Zuzana Vejvodová: Vždycky jsem žila v láskyplných vztazích

Jaký je váš názor na střídavou péči?

Hodně komplikovaná otázka! Je to vysoce individuální. Ne všem tento systém vyhovuje. Je to podle mého názoru hodně o toleranci mezi rodiči. Určitě je to varianta, jak se někdy se složitou životní situací vypořádat.

S bývalým partnerem hercem Pavlem Nečasem máte syna Jonáše. Jak jste se po rozchodu domluvili na péči o něj?

V klasické střídavé péči stanovené soudem žít nemusíme. Jsem velmi vděčná, že náš příběh má šťastný konec. Myslím, že jsme porozchodovou situaci zvládli s grácií. Fungujeme na přátelské úrovni, kamarádím se i s novou ženou mého bývalého muže. Tvoříme celek, v němž náš syn žije, jak se mi to zatím jeví, s velkou lehkostí.

Všechno je na domluvě, nemáme nic určeno úřady. Nebyl důvod, nebyli jsme svoji. Žijeme tak, jak se domluvíme, a jsem za to vděčná. Považuji to za životní výhru. Když už se takové věci přihodí, zvládnout je považuji za štěstí.

Musela jste v sobě asi najít hodně nadhledu, abyste to zvládla!

Přístup může být různý, ale já mám v sobě zafixováno, že komfort našeho syna závisí na tom, jak se dokážou dohodnout máma s tátou, kteří spolu nežijí. To je prioritní a já v tom nastavení, abychom to zvládali, nejsem sama.

Musí chtít i ostatní, aby to takhle fungovalo. Beru to jako kolektivní dílo.

Synovi je jedenáct. Jaký je?

Nějaký zděděný talent asi má, ale nesnažím se z toho nic vyvozovat. Je na něm, co bude chtít dělat. Ale já jsem maminka a vidím to maminkovsky, možná by to jiní viděli jinak. Je to jeho život a jeho rozhodnutí a já mu budu stát po boku ve všem, co si vybere. Nejsem ten rodič, co by tlačil děti někam, kde být nechtějí.

Jste o hodně jiná máma, než byla ta vaše?

Moje maminka je nejlepší máma na světě. To ale neznamená, že děláme všechno stejně. Mám hluboko v sobě, že naši to zvládli skvěle, a díky tomu mohu mít intenzivní pocit šťastného dětství.

S rodiči mám doposud pevný vztah. Kdyby se mi povedlo něco podobného ať už jakoukoli výchovnou cestou s mým synem, budu ráda. Přála bych si, aby o mně můj syn jednou hovořil tak, jako já mohu mluvit o svých rodičích.

V čem bylo kouzlo vašeho šťastného dětství?

Vždycky jsem doma cítila podporu a velkou míru laskavosti, trpělivosti a důvěry. Ale i stanovení pevných hranic. Když je mi těžko, vím, že mě rodiče neodmítnou a nebagatelizují mé potíže.

Vždy se mi snažili pomoct, tak jak bylo v jejich silách. Snažím se Jonášovi vytvořit podobné prostředí. Stejně jako můj muž, se kterým šťastně žiju a jsem mu vděčná, že má s Jonášem pěkný vztah. Doufám, že když syn zažije respekt, bude ho umět i projevovat. Pevně tomu věřím.

Jak v takovém klidném ovzduší probíhá puberta?

Já jsem asi tu klasickou neměla. Rebelka, co začne odmlouvat a vymezovat se, jsem nebyla. U mne to proběhlo všechno asi nějak jinak a později. Nikdy se nic nevyhrotilo. Složitější období jsme vždy nějak zvládli a ustáli.

Jakou roli ve vaší rodině hrálo, že otec i děda byli hudebníci?

Nemyslím, že konkrétně toto by mělo vliv na harmonii v naší rodině, i když se to jako slovní hříčka nabízí. Můj tatínek se hudbou intenzivně zabýval a věnuje se jí stále. Moje sestra vystudovala skladbu a dirigování na konzervatoři a posléze skladbu na HAMU. Já šla jinou cestou, ale i v mém životě hudba hraje velkou roli.

Důležité bylo, že z tatínka cítím, že celý život dělal to, co ho bavilo. To mu přinášelo uspokojení a chuť do života. Já bych o svém životě řekla totéž. Dělám to, co mě baví. Mít naplňující práci považuju za jeden z pilířů, na nichž má život stát, aby se nepřevážil na špatnou stranu.

Vaše maminka pracovala jako radiologická laborantka. Možná má blíž k praktickému myšlení než umělecky založení lidé, nebo ne?

Maminka držela rodinu pevně pohromadě. A pečovala o nás. Zdravotnictví je pečovatelská profese, takže možná se to odráželo i v rodině.

Kdy se u vás začaly projevovat herecké sklony?

Určitě jsem nepatřila mezi třídní šašky. Ale od školky jsem věděla, že tohle chci dělat. V deseti letech jsem natočila seriál Území bílých králů. Tam jsem se utvrdila, že mě herectví baví. Pak přišly zkoušky na konzervatoř a ta škola samotná byla jízda vším, co jsem považovala za atraktivní.

Už za studií jsem začala hrát na Fidlovačce, která se tehdy budovala z ruin. Teď jsem desátým rokem členkou souboru v Divadle na Vinohradech a cítím se tam moc dobře. Vážím si toho, v jaké tam jsem společnosti. Vážím si tamních kolegů nejen jako herců, ale i jako lidí.

Jaká byla vaše první dětská role?

Hrála jsem Leontýnku právě ve zmiňovaném seriálu Území bílých králů. Šlo o příběh party dětí, které prožívají letní dobrodružství díky bílým jelenům. A na vlastní pěst pátrají po těch, kteří v oboře jelenům škodí a ohrožují je.

Jsou dětští herci, které hraní odradilo. Jak tato zkušenost zformovala vás?

Když teď točím, dokážu to zpětně lépe analyzovat. Pocit z natáčení jsem měla v dětství obdobný jako dnes. Dostanu se do jakéhosi plynutí, dnes se tomu říká flow, kdy čas plyne teď a tady.

Není tam místo pro stres. Ten se totiž vytváří tím, že přemýšlíme o tom, co bylo nebo bude. Při natáčení, které vyžaduje plnou koncentraci, se zkrátka musím chtě nechtě soustředit na přítomný okamžik. Tak uplyne natáčecí den a já si na konci řeknu: Jé, už je konec?

Měla jste ke studiu herectví v záloze nějakou alternativu?

Neměla. I když jsem nebyla žádná rebelka, udělala jsem tu „punkovou“ věc, že jsem náhradní kolonku do přihlášky na střední nevyplnila.

Rodiče souhlasili, takže to vypadá všechno velmi idylicky. Nebo to takové nebylo?

Nevím, jak idylické by to bylo, kdybych se na konzervatoř nedostala. Ale podporovali mě. Žádný tlak jsem od nich necítila. Nebyli to ti rodiče, co říkají, nejdřív vystuduj něco normálního a pak si dělej, co chceš. Tak to nebrali.

Když jste při natáčení tady a teď, není místo pro trému?

Při natáčení seriálu Jedna rodina, které teď probíhá, jsem ani tak neměla trému z hraní jako spíš zpočátku z technických záležitostí, vyhazovala mě ze soustředění třeba kamera, když byla hodně blízko kvůli detailu. To mi pak dalo zabrat, abych ten žitý diskomfort neměla vepsaný ve tváři. Troufnu si ale říct, že čím déle točím, tím víc se uvolňuji.

V divadle trpím trémou před premiérou, tam stačí krátký čas na jevišti a odejde. Nesžírá mě, ale než to vypukne, cítím v těle napětí. Čím víc se nad tím zamýšlím, tím víc mi to připadá legrační.

Máme třeba veřejné generálky, kde je také plný sál lidí jako na premiéře, a stejně je pak ta premiéra obalená aureolou něčeho víc důležitého, významnějšího. Tím pádem i vnitřní pocit je jiný. Někdy si říkám, jak to odbourat, vždyť to nedává logický smysl.

Kdo je váš nejbližší kritik?

Můj muž. Máme krásný vztah založený i na tom, že si hodně povídáme. Když přijdu v noci domů z divadla plná zážitků z večera, sedí proti mně člověk, který mi věnuje pozornost a vyslechne všechno, co říkám. Ať už je to pozitivní, nebo negativní. To je dar! Tvoří tím pocit zázemí.

Dá mi prostor a pozornost a sdílí se mnou, co potřebuji. Ne že bych s ním konzultovala, co mám dělat, ale tím, že můžu v bezpečí promluvit o svých zážitcích a pocitech, si srovnám myšlenky. Vím, že mě vnímá, a ani nemusí nic říkat, komentovat či radit.

Je z branže?

Ne, je z IT. V něčem je to zdravé. Nezpochybňuju vztahy ze stejné profese, má to zase jiné výhody, ale on stojí nohama pevně na zemi a to je fajn.

Kde se herečka a IT odborník mohou seznámit? V divadle?

Ne, bylo to právě přes IT technologie. Znali jsme se déle předtím, než jsme spolu začali žít, tehdy jsem zkrátka úplně obyčejně potřebovala opravit počítač. A už to bylo.

V seriálu Ulice jste hrála šest let. Oslovovali vás pak lidé jako Libušku?

Ano, to se stalo po krátké době. Ulice je denní seriál a já se díky tomu dostala do obýváku diváků každý pracovní den. To je opravdu často. Netrvalo to dlouho a byla jsem pro fanoušky Libuškou. Rozumím tomu.

Chápu, že seriál se odvíjí v kulisách přesně odrážejících realitu, prolíná se s reálným časem a míra autenticity je tak velká. Sraz diváků s oblíbenými postavami probíhá denně. A pak se herečka objeví v kavárně a divák jí automaticky řekne, Libuško, ahoj. To k tomu patřilo. Někdy jsem si povzdechla, ale nelze to oddělit.

Říká se, že natáčení takového seriálu je trochu jako práce v továrně. Souhlasíte?

Ano, ale mělo to i pozitivní souvislosti, osmělila jsem se před kamerou, nabrala technické zkušenosti. Jak stát, nezakrývat kolegu a podobně. To se opakováním zautomatizuje a hodí se to. Teď jako kdybych to našla. Měla jsem štěstí na kolegy, hrála jsem mimo jiné třeba s Martinem Myšičkou anebo Martinem Pechlátem.

Linka mojí postavy byla zajímavá, s mnoha dramatickými zápletkami, jako alkoholismus nebo domácí násilí. Za rozhodnutí odejít ze seriálu jsem moc ráda, cítila jsem, že to stačí. Ale za tu roli jsem ráda neméně.

Scény domácího násilí jste točila s Martinem Myšičkou, jaké to bylo?

On je džentlmen. Nepodléhala jsem mimo ostré záběry iluzi, že je násilník. Prostě jsme to zahráli. Bylo skvělé, že seriál tato témata otevřel. Když lidé, kterých se to týká, ten problém vidí a jen jeden z nich by díky tomu zvedl telefon a zavolal o pomoc, mělo to smysl.

Navštívila jste dokonce Bílý kruh bezpečí, kde obětem domácího násilí pomáhají. Byla to zajímavá zkušenost?

Velmi. Nevím, jak moc je tento problém rozšířen a kolika lidí se přesně týká, ale vím, že ho žije řada žen a leckdy i mužů.

Pamatuju si na vyprávění prezidentky Bílého kruhu bezpečí paní Petry Vitoušové. Bylo mi z těch příběhů úzko. Nedovedu si to představit. Vždy jsem žila v laskavých vztazích a nedělá mi dobře ani představit si, co ta osoba musí prožívat, když se vztah takto deformuje.

Dovedete pochopit psychiku oběti, která brání agresora?

Nežila jsem to, a tak se mohu jen domnívat. Roli tam hraje zdatná manipulace od agresora. Když nevíte, jak manipulace funguje, můžete v ní žít mnoho let. Pokud oběť nezná principy zdravého vztahu a manipulace, je ztracená. Mělo by se to učit ve školách.

Tato témata člověk do života potřebuje znát, pomůže mu to vyhnout se ošklivým karambolům. Oběť si může myslet, že to je její vina. Bývá tam i pocit studu. Přiznat se někomu jinému k tomu, co se doma děje, to se může zdát oběti ponižující.

Na druhou stranu ženy ve společnosti jsou na vzestupu… Jak se díváte na stále silnější emancipaci vy?

Přijde mi přirozené, aby ženy mohly zastávat stejné funkce jako muži a byly za to stejně ohodnoceny. Nevím, proč by to tak nemělo být. Co se týče domácích prací, nevím, proč by se měly rozdělovat na mužské a ženské.

Samozřejmě že když se narodí dítě, vztah s mámou je podstatný a daný od přírody. Rezignovat na to a počátky nového života propásnout kvůli kariéře, to mi přijde škoda. Do toho bych nešla. Jestli je tohle tradiční pojetí, nevím. Nerada škatulkuju. Ale připadá mi to přirozené.

Jakou roli za těch deset let na Vinohradech považujete za stěžejní?

Je to ta, kterou mám momentálně na repertoáru, Líza v Obchodníkovi s deštěm. Velmi klasický, jemný a něžný příběh, který si na nic nehraje. Všechno je jasně dané.

Diváky, jak doufám, zasáhne právě svou „obyčejnou“ lidskostí. Jsem za tu příležitost moc vděčná, je to má srdeční záležitost.

Mám-li zavzpomínat, měli jsme na Vinohradech i krásné představení na studiové scéně s názvem Nikdy a to byla ryze ženská práce. Byly jsme jen holky včetně paní režisérky. Mohly jsme sdílet i věci, co ve smíšeném kolektivu sdílet věru nejdou. A to nás dost spojilo jak v práci, tak v životě.

Co vás dokáže rozčílit?

Jednoznačně situace spojené s výchovou syna. Ten mi nastavuje zrcadlo jako ještě nikdo. Je to velká škola. Musím si často uvědomit, že tohle jsem taky já. A smířit se s tím. Nebýt toho ,Zuzana by životem prošla, aniž by se o sobě dozvěděla všechno. Že se mi narodil syn, je totální životní výhra.

Vedu ho, aby projevil svoje emoce, potřeby, názory, a tak to dělá. A někdy se jako rodič, když jsem sama v emocích, nestačím divit. Ale pak si říkám, že ho k tomu vedu, tak čemu se divím. Ale ustát tu chvíli, kdy se to děje, je někdy náročné.

Jsme zvyklí se později k těm situacím vrátit a analyzovat, co se s námi dělo. Promluvím třeba o tom, jak jsem se cítila, a odměnou mi je, když mi moje dítě řekne, mami, promiň, já byl rozčilený nebo styděl jsem se nebo měl jsem strach, nedokázal jsem to zvládnout.

Popíše svůj vnitřní stav a to mi přijde do života moc důležité. Aby se jednou neuchýlil třeba k tomu, že bude z věcí, co se mu dějou, obviňovat druhé lidi. A nepostavil se tak nevědomě do role oběti.

Ví, kdo je autorem písničky Škoda lásky?

Ano, ví. Bral to myslím dlouho trochu jako housku na krámě, ale nedávno se s tím tématem znovu setkal při školní práci. Když jsme si o tom povídali, zamyslel se a pak se zeptal: Fakt je známá po celém světě? Tak to je docela hustý! Tak jsem mu potvrdila, že to je hodně hustý, že se to jeho pradědovi fakt povedlo.

Už jsme se dotkly toho, že váš otec je také známý hudebník, jazzman. Spolupracoval s mnoha význačnými muzikanty. Máte na někoho z nich nějakou vzpomínku?

Vzpomínky mám z koncertů, pamatuju si na Jiřího Stivína, Emila Viklického, Karla Růžičku a mnoho dalších… V dětství jsem nicméně nedovedla úplně docenit, na jak vysoké úrovni se v jazzu můj tatínek pohybuje, připadalo mi to samozřejmé. Až jako dospělá jsem si dala vše do souvislostí. A pochopila, jaký je táta jazzový bourák.

Shodnete se v hudebním vkusu se svým otcem, nebo posloucháte každý něco jiného?

Každý máme vlastní preference, ale troufnu si říct, že kdyby byla společná příležitost a museli bychom vybrat nějakou muziku, intuitivně bychom se shodli ve výběru, respektive v tom, co je a co není příjemné v danou chvíli poslouchat ať už náladou, žánrem, nebo intenzitou.

Podědil hudební vlohy i váš syn, nebo prokazuje jiné talenty?

Něčeho múzického se dle mého bezesporu nadechl, ale jestli bude mít sám potřebu a chuť to rozvíjet, to je jenom na něm. Jsem vděčná, že chodí do takové školy, kde z principu podporují samostatné rozhodování, tím pádem zodpovědnost, mají individuální přístup k dětem, kladou důraz na schopnost zdravého sebehodnocení, tak aby nebyl člověk v dospělosti závislý na vnějším hodnocení natolik, aby ho to brzdilo v jeho cestě.

Tohle všechno mi dává naději, že Jonáš se jednou zaměří na to, co jemu bude dávat smysl, naplňovat ho a přinášet mu radost do života. A jestli se jeho volba dotkne hudby, nebo třeba herectví, je vedlejší.