Zuzana Zlatohlávková: Nedovedu si představit, že bych promarnila život u počítače

Půvabnou blondýnu v herecké branži asi spíš registrujete pod jménem Onufráková. Nedávno se ovšem vdala za otce svých dětí, čímž si „polepšila“ k monogramu ZZ. Že pochází ze Slovenska, poznáte jen podle občasného „hej“, její čeština má základy z doby studií na pražské DAMU.

Odkud právě běžíte?

Z Vily Štvanice, kde zkouším s bývalou šéfkou činohry ND Danielou Špinar Rusalku. Jde o hodně upravené zdramatizované libreto pro tři herce, já hraju pochopitelně ježibabu, ale i kněžnu, dvojroli.

Pak běžím na Barrandov, kde se chystá pokračování série o Ivetě Bartošové. Mám roli novinářky Gabi, zastupující vztah médií ke zpěvačce. Prozradím, že se bude nečekaně vyvíjet.

Už nehrajete ve Švandově divadle?

Na těch šest prima sezon už jen vzpomínám a dohrávám ve dvou představeních: Šoa a Hamlet. Osud tomu chtěl, že jsem měla těsně za sebou dvě mateřské, což je v mém věku (41) štěstí. Do toho přišel covid, nikdo mi nenabídl další angažmá, nikdo neznal budoucnost divadel. I díky tomu jsem si to s dětmi ohromně užila a vzala jen dvě hostovačky, obě s režisérem Michalem Hábou.

V politické satiře Zámek na Loiře hraji zelenou vdovu, manželku oligarchy, v níž leckdo poznává paní Babišovou. V ABC jsem se chvíli ohřála v Matce Kuráž, s Evou Salzmannovou v hlavní roli. Dnes jsem na volné noze a práce se mi pomalu rozjíždí. Čeká mě například Marie ve Vojckovi…

Uvidíme vás v TV příběhu Ruce v záruce, kde hrdinku nečekaně zastaví choroba. Stalo se vám to někdy?

Ty ruce patří Aničce Polívkové coby manažerce firmy. Moje role sekretářky není velká, spíš dokresluje příběh. Ale s režisérem Jirkou Vejdělkem se známe od seriálu Redakce. Dělala jsem tehdy casting na vedlejší postavu a dostala jednu z hlavních.

K těm nemocem: moje lékařská karta je zcela nepopsaná, jen jsem dvakrát odpískala představení, odešel mi hlas. A když jsem jako holka hrála tenis, podvrtla jsem si jednou kotník a nemohla nastoupit do krajského turnaje.

Taky pro to ale něco dělám: sportuji, jím nerafinované potraviny a mluvím se svým tělem. Odolný člověk většinou neonemocní. Spouštěcí mechanismus pro nemoc i pro léčbu máme ve své hlavě.

V epidemii je to složitější, jsme brutálně konfrontováni se strachem a ne každý je schopen nadhledu. Osobně jsem covid neměla a ani jsem se ho nebála, ale bála jsem se, že se lidi budou bát. Zvlášť kvůli strašení v novinách a televizi. Nejsem ale takový rebel, abych nedodržovala základní opatření.

Hlavní ženskou roli jste dostala v seriálu Dobré ráno, Brno!.

Je přirovnáván ke komediální sérii Most!, režíruje opět Jan Prušinovský. Nahlíží s nadsázkou do zákulisí České televize a každá z postav má i svoji osobní linku. Já hraju moderátorku ranní show Radku – ve scénáři je charakterizovaná jako stárnoucí herečka, která žárlí na mladou, ambiciózní rosničku. Prožívá navíc osobní krizi v manželství a zamiluje se do režiséra pořadu.

Jsem vděčná za žánr, který, věřím, diváky rozesměje, odlehčí trochu dění ve světě.

Bavilo by vás moderovat v reálu?

Ranní show by byla asi snazší než třeba Český lev. Na toho bych si netroufla. Je to kumšt, vyžadující pohotovost, improvizaci a vyrovnanost. Já jsem typická herečka vycházející z momentální nálady, z toho, co zažívám, neumím střihnout do polohy, že se nic neděje. Při ranním vysílání by mi asi problém dělalo vstávání. Mít budíka na čtyři ráno, ani za zlaté prase!

Vstávám později a nepotřebuji žádné rozběhy, zábavné show. Jsem šťastný člověk, optimista, umím se sama nakopnout, povzbudit. Podrážděnost cítím, jen když málo spím.

Pobaví mě například i to, jak ráno vypadám, zjištění, že „už je to tady“. Jsem typ, který se nebude hroutit s příchodem stáří. Obdivuji dámy odolávající tlaku doby a stárnoucí s grácií – paní Vášáryovou, Streepovou…

Nedávno jste získala nové jméno, což je taky důvod k radosti.

Svatbu jsem měla vloni v listopadu, ale tiskem neprošla – já naštěstí neprocházím ničím. Nové příjmení se v titulcích objeví poprvé teď. ZZ se mi moc líbí, proto jsem se vlastně vdávala. (směje se)

Původní jméno Onufráková je rusínské – po dědečkovi ze Zakarpatí. Já jsem z Prešova, ale jako svoji zemi vnímám stále Československo.

Pocházíte z uměleckého prostředí?

Vůbec. Jsem z chudé, ale duchem bohaté rodiny. Maminka by zasloužila metál, když zůstala v devatenácti sama s dvěma dcerami. Na východě Slovenska! Muselo to být náročné. Doplnila si kurzy účetnictví a poradenství, dělala celý život práci, která ji nebavila, ale uživila nás.

Vyrostla jsem bez mužského vzoru, zvykla si všechno zvládnout bez pomoci. Možná jsem se stala příliš ráznou a samostatnou, i do první třídy jsem šla sama, maminka jako vždy pracovala. Přišlo mi jen zvláštní, že nosila léta stejný svetr, zatímco nás se sestrou strojila jako princezny. Čím jsem starší, tím víc ji chápu, miluji a obdivuji.

Co vás tedy přivedlo k herectví?

Záliba v mluveném slově. Strašně ráda jsem si hrála a vymýšlela. Už ve školce jsem recitovala a vedla kulturní programy, za což byly učitelky vděčné. Ve škole jsem si vybrala dramaťák a soutěžila ve čtení prózy, nasávala kontakt s publikem. Zalíbilo se mi převtělování do jiných osob a příběhů.

Ale dlouho pro mě byl na prvním místě tenis. Snila jsem, že budu Martina Navrátilová a pojedu do Wimbledonu. Chodila jsem pilně na trénink do klubu, který byl tehdy zdarma. Když jsem se dostala na úroveň, že bych postoupila do mezinárodních turnajů, musela by to maminka platit – a tím to v mých čtrnácti skončilo.

Na gymplu jsem zvažovala, že budu učit dějepis a španělštinu. Lákala mě i psychologie. Jenže zkoušky na DAMU byly dřív než na filozofii – a tak jsem to zkusila. Současně jsem se hlásila na VŠMU v Bratislavě a tam mě vyhodili z prvního kola.

Na DAMU vás učil Boris Rösner, co jste si od něj odnesla?

Dal mi hned první den důležitou radu: abych laskavě mluvila česky. Pořád. Poprosil spolužáky, aby mě trápili a šikanovali, nedovolili jedinou slovenskou větu. Díky za to. Byla jsem jako pionýr a nepoužila slovenštinu ani jako zbraň při hovoru s muži.

Nejvíc mi Boris pomohl být víc ženou – v chůzi, chování i vzhledu. Pohybovala jsem se a oblékala jako sportovkyně a měla trochu mužsky ležérní chování. Chtěl, abychom své ženství nepotlačovaly. Když jsem poděkovala za připálení cigarety, opravil mě, že dáma gentlemanovi neděkuje.

Byl nesmírně působivý a charismatický, dost dívek se do něj platonicky zamilovalo. Mě bavil jako muž, tušila jsem, čím asi ženy přitahuje, mé libido však bylo v klidu. On si kromě galantnosti nedovolil nic přes čáru.

Zamilovávala jste se snadno?

Měla jsem před manželem jen dva vztahy. Ještě v pubertě mě kluci vůbec nezajímali, až jsem se zeptala maminky, jestli nemůžu být lesbička. Nejsem. Jsem takový živočich, nepřipravuji si věci dopředu, kromě práce. Vařím z vody, nechávám vše plynout.

Nikdy jsem nikoho nebalila, nevábila, neumím to. Vždy jsem byla sbalena. To jsem celá já, ani si nevšimnu, že se líbím. Ale když se zamiluju, jedu naplno, na vztahu pracuju a jen tak se nevzdávám. Moji partneři byli absolutně rozdílní, ale měla jsem štěstí, že se ke mně žádný nechoval jako hovado, neponižoval mě a nedával limity.

Manžel je stejné profese?

Ne, ne. Poznali jsme se ve Švandově divadle, kde dělal jevištního mistra, šéfa techniky. Později odešel – abychom nebyli kolegové a taky aby se po letech posunul dál. Roman je každopádně ten nejlepší muž na světě, chlap stojící nohama na zemi. Bere mě takovou, jaká jsem, nemusím si na nic hrát. Žádné ženské hry nepotřebuju.

Nesnila jsem o princi na bílém koni, chtěla jsem muže, o kterého se můžu opřít, budeme spolu mít děti a ideálně zemřeme bok po boku. Tak jsem si o to nahoře poprosila.

Děti vám vyšly pěkně jako páreček.

Ano, Oskarovi je šest, Julii bude pět. Teď máme klidové období školky, takže se skutečně můžu naplno věnovat své práci.

Platí, že nemáte televizi?

Televizi jsme dostali nedávno od švagra kvůli dětem, mají ale omezený čas na čumění. Krteček či Maxipes Fík vykrývají chvíle, kdy si dám sprchu nebo vařím. Jinak zůstává vypnutá. Ne že by mě nezajímaly informace, ale to základní se stejně vždycky dozvíme, i když nechceme.

Já se ráda učím nové věci, pořád něco studuju. Ovšem nevyhledávám informace na Googlu nebo Facebooku, lepší je potkat se s kolegy a kamarády osobně, zeptat se napřímo, jak a čím žijí. Nejsem ani typ, který do všeho šťourá a rozdává moudra. Čemu nerozumím, do toho se nepletu, což je i politika.

Ani válku za rohem si nepouštíte k tělu?

Řeknu to tak: moje největší štěstí je, že nemám strach. Z ničeho, ani ze smrti. Jediné, co by mi bylo líto, že by děti ztratily maminku. Ale strach nemám. Na svět přicházíme bez obav. Ty začínají u rodičů.

Netvrdím, že nedělám chyby. Jsem jako matka netrpělivá a někdy moc přísná, chovám se k dětem jako k trochu starším. Zakládám si na tom, aby byly slušné, uměly říct děkuji, prosím, promiňte. Aby nelezly nikomu do soukromí. Dávám jim základní mantinely. Zároveň i bezbřehost v tom, že neurčuji, co si mají obléknout, s čím si hrát.

Vyhýbám se i nálepkování typu: Ty jsi šášula, budeš komediant! Nebo: Jsi ukecaná, budeš herečka. Nesnáším, když se dospělí baví o dětech v jejich přítomnosti, jako by tam nebyly. Otevřeně si s nimi povídám.

Jaké téma je teď zajímá?

Bavíme se spolu o všem, i o té smrti. Když se ptaly na můj názor, řekla jsem, že život nekončí tady na Zemi. Že sice zemřu, ale ať se nebojí, protože se potkáme. Věřím v Boha (neuznávám však instituci církev!), v jednoho Stvořitele – může to být láska, soucit, ne fyzická bytost. Často si s ním povídám, prosím o radu. A hlavně mu děkuji.

Vnímám i pomoc mé babičky, vím, kdy mi pomohla. Příklad? Během mateřských jsem studovala dálkově tradiční čínskou medicínu, což se babičce líbilo, a přála si, abych to dokončila. Souhrou okolností se mi podařilo v den, kdy zemřela, otevřít si v domě vlastní ordinaci. Samozřejmě bych to nezvládla bez podpory muže, jeho maminky a kamarádek, kteří mi odlehčovali s dětmi.

Od té doby příležitostně léčím – ne pro peníze, ale dělá mi dobře pomáhat. A cítím, že mé ruce jsou silné médium. Nabízím akupunkturu, fytoterapii, čchi -kung, baňkování, léčebné masáže atd.

Nejste náhodou Střelec?

Ano! Věřím, že základní charakteristiky a podobnosti znamení fungují. Pro mě je typické rychle se rozhodnout a jít do toho, do čehokoliv. A fyzicky jsem skoro neunavitelná. Každý den si aspoň zatancuju s dětmi nebo vyběhnu v metru eskalátor.

Ráda bych sportovala víc, zašla častěji do divadla na kolegy, meditovala, četla. Ani tu čínskou medicínu jsem ještě na sobě neaplikovala detailně. I když: jednou jsem si sama napíchala jehly. Čaje na hlas nebo imunitu si míchám pravidelně. A přesně vím, jaké bylinky bych zkombinovala, abych si zlepšila pleť a vlasy… Pořád dávám víc času na jiné než na sebe.

Co ještě byste chtěla změnit?

Definitivně skončit s kouřením, je to věc zcela proti mým zásadám. Zatím to zvládám jen doma. Taky bych se ráda naučila víc poslouchat a méně mluvit. A občas krotit temperament. Oheň je důležitý, ohřívá, plodí, ale taky spaluje. V podstatě to umím, při terapii jsem v klidu a poslouchám klienty, ale jinak pořád melu a působím jako gejzír.

Snažím se zkrátka být lepším člověkem, méně posuzovat, hodnotit. I proto nejsem na sociálních sítích, kde se vedou šílené diskuse. Být scenárista, udělám z toho seriál, jací jsme. Přijde mi to líto. Nedovedu si představit, že bych promarnila život u počítače.

Objektivní kritiku potřebuju a beru, ale když někdo například kritizuje moje oblečení, jde to mimo mne. Mě oblékají kolegyně a sekáče, to mi stačí. Obchodní centra bych zbourala a nahradila parky s lavičkami. Bylo by to hezké, a navíc by to ulehčilo planetě.