Zuzana Zlatohlávková: Nevadí mi vstát brzy. Když dostanu práci, kmitám

V komediálním seriálu Dobré ráno, Brno! hrajete televizní moderátorku Radku, která se po ránu povzbuzuje šňupáním kokainu. Nepomrkávají na vás teď někteří diváci, jestli byste si nedala lajnu? Když například Josef Polášek natočil úspěšnou reklamu na žvýkačky, tak ho potom „takové to domácí žvýkání“ všude pronásledovalo.

Zatím se mi to nestalo, ale pokud by se to přihodilo, moc by mě zajímalo, jak by takový člověk reagoval, kdybych souhlasila. Možná bych ho pěkně doběhla. Ono to prý není zrovna levné. Ale mě lidi málokdy poznají. Většinou se nelíčím, navíc jsem spíš sportovní typ, nejraději nosím džíny a tričko, takže já se v civilu vlastně zamaskuju sama, i když to nedělám úmyslně. Často se mi stává, že se to lidem spojí, až když otevřu pusu a oni uslyší ten můj chraplák. Potom po mně začnou pokukovat a po chvíli je vidět, že si mě zařadí.

Co kdyby ale divák nebyl lakomý, sáhl do kapsy a opravdu vám nabídl? Nedoběhl by naopak on vás? Neptám se, jestli byste si vzala, ale měla byste z toho obavy?

Neměla. O rostlině, ze které se kokain získává, sice až tolik nevím, i když se bylinami zabývám, už roky se věnuji čínské medicíně. Vím však, že kokain nevede k fyzické závislosti, zato k psychické výrazně. A s tím problém nemám. Nepotřebuji stimulovat svoji náladu, duševní rozpoložení, nabuzená a družná jsem od narození víc než dost, takže se neobávám, že by mě doběhla droga.

Seriál Dobré ráno, Brno! režíroval Jan Prušinovský stejně jako mimořádně populární seriál Most!. I proto mě zajímá, s jakými reakcemi diváků se potkáváte.

Ohlasy publika jsou fajn, ale není toho tolik jako u Mostu, tedy myslím. Aspoň Martin Hofmann i další herci říkali, že Dycky Most! byla mezi lidmi mimořádně populární hláška a provázela je ještě hodně dlouho po odvysílání seriálu.

Zdeněk Godla, který hrál popeláře Frantu, se potom prý ani nemohl najíst v restauraci, protože za ním neustále chodili lidé ke stolu a chtěli se s ním vyfotit.

Co se jídla týče, to bych tedy byla asi naštvaná! (směje se) Miluju jídlo a i obě naše děti už dobře vědí, že když mě nenechají v klidu najíst, nastupuje máma-čert. Na to jsem háklivá…

I na dětské uďobávání z rodičovského talíře?

To mi nevadí, i když se nerada dělím dřív, než aspoň ochutnám. Já jen odmítám vstát od stolu, když se na mě děti obrátí s tím, abych jim něco podala nebo zapnula a podobně. Dokud se nenajím, nebudu nic řešit. Ale samozřejmě se ke mně teď lidi díky seriálu hlásí víc než jindy. Nejčastěji se mi to stává přirozeně u nás doma. To každou chvíli slyším Dobré ráno, Radotíne!

Několik dní jste teď točila v Turnově. Nejspíš tedy zaznělo i Dobré ráno, Turnove, ne?

To víte, že ano. Dokončovali jsme zbývající scény do třetí minisérie Iveta pro Voyo, o zpěvačce Ivetě Bartošové. Točili jsme přes noc venku a v šest hodin ráno jsme pořád ještě pracovali, takže ta situace si o to přímo říkala. Ale to jsem vykřikovala já, chtěla jsem odlehčit zamrzlou náladu ve štábu. (směje se) Třetí řada Ivety měla být dotočená už na podzim, jenže Richard Krajčo, který hraje Zdeňka Macuru, měl čas až letos v zimě. Jako naschvál začalo zrovna v ty dny dost mrznout a my jsme celou dobu točili venku oblečení v kostýmech, jako by bylo září nebo říjen.

... zdá se mi, že váš chraplák, jak mu říkáte, je dnes mnohem chraplavější.

To je, protože v noci bylo zrovna minus deset. A přestože nás hned po každém záběru balili do péřovek a chodili jsme se ohřát dovnitř, spustila se mi ukrutná rýma. Měla jsem tak červený nos, že už to ani make-up nezachránil. Nic víc než rýma z toho ale nebylo. Já jsem taková řepa. Zdravá. Mám prakticky prázdnou zdravotní kartu. Něco mám samozřejmě už dané, v genech, ale dost mi pomáhají i ty moje bylinky.

Když přišla nabídka na roli televizní moderátorky Radky a přečetla jste si scénář, neměla jste obavy, že by to pro publikum mohl být trochu moc ostrý humor?

Ne, já jsem se těšila! Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Vždyť žijeme v době, kdy se takové věci jako v seriálu odehrávají běžně na internetu. Jak bychom tedy mohli někoho z diváků ještě víc zaskočit? A čím? Jestli někdo tu seriálovou nadsázku nechápe nebo neumí přijmout do hry, potom ho může urazit úplně cokoli. I obyčejný pozdrav „dobrý den“. Naopak jsem měla trochu pochybnosti o tom, jak seriál přijmou všichni ti „borci“ v České televizi, jako generální ředitel, producenti a další. Jestli se přece jen trochu neurazí. Vždyť seriál míří daleko víc na ně než na moderátory a celebrity.

Jak ho vzali?

Dobře. Problém s ním neměl ani předchozí generální ředitel Petr Dvořák, za jehož éry se vysílala první řada, ten seriálu dost fandil. Slyšela jsem potom, že jeho nástupce Jan Souček je prý také náš velký fanda. A nakonec jsem se to dozvěděla i přímo od něj, protože jsme se potkali jako hosté ve vysílání Studia 6.

Jak jste se cítila při vysílání skutečného ranního studia? Jako v seriálu?

Vůbec ne. Je to neuvěřitelné, natočila jsem už tolik dílů seriálu Dobré ráno, Brno!, a za celou tu dobu jsem nepochopila základní věc: že jako host musím být ve studiu rychlá, a když se ozve znělka, musím co nejrychleji odejít. Takže jsem se tam ještě dlouho vesele loučila s moderátorem, kameramany, a pořád jsem na někoho mluvila, i když na mě už dávno mávali, ať jdu, a blikala na mě i červená kontrolka. Nakonec se mi přece jen podařilo vypadnout.

Jak by se vám vstávalo na takovou ranní směnu? Jste ranní ptáček?

Jakmile je práce, tak ji beru, a je mi jedno, jak brzy musím vstávat. Kmitám a držím pusu. I kdybych se třeba nezastavila 24 hodin. Hlavně že ji mám!

Jste i divadelní herečka. Divadlu se asi může věnovat hlavně člověk, který je přirozeně nejaktivnější večer. Máte to tak?

Asi nejsem vyhraněný typ, a co se divadla týče, to se u mě nejspíš ukáže až věkem. Teď to zvládám, večer se vždycky nějak nakopnu, protože herec nemůže na jevišti zívat únavou. Po představení je to horší, to mám problém se zklidnit a usnout. Nejrozumnější by sice bylo jít co nejdřív do postele, jenže tělo neošálíte. Jakmile odehrajete představení, je to v podstatě sportovní výkon, a každý sportovec vám řekne, že když tělo výkonem prokrvíte a zahřejete, musíte ho potom ještě unavit, abyste mohla jít spát. Pravda je, že mi takový režim zatím nevadí. Otázka je, jak to bude, až budu o dvacet let starší.

Máte nějaký rituál, který vám pomáhá?

Vždycky se najdou diváci, kteří si s vámi chtějí po představení chvilku promluvit. Nemám sociální sítě, byla jsem donedávna na rodičovské s dvěma dětmi za sebou, a proto těch kontaktů s lidmi nemám až tolik. Jdu si tedy ráda popovídat, samozřejmě také s kolegy. Pak jdu chvíli pěšky, než naskočím na nějaké MHD. Miluju čerstvý vzduch a je mi úplně jedno, jestli je venku minus třicet nebo deset, tahle procházka mi hodně pomáhá. Ale že bych měla nějaký rituál přímo před usnutím, například cvičení nebo meditaci, to nemám. To dělám radši ráno, až se vyspím.

Až vstanete, tak s dětmi do školky a do školy?

Na rodičovské jsem divadlo pustila, chtěla jsem si děti užít, dokud byly maličké. Teď už jsem začala znovu hrát, i když jen občas. Vstát s dětmi ráno po představení samozřejmě zvládnu, ale jsem pak úplně tumpachová a k ničemu. Naštěstí mám milionového muže, který za mě tahle rána bere, takže si můžu i přispat. Občas jsem dokonce taková potvora, že už jsem vzhůru, slyším, jak dělá snídani, ale nevstanu. Asi si mě trochu rozmazlil.

Než se vám narodily děti, byla jste v angažmá ve Švandově divadle v Praze. Stále jste na volné noze?

Zatím ano. Tehdy se moje rodičovské dovolené potkaly s pandemií koronaviru a pro divadla to bylo velmi nejisté období, nikdo nevěděl, co s nimi bude. Moje role převzaly další herečky a po rodičovské mi nikdo angažmá nenabídl. Mám tedy dvě role ve Švandově divadle, v kterých alternuji - v Hamletovi s Denisou Barešovou a v Šoa s Martou Dancingerovou. Díky Daniele Špinar hraju ještě v Rusalce na Štvanici a to je zatím všechno.

Zvažovala byste návrat do angažmá?

To je těžká otázka. Na jednu stranu je to skvělé, protože máte jistou práci i příjem, i když nevelký, ale já jsem z dětství zvyklá na chleba s marmeládou, takže to pro mě není zas až takový problém. Na druhou stranu už vím, co to obnáší, a nechtěla bych přijít 0 večery s dětmi. Za chvíli budou v pubertě a už o mě nebudou stát. Nemám ale povahu na to, abych čekala, až mi někdo zavolá a nabídne mi roli. Taky bych se necítila dobře, kdyby můj muž musel sám táhnout rodinný rozpočet. Mám proto i jiné práce. Nemyslím to zle. Nesoudím nikoho, kdo se místo práce stará o rodinu. Já na to jen nemám povahu a i vyloženě fyzicky potřebuji dělat ještě něco jiného.

I proto pomáháte v soukromé montessori školce, kam jsem se vám dovolala, když jsme domlouvaly termín rozhovoru?

To vzniklo vlastně náhodou, když tam začaly chodit naše děti. Občas některá učitelka onemocní nebo tam potřebují výpomoc z jiných důvodů. Sama jsem se nabídla. Většinou se starám o ty nejmladší, dvouleté a tříleté dětičky. Ty jsou ještě úžasně spontánní a upřímné. Například se přiběhnou přitulit, pak řeknou, že už si s vámi nechtějí povídat, že už je to nebaví, a jdou pryč! Právě se připravuji na zkoušky, až je zvládnu, budu mít mezinárodní certifikát jako profesionální chůva.

Zmínila jste, že nemáte sociální sítě. Dnes už je má hodně herců, jako by to skoro patřilo k profesi. Nebylo by pro vás dobré dávat o sobě víc vědět?

To mi říká hodně lidí, ale já na to nemám povahu ani čas. Cokoli dělám, beru zodpovědně. Když už bych měla sociální sítě, měla bych se o ně starat a těm lidem se přece aspoň trochu věnovat a nedělat mrtvého brouka. Zatím si neumím představit, jak bych to zvládala. Práce až tolik nemám, přesto mám pocit, že nestihnu za den udělat všechno, co bych chtěla. Kolikrát ani zavolat mamince. Navíc se vždycky snažím na internetu všechno vyřídit co nejrychleji a ideálně po deseti minutách počítač zase zavřít a jít dělat něco, v čem vidím větší smysl. Možná je to i tím, že jsem nejspíš hyperaktivní a nevydržím u toho sedět. Mám ale i podezření, že když už bych si sociální sítě zřídila, stejně bych se tam nakonec věnovala spíš ekologii a dělala osvětu, než abych se starala o svoji profesionální prezentaci.

Několikrát jste se zmínila, že se léčíte hlavně bylinkami. Co vás k nim přivedlo?

To nějak vyplynulo samo sebou, jako jiné věci v mém životě. Bylinky a léčitelství mě zajímaly odjakživa. Vůni řepíku lékařského nebo mateřídoušky znám už z dětství, chodily jsme je s maminkou sbírat do lesa. Věděly jsme, co kde roste, znaly jsme ta nejlepší stanoviště. Později jsem se seznámila například s ajurvédou a tradiční čínskou medicínou, fascinovala mě a chtěla jsem do ní proniknout.

Jak jste tedy nakonec přišla k čínské medicíně?

I to nějak vyplynulo ze situace. S kolegyněmi ve Švandově divadle jsme si kdysi našly slečnu, která nás jednou týdně učila tchaj-ťi. Byla to studentka institutu tradiční čínské medicíny, a protože jsem jí pořád pokládala tisíce zvědavých otázek, nakonec mě radši odkázala na institut. Brzy nato jsem zjistila, že jsem těhotná, a tím pádem jsem najednou měla na čtyřleté studium čas. V divadelním angažmá bych si to vůbec nemohla dovolit. Chytlo mě to, opravdu moc, a ze začátku jsem proto musela být hrozně otravným členem rodiny. Nejenže jsem pořád mluvila o škole, ale ještě jsem měla tendence radit! Manžel si to odskákal asi nejvíc, na něm jsem se učila akupunkturu. Čínskou medicínou se stále intenzivně zabývám. Kupuji si knihy, radím se se spolužáky, sleduji stránky školy.

Sklony rozdávat rady ohledně zdraví vás už opustily, nebo je máte pořád?

Snažím se nikomu do ničeho nekecat. Možná budu ale trochu lhát, když budu tvrdit, že radím už jenom na vyžádání! (směje se)