázali městští radní u konzistoře, zda je svatba v pořádku a zda nemají pár potrestat. Konzistoř se k věci nechtěla vyjádřit. A nový pár žil spokojeně dál.

Vdovství se ukázalo jako nejproblematičtější období v životě ženy. Jako svobodná se stala v patriarchální společnosti nebezpečným prvkem. Narušovala zaběhlý řád, jak vidno i výše, patřila jí „vůle k svobodě“, a proto jí učenci věnovali mnoho mravokárných spisků.

Mikuláš Dačický kritizoval v 17. století bakaláře Melichara Žateckého, který „pojal k manželství Dorotu Vočkovou, babu starou, mrzutou, pozůstalou po někdy Václavu Vočkovi, a to učinil pro peníze“.

V roce 1624 se zase vyslovil o sňatku Anny Prknové: „Vdova, baba stará v ulici, jež sluje Leflíře, v domě řečeném Nebe, vdala jse za jakéhosi mladého tovaryše ševcovského, pročež trestána vězením šatlavním na vznešení kněží, jenž jse nad tím zhoršovali. Ten pak švec nepobyv s babou dlouho, pobrav jí peníze, preč ušel ten tam.“

Dačický popsal i jiný případ. Vyjádřil se k úmrtí kutnohorského mistra školního a radního písaře Vodičky, který „měl k manželství Dorotu Čechtickou, vdovu starou, již pro peníze - jsa mlád – pojal, ale při těch penězích žádné rozkoše a zvůle neužil“.

Vdavky babic odsuzoval kdekdo.

Pamětník Zámrský si v 16. století stěžoval: „Zdaliž nyní nevídáme, že baby chromé, bezzubé, svraskalé, hluché, slepé, šedivé, napolo shnilé daleko napřed před pannami mají?“ Mistr Havlík z Barvářova v 16. století o starých nevěstách napsal: „Staré jsou horší: Kozka mladá sůl líže, ale stará sůl i slánku zžíře.“

Příklady vdavek starých vdov někdy vypadaly kuriózně - v 16. století se v Lounech vdávala vdova Kvičálková. Bylo jí devadesát let. Někteří mladí manželé své vdovy bili. Bartoloměj Paprocký z Hlohol o tom ve svých Kratochvílích v 16. století napsal: „Proč svou žáček pere ženu starou? Ona špinavé šaty proto sama píře, by z nich byly pěknější: on také v té míře.“

Někteří mladíci udělali v soužití velkou chybu. V roce 1568 si vzala stařičká Kristina jistého Jana Budějovického. Postihla ji ale jakási nemoc a Jan se nemohl dočkat, až se stane vdovcem. Vrazil do světnice, kde ležela, a drze se zeptal: „Což ji čert ještě neudávil?“ To „něžné slovo probudilo babičku na chvíli tak příhodnou, co mohla honem před svědky vyděditi ze všeho statku svého mladistvého pana chotě“. (Historik Zikmund Winter)

Z Dačického Pamětí také vyplývá, že velký věkový rozdíl mezi vdovou a nějakým mladíkem budil pohoršení a vdova se mohla octnout ve vězení.

To bylo ale problematické, protože například sňatky vdov s tovaryši podporovaly cechy. Mladý muž pokračoval v nebožtíkově práci, čímž zajišťoval chod dílny. V podobných případech nešlo o sňatky s babicemi - mezi vdovami se nacházelo i mnoho žen okolo třicítky. Ty si většinou poprvé vzaly muže o deset let staršího. Ten velmi často brzy zemřel.

Svatby mezi vdovami a svobodnými přinášely i další problémy - nevlastní otec mohl upřednostňovat své děti před dětmi z prvního manželství.

Příkladem špatných vztahů v rodině se stal drobný šlechtic a úředník zemských desek Hynek Krabice z Weitmile, který se v letech 1528-1562 pětkrát oženil a zplodil se svými manželkami 37 dětí (včetně mrtvě narozených).

Když si bral roku 1549 po půlroce vdovství za svou čtvrtou manželku Elišku z Doupova, bylo jeho dceři z druhého manželství Anně devatenáct let a tři dcery z třetího manželství byly jen o málo mladší než jejich nová matka. Dcery Elišku neposlouchaly a Hynka „mnoho zarmucovaly“.

Hynkově páté manželce bylo patnáct let, jeho nejstarší dceři dvaatřicet.

Vdovám se nevyčítala jen manželství s mladým, ale i „smilnivost a cizoložství“.

Vdova, která prokazatelně smilnila, mohla být popravena. Jiné to bylo s těhotnými. Taková situace se řešila provdáním. Muž, který by přijal vdovu i s majetkem, se objevoval v dějinách často. Vdova nežádala zaopatření a chovala se soběstačně. Mikuláš Dačický z Heslova popsal dva případy takového vdovství.

Vdova Anna Koláčníková porodila roku 1622 dítě a snažila se uplatnit taktiku „neznámého soldáta“. Ze svízelné situace ji vysvobodil až jistý Zikmund Hlas „toho sobě neošklivíc, a tak ženy i hotovým dítětem dostal“. Anežku, pozůstalou vdovu po Šimonu Prachatickém, zachránil v roce 1625 Jakub Teklám, katolík a konšel. Anežka spáchala mnohem hroznější čin než Anna.

Porodila patrně mrtvé dítě a tajně ho nechala zakopat. Sňatek s Jakubem ji ušetřil trestu smrti. Dačický komentoval jeho počínání tak, že to udělal jen kvůli statku, který vdova měla po svém předešlém manželovi.

Tak či tak, vdovy prosazovaly svou „vůli po svobodě“ daleko snadněji než panny a vdané ženy.