Zvířecí SOS box už rok zachraňuje

„Dovnitř nikdo cizí nesmí,“ upozorní nás na uvítanou urostlý prošedivělý správce, když procházíme brankou Záchranné stanice handicapovaných živočichů v Bublavě na Sokolovsku. Slouží jako zvířecí nemocnice, která postupně vrací do přírody 50 až 70 procent uzdravených „pacientů“. Zůstávají jen ti, kteří by bez pomoci člověka nepřežili.

„Půjde zpátky tam, kde se našel,“ ukazuje na kalouse ušatého, kterého objevili turisté jako mládě u Karlových Varů. Nejdříve měl tuhle sovu doma, teď se zhruba tříměsíční zástupce čeledi puštíkovitých otrkává ve voliéře.

O kus dál nás pozorují přes drátěné pletivo dvě káňata. Obě popálená od elektrického proudu, jedno má dozadu vylomenou nohu, pro druhé jel den předtím za Žlutice.

„Už rok pečujeme o poštolku bez nohy. Přežila a daří se jí dobře,“ vypráví pan Smolík, který se snaží jet pro nalezená zvířata hned, jak mu lidé zavolají. Dříve se stávalo, že vyrazil třeba k Chomutovu, takže nemohl rychle zpátky, aby převzal další přírůstek. A tak připevnil na plot stanice dřevěnou bednu, v níž je tzv. SOS Animal box. Tedy vlastně přepravka podobná té, jakou používáme pro kočky. Vejde se do ní i liška nebo pes. Odložené domácí mazlíčky ale neberou, nejsou útulek.

„Z přední strany se dají pohodlně otevřít dvířka a dá se do ní vložit poraněné zvíře. Uvítám, když lidé přiloží lístek s informací, kde ho našli, se svým jménem a kontaktem,“ vysvětluje jednoduchý systém.

V nadmořské výšce 738 metrů, poměrně nalehko oblečená, klepu kosu. Je říjen, venkovní teploměr ukazuje pár stupňů nad nulou, nepříjemně vlhko a z pohledu na šéfa stanice v krátkých kalhotách se mě zmocňuje ještě větší zima.

„Nosím je do prvního sněhu. Jak roky přibývají, kraťasy se prodlužují,“ zavtipkuje dlouhovlasý celoživotní milovník přírody a její ochránce Tomáš Smolík (67), kterému kamarádi říkají Tom. Nejdříve jezdil na vandry, teď na expedice. „Já si z přírody hodně beru, tak jí to vracím alespoň tímto způsobem.“

Původně Pražan – „Žižkovák“, jak hned hrdě upřesní – žije v Podkrušnohoří pětatřicet let. „Je tu pěkně a nahoře na Přebuzi (přírodní památka Přebuzské vřesoviště – pozn. red.) skutečně krásně. Mám v okolí své dvě děti, to třetí, nejmladší, doma, prostě pohoda.“

Takže vám vyrůstá nástupce? zajímá mě. „Uvidíme, mladej dělá taky kolem ochrany přírody. Když odjedu na čtrnáct dní nebo tři týdny s kamarády na výpravu do Skandinávie, kterou miluju, tak se dokáže o všechno postarat. Ale zvířátka nesváží, v době mé nepřítomnosti pro ně jezdí kolega, který je zaměstnaný ve Varech.“

Nejdál jel pro nalezence 90 kilometrů, vypravuje se až po Ústecký kraj. Stanice si navzájem pomáhají, jak to jde. Tu jejich založili dobrovolníci ze Spolku na ochranu přírody a krajiny Drosera.

„Původně nás bylo osmnáct, ještě v Kraslicích, kde jsme se dali dohromady. Teď makáme aktivně ve třech. Na svážení zvířátek jsem zůstal sám.“

Devět let v Bublavě provozovali stejné zařízení, jen o čtyři sta metrů dál, pak se jim podařilo získat pozemek od místního statku na kraji obce, a tak začali znovu budovat a již třetím rokem působí na novém místě.

„Všechno je to o penězích. Chodím, škemrám, pomáhají dárcovské SMS zprávy. Lidé i přispívají buď materiálem, krmením, nebo penězi. Z těch máme největší radost, protože přesně víme, jak je upotřebit.“

Sami dokážou vydělat zhruba 70 000 korun ročně na brigádách při péči o chráněné území. Financemi jim přispívají okolní města, obce, Karlovarský kraj a také Český svaz ochránců přírody, neobejdou se však bez pomoci dobrovolníků a sponzorů.

„Milé jsou pro nás příspěvky od dětí z Kraslic, které pořádají různé akce, třeba jarmark, a utržené peníze nám věnují,“ vypočítává ochránce bezbranných tvorů, kteří většinou utrpí zranění vinou člověka. Při zmínce o školní mládeži mu radostně zajiskří v očích…

Za rok se v bublavských ubikacích vystřídá kolem čtyř stovek zvířat. Naráz jich tam přechovávali třicet v jedenácti voliérách. Nejčastějším osazenstvem je to opeřené. Ale dokázali se postarat i o mývaly.

Jednou jim zavolal turista, že našel pod Klínovcem liščí mládě. Starou lišku někdo přejel a kolem pobíhala dvě liščata. Než na určené místo Tomáš Smolík dorazil, druhé mládě uteklo. Lištičku vzal domů a začali jí říkat Cácorka. Jeho dcera zrzavou potvůrku vypiplala. Zpočátku dostávala masíčko, pak si sama brala potravu z kočičích nebo psích konzerv. Lidé mu tvrdili, že už se do přírody nevrátí.

Přes den za nimi běhala jako pejsek, v noci žila zavřená ve voliéře. Na podzim začal kolem brousit lišák, tak nechali tři noci její příbytek otevřený, aby mohla za ním. Zpočátku se vracela a potom zmizela za svým partnerem.

Loni také odchovali 28 ježků, v době naší návštěvy pečovali o osm pichláčů. Jejich „sezóna“ teprve vypukne.

„Lidé nesmyslně zachraňují ježčí mláďata, protože vidí jen ty maličké, ale rodiče ne. Říkáme jim, ať je tam nechají alespoň dva tři dny. Ještě nejsou mrazy, je zbytečné odebrat rodičům potomky.“

Vysvětluje, že staří se prostě vypraví hledat potravu, zatímco ježíci na ně čekají. A iniciativní „zachránci“ jim drobotinu seberou. Ve stanici ji zazimují ve slámě, a když přijdou mrazy, přidávají ježčatům do bedny listí. Všichni se pěkně navzájem v chumlu hřejí. Večer dostanou žrádlo z kočičí nebo psí konzervy.

„Pokud si někdo přinese ježčí mládě domů, neměl by ho krmit normálním mlékem, z toho může akorát dostat průjem,“ přidává Vladimír Tomáš Smolík, správce Záchranné stanice handicapovaných živočichů v Bublavě, radu na závěr.