Článek
Amálka se narodila jako úplně zdravé miminko, v dětství se věnovala mnoha kroužkům a volnočasovým aktivitám, mezi které patřilo i kreslení. Amálka sama říká, že její rodina byla velmi aktivní. Po úrazu ruky a její následné operaci se ona i ostatní členové rodiny domnívali, že už bude všechno v pořádku.
„Mysleli jsme si, že je to za mnou. Jenže boule se mi na ruce vytvořila znovu, dokonce byla i bolavější,“ vzpomíná dnes šestnáctiletá studentka gymnázia.
První podezření, že by se mohlo jednat o nádor, pojali doktoři v jejích 12 letech, kdy následovala druhá operace. Stále se ale nevědělo, zda by se mohlo jednat o nádor zhoubný.
Amálka po amputaci ruky.
Když bylo Amálce 13 let, docházela na ambulantní chemoterapie do pražského Motola, kde jí voperovali port - podkožní implantát, který je určený pro pacienty, kteří nemocnici navštěvují opakovaně. Slouží k tomu, aby tito pacienti neměli zničené žíly. Situace se ale nezlepšovala.
Protože stále nebyly známy nové informace ohledně Amálčina úrazu a nic se nedělo, rozhodli se její rodiče vzít situaci do vlastních rukou. Poslali vzorek do pařížské kliniky, která se specializuje na zkoumání nádorů. Po týdnu přišla zdrcující zpráva. Klinika potvrdila, že nádor na Amálčině ruce je zhoubný. Amálka tedy musela o prázdninách začít se silnou chemoterapií.
Danielka trpí svalovou dystrofií. Nadějí je pro ni nový lék a intenzivní rehabilitace
„Nevěděla jsem, že se jedná o zhoubnou rakovinu, věděla jsem, že mi jde o ruku, ale nemyslela jsem si, že je to vážné,“ doplňuje Amálka, podle které jí i v těchto chvílích byli největší oporou právě rodiče. Ti se snažili dceru chránit před katastrofickými scénáři.
Biopsie zjistila, že se jedná o rakovinu měkkých tkání. Bylo rozhodnuto, ruka se musela amputovat.
„Ještě předtím, než se zjistilo, že je nádor zhoubný, mi pan doktor z Brna řekl, že se nádor vrátí a ruku bude potřeba amputovat. Začala jsem o tom přemýšlet a dospěla jsem k názoru, že bych amputaci i podstoupila, protože mě ruka strašně bolela,“ svěřuje se Amálka, která ale z amputace měla strach. „Ruky mi líto nebylo, věděla jsem, že jsme udělali všechno,“ doplňuje.
Amálka pomáhá ostatním.
Jako pravák se musela Amálka přeučit vše na levou ruku, a to již rok před amputací, protože pravá ruka byla nepohyblivá. Změnu ale nejvíce vnímala po vizuální stránce.
„Myslela jsem si, že jsem kripl. Hodně mi kleslo sebevědomí,“ říká Amálka, která dnes bionickou ruku bere jako svou přednost a už se za ni nestydí.
Do života dívku vrátili ostatní handicapovaní. Seznámila se s Janem Malešem, který se zabývá protézami a ukázal Amálce spolu s dalšími handicapovanými, že bez ruky se dá snadno žít.
„Honza mi ukázal, co všechno je možné a seznámil mě tam s dvěma klukama Kubou a Jonášem, kteří také nemají ruce. Ti mi ukázali, že jsme normálně funkční lidé a poprvé v životě jsem viděla protézy. To mě nakoplo a začala jsem z toho čerpat,“ říká Amálka.
Beátka trpí vzácnou metabolickou poruchou. Život jí zlepšila transplantace jater
Uspořádala se sbírka na Kontu bariéry a vybral se dostatek peněz na Amálčinu bionickou ruku. Díky nové protéze spadl dívce kámen ze srdce a její život se otočil k lepšímu, přestože musela podstoupit reamputaci, aby jí protéza dobře seděla.
Díky ruce se také vrátila k malování a kreslení. V nemocnici totiž Amálce pomáhalo právě kreslení a řekla si, že se může zkusit naučit kreslit i s bionickou rukou. U moře pak namalovala obraz, který se vydražil za 21 tisíc korun.
Společně s dalšími díly tak pomohl dalším handicapovaným středoškolákům a vysokoškolákům, kterým je výtěžek poskytnut jako stipendium. Tato aukce vynesla necelých 7 milionů korun.
Amálčin obraz
Amálka doufá, že svými obrazy bude moci pomáhat i nadále. „Ruka mi hodně zvýšila sebevědomí, bála jsem se upozorňovat na to, že ruku nemám, ale od té doby, co mám tuhle novou, tak na to naopak ráda upozorňuju. Líbí se mi, když na ni lidé koukají, je to dobrý začátek rozhovorů,“ směje se Amálka.