Zuzana Vránová: Jídlo z popelnice jsem rozdávala sousedům

Co vás před lety přimělo ponořit se i do popelnic?

Byla jsem na mateřské a začala mnohem více času trávit doma, takže jsem najednou měla prostor věnovat pozornost ekologickému přístupu k domácnosti. Předtím jsem byla jako produkční dost exponovaná v práci, bývala jsem často pryč a domů se chodila většinou jen vyspat. No a jednoho dne jsem viděla dokument o tzv. dumpster divingu (v překladu potápění v popelnicích – pozn. red.). Zaujalo mě to, takže jsem se do toho doslova ponořila, začala jsem o tom hodně číst a zjišťovat informace. Na Facebooku jsem narazila na kluka, který už jídlo v popelnicích lovil. Slíbil, že mě za pětistovku vezme s sebou. Sama bych nešla, protože jsem se bála.

Jaká byla první výprava?

Docela šok. Když jsem ale koukla v těch půl jedné ráno do popelnice u supermarketu, bylo v ní dvanáct dýní, které byly naprosto v pořádku. Nacpala jsem je do tašky, odnesla a rozdala sousedům. Uvědomuju si, že jsem trochu „máklá“ a že pro ostatní nemusí být skousnutelný můj způsob přístupu k věcem. Takže sousedy jsem upozornila, co to je za zeleninu, nikdo ale nebyl pohoršen a všichni ji snědli.

Podobně jako já nemohli uvěřit tomu, že se jedná o odpad. Stejně tak dnes, když rozdávám ovoce a zeleninu z odpisů (kousky, které nesplňují standardy supermarketů, aby je mohly prodávat, přestože nejsou závadné – pozn. red.), lidé je berou do ruky a jsou překvapeni, že jinak by se vyhodily. Nezažila jsem nikoho, s kým by to nepohnulo. Jsem přesvědčená, že úcta k jídlu je v nás hluboce zakořeněná bez ohledu na to, kolik máme v peněžence.

Takže jste se rozhodla proti podobnému plýtvání bojovat?

Na noční lov jsem šla ještě několikrát a vždycky přinesla plné tašky jídla, které jsem rozdala. Sběračský komplex mě úplně pohltil, zároveň jsem přemýšlela, co s tím. Nakráčela jsem tedy do nejbližšího supermarketu, že si odpisy vezmu. A oni mi řekli, že tak jednoduše to nejde, ať se spojím s Potravinovou bankou. Zavolala jsem její ředitelce Věře Doušové, a aniž by mě viděla, domluvily jsme se, že si vezmu na starost páteční rozvoz. Párkrát tam nebylo skoro nic – a pak bum, třicet plných banánovek. Rychle jsem tedy sehnala lidi v nelehké situaci, kterým jsem pak jídlo rozvezla autem.

Jak jste je našla?

Díky své původní profesi produkční v médiích mám rozsáhlou síť různých kontaktů, vytipovala jsem tedy ty, kteří podobnou pomoc potřebovali. Týkalo se to zejména seniorů. Nemohla jsem jim však hned říct, že jde o bedýnku z Potravinové banky, šla jsem na to opačně. Poprosila jsem je, jestli mi mohou pomoci s přebytky, aby se nevyhodily. Na to všichni slyšeli a postupně si na tuto formu pomoci zvykli. Tak jsem jim rok a půl vozila odpisy domů, aniž by to bylo jakkoliv institucializované. Podobná myšlenka mě děsila, jsem duší pankáč.

Kdy se čistě dobrovolnická aktivita překlopila do neziskové organizace?

Zhruba půl roku poté, co jsem po mateřské nastoupila do práce. Ač jsem se do ní těšila, nebyla jsem spokojená, a můj muž mě přivedl na myšlenku, že bych mohla svůj koníček dělat naplno. Říkal mi, že kdykoliv přijdu z rozvozů domů, jenom zářím. Váhala jsem, protože jsem měla pocit, že po mateřské zas musím vydělávat peníze. A tímhle se moc neuživím. Pak ke mně ale nějaké peníze přišly, partner mě podpořil, takže jsem získala odvahu a pustila se do neziskovky.

Promýšlela jste si hodně praktické fungování?

Vrhla jsem se do práce bez konkrétního plánu, vnímala jsem pouze potřeby lidí. Jídlo je jedna věc, jenže oni potřebují také pozornost, popovídat si, vyslechnout. Brzy ale všechny věci kolem přestaly být pro jednoho člověka únosné, musela jsem sehnat další spolupracovníky a především zázemí. Obcházela jsem místa na Praze 10, kterou znám, dokud jsem nenarazila na dostatečně velký prostor s prosklenou výlohou, aby se i starší lidé bez internetu nebáli jít dovnitř. Pomáhal mi brácha, který je právník, web nám vytvořila naše dobrovolnice Renata, postupně se přidali další. A někteří pomáhají stále. Zjistila jsem, že nejsem jediná, která tu chce být pro ostatní, že sounáležitost máme hluboko v sobě.

Proto název Sousedský klub?

Nemám ráda slovo komunita. Zároveň jsem naznala, jak je pro mě sousedství důležité, je přeci součástí našeho prostoru, který chceme mít opečovávaný, chceme znát všechny, kdo žijí poblíž. Chodí k nám velké množství různých lidí, kteří by se nikdy nepotkali, bohatí i chudí, různé generace, dají se do řeči, začnou se pravidelně stýkat, přijde mi to úžasné. Moje role je spojovat je, posouvat. Momentálně se také snažíme vybrat v rámci kampaně na Donio peníze na food truck (mobilní restaurace – pozn. red.), aby si lidé mohli přijít dát kafe zdarma. Má totiž neuvěřitelný socializační účinek.

Procházejí klienti nějakým sítem, aby mohli využívat vaše služby?

Přicházejí za námi sami, ale jsme už na hraně kapacity, takže vybírat je musíme. Začala jsem proto vylučovat klienty, kteří jsou u nás dlouho, ale nebyli ještě schopni se postavit na vlastní nohy. Většina pomoc opravdu potřebuje, vždy se ale objeví i pár takových, kteří mají pocit, že na věci mají nárok, a nechtějí se nikam posunout. S těmi spolupracovat nechceme. Náš přístup je takový, že pomáháme lidem zvednout se na vlastní nohy, na těch však musí stát sami. Kdo chce zůstat sedět, tak nikoliv u nás. Dbáme také na to, aby se k sobě lidé chovali hezky. Projevy nenávisti jakéhokoliv charakteru vedou k vyloučení.

Musíte volat někdy i policii?

Ano, už jsme se to naučili. Stalo se nám například, že jedna 75letá paní pokousala policistku, kterou jsme zavolali, když jsme ji půl hodiny neúspěšně přemlouvali, ať opustí klub. Paní nás slovně napadala a byla agresivní. Někteří z těch lidí jsou zcela jistě duševně nemocní, jiní frustrovaní. Musíme však chránit sebe i ostatní klienty, aby se u nás nepřestávali cítit bezpečně. Těch problémových je naštěstí minimum.

Je těžké udržet míru efektivní pomoci?

To tedy! V ideálním světě bych neodmítla nikoho, jenže i já se učím říkat dost. Musím mít nastavené hranice, jinak to nejde. Klienti k nám navíc přicházejí s těžkými tématy, jako je smrt dítěte, zákeřné nemoci, závislosti, dotýká se mě to. A taky člověk nesmí očekávat vděk. To pak není o pomoci, ale o kompenzaci vlastních potřeb. I proto mám supervizorku a terapeutku, jezdím dvakrát až třikrát ročně na dovolenou k moři.

Snažím se být hodně v přírodě, někdy dvacet minut v lese udělá víc než dvouhodinové wellness, i když i to si ráda dopřeju. Také nepiju, nekouřím a chodím brzy spát. Jsem orientovaná na zážitky, přečtu si knížku, jdu s kamarádkou na dobrou kávu. Jestliže chci rozdávat, musím se také nabíjet. Jsem však šťastná, že mám práci, ve které jsem absolutně svobodná.

Klientům rozdáváte jídlo z Potravinové banky, sama jste měsíc zkoušela jíst pouze z darovaných zásob. Zvládla jste to? Co s vámi výzva udělala?

Chtěla jsem zjistit, co znamená nemít peníze. A také vědět, jak se naši klienti cítí. Je jednoduché rozdávat dobré rady o tom, jak ušetřit, když se můžete cpát lososem. Jenže nemít na jídlo je především obrovská psychická zátěž. Musíte mnohem víc plánovat. Hotová jídla jsou drahá, nezbývá než si připravovat veškerou stravu doma. Odcházela jsem ráno do práce s nabaleným batohem plným jídla na celý den. Právě výdej energie, který jsem každý den věnovala přípravě, mě totálně vyčerpal. Navzdory tomu, že používám hodně kvalitní hrnec, který zvládne uvařit skoro sám.

Co dalšího vám vadilo?

Neměla jsem možnost si dát, na co mám chuť. Uvědomila jsem si, jak jsem rozmazlená, že dlouhá léta se mi nic podobného nestalo. Přitom ti, kdo mají hluboko do kapsy, to běžně zažívají. Byla jsem na sousedském grilování a najednou mi začaly téct sliny, i když šlo o buřta, kterého za běžných okolností nemám moc v oblibě. Zrovna ten týden jsem kvůli pokusu nejedla maso a byla překvapená, co se mnou jeho vůně udělala. Sousedi mi buřta darovali a já si ho tak mohla vychutnat.

Dá se kvalitně vařit z darovaného jídla?

Jste závislí na konkrétních potravinách, které v daný okamžik přivezou, což typově bývají těstoviny, rýže, fazole, cukr, olej, mouka, k tomu doplňujeme ovoce a zeleninu. Na týden se s tím dá vyžít, jen je potřeba být zručný kuchař a vymyslet, jak všechno efektivně zpracovat. Právě to bývá kámen úrazu u velké části našich klientů samoživitelů, v zanedbatelné míře i u seniorů. Nevědí, co dělat s rajčetem či paprikou, umí je sníst jen syrové, nenapadne je uvařit polévku nebo omáčku, zapéct je. Nikdo je vařit nenaučil, už jejich rodiče byli zvyklí na polotovary, potraviny, které jsou drahé a nezasytí. Velká část jídelníčku sociálně slabých je postavena na sacharidech, na bílkoviny nemají peníze, proto jsou tak často obézní. Proto také Potravinová banka pořádá kurzy vaření, kde ukazuje, jak připravit například zeleninovou polévku.

Byla jste odjakživa šetrná? Vadilo vám, když šlo cokoli zbytečně do koše?

Od obou babiček jsem odkoukala úctu k jídlu i surovinám, zbytečně nic nevyhazovaly, ač byly jinak naprosto rozdílné. Velmi jsem je obdivovala. Babička Líba pocházela z dobře situované rodiny, byla vzdělaná, velmi šik a k tomu vařila na svou dobu netradičním způsobem, dbala o zdravý životní styl, hodně pracovala se zeleninou a byla zdatná cukrářka. Například její vánoční cukroví bylo naprosto originální, podobné jsem nikde jinde neviděla. Dělala i vánoční dort bez mouky, jen s ořechy a čokoládou, který naše rodina peče dodnes. Obecně měli příbuzní z matčiny strany velmi silný vztah k jídlu, rádi ho zkoumali, takže celkem logicky byli i vynikající kuchaři.

A druhá babička?

Babička Marie. Říkala jsem jí babička Modřanská – měli v té čtvrti dům a bylo to tam jako na venkově. Ta zas dělala poctivou českou kuchyni, měla slepice, prostě úplně jiný svět. Pocházela z východních Čech, starala se o tři syny, takže se musela pořádně ohánět a v kuchyni uměla spotřebovat úplně všechno. S láskou vzpomínám na jídlo nazývané pochod, což, když popíšu, bude to znít divně, ale já ho milovala. Jde o domácí nudle restované na cibulce a sladké paprice, do kterých se přidají brambory, typicky zbytkové jídlo. K tomu se jí kyselá okurka. Nebo třeba řepánky, tedy buchty, do kterých se dává řepa smíchaná s mákem. Vždycky když jedu za příbuznými, servírují se tam tradiční krajová jídla. Právě jejich prostřednictvím vnímám, jak stále žijí v hlubokém souznění s přírodou a bohem.

Co jste si od babiček ještě odnesla?

Nepřipadám si šetrná, snažím se jen chovat se slušně k přírodě. Oproti mým babičkám vlastně hrozně plýtvám. Stává se, že jídlo zachraňuju tak moc, až se zkazí a musím ho vyhodit. I s tím jsem už smířená. Stejně tak občas vyhodím plastovou láhev do směsného odpadu a nepranýřuji se, hlavně že to není každý den. Upustila jsem i od různých extremismů, které jsem na sobě zkoušela.

Jak ty extrémy vypadaly? Co všechno jste testovala?

Všechno možné, byla jsem jednu dobu veganka, zkoušela jsem žít bez plastů, skladovat jídlo jen v látkových pytlíčcích a ve skle i v mrazáku. Co mi vydrželo, je netoxická domácnost. Pereme, tedy hlavně partner, v ekologickém pracím prášku, kupuji si přírodní kosmetiku, na úklid používám ocet, jedlou sodu a éterické oleje. Zároveň z toho nechci dělat drama, pokud mi něco nejde vyčistit, použiju pár kapek jaru. Pro mě je důležité udržet návyky, které minimalizují produkci odpadu a podporují cirkulární ekonomiku. A postupně k nim přidávat další.

Rozumím tomu dobře, že bychom podle vás měli cestu ke snížení odpadu absolvovat po malých krůčcích?

Ano. Každý den začínám s tím, co by šlo udělat lépe. Včera jsem třeba na něco špatně zareagovala, tak přemýšlím, jak tomu příště předejít. Pozoruji, jaké mám slabiny, a zkouším je postupně změnit. Když tři měsíce udržím nový návyk, mohu pak přidat další. Současně si nevyčítám, když se nějaká změna nechytne. Malé věci navíc mohou inspirovat i další lidi. Proto pořád otravuju s „hadry“ ze sekáčů a snažím se ukázat, že nutně nemusí být hnusné a nekvalitní.

Ze secondhandů mám 90 % šatníku, včetně bot značky Louboutin, které si beru, když jdu reprezentovat na nějakou akci. Může to být inspirace pro jiné – pro někoho může být motivace, že jsou věci z druhé ruky levné. Někdo další třeba „jen“ sebere odvahu pořídit si věc, která už byla nošená. Chci ukázat, že to jde a že bychom měli věci dělat s radostí. Věřím, že každý může něčím přispět, abychom jako společnost méně plýtvali.

A zbytek rodiny k tomu také přispívá?

Partner si kupuje jen nové věci a potrpí si na kávu z kapslí, což jde úplně proti všem mým snahám o ekologii, ale toleruju to. On zas pochopil, že mi má kupovat dárky z druhé ruky, dostala jsem od něho i jeté hodinky Apple Watch, ač to bylo proti jeho přesvědčení. Jsme ale schopni se pohádat kvůli štětce na záchod, jestli pořídit dřevěnou, nebo plastovou. Na druhé straně v zásadních věcech se shodneme. A také mě drží dál od extrémů. Nejvíc nás učí náš syn, který má většinu hraček i oblečení z bazaru, chodí do Skautu a miluje přírodu. Je z nás nejvíce eko a usměrňuje nás, ať dojíme zbytky, že není potřeba jít nakupovat.