Zuzana Stavná: Hrubé vztahy mezi lidmi mě hodně zasahují

„Mám se krásně,“ reaguje na název filmu. „S přítelem si užíváme krásného počasí, zkouším další hru v Činoherním klubu – Živnost paní Warrenové. V hlavě mi teď ale nejvíc leží reálný příběh Olgy Hepnarové, která v roce 1975 vjela v Praze s náklaďákem do lidí s úmyslem jich co nejvíc zabít.

Není snad člověk, kterému by při vyslovení jejího jména nenaskočila husí kůže. Zajímá mě i irituje, měla psychické problémy, zvláštní rodinu… A stala se poslední u nás popravenou ženou. Rozporuplný vztah měla i se sestrou, kterou hraju, ji ztvárnila polská herečka Michalina Olszanská. Jsem moc zvědavá, jak dopadne celý film.“

Život jí zatím nejvíc změnila černá komedie Krásno, kde předvedla, že se dokáže proměnit ve zcela jinou bytost, než je sama. „Na naši fackovací scénu nejde zapomenout, snažily jsme se ji s Janou Krausovou podat věrohodně. Jak byla zvyklá svým synům občas jednu střihnout, má v ruce obrovskou sílu. Takže když jsme skončily, tekly mi opravdové slzy, měla jsem prokousnutý ret a dva dny problém s čelistí. Jana se mi strašně omlouvala, ale beru to jako daň své práci,“ směje se herečka.

Svlékací postelová scéna prý nebyla o moc příjemnější. Naštěstí se začala točit brzy ráno a štáb byl ještě lehce v polospánku. Zvukař dokonce při jednom opakování usnul. „Můj filmový partner a režisér Ondřej Sokol se taky bál, takže jsme se snažili mít vše co nejrychleji za sebou, jeli jsme to myslím čtyřikrát. Věřila jsem mu, že ví, co a jak, a nakonec to nebylo tak strašné…“

Zvláštní pikantnost tomu dodával fakt, že producentem snímku je Zuzanin přítel Daniel Strejc, který se ale natáčení choulostivé scény raději záměrně vyhnul. Jsou spolu tři roky a poznali se přes Facebook.

„Potkávali a míjeli jsme se už dávno, ale do vztahu jsme se teprve časem propsali. Předtím jsem žila sedm let s Martinem Kukučkou z režisérské dvojice SKUTR. Takže vlastně vždycky šlo o kolegy z branže, což se mi zdá šťastné spojení. A je fajn, že jsme i po rozchodu zůstali s Martinem kamarádi a jsme schopní spolu pracovat, umíme to oddělit od soukromí,“ podotýká.

Po Krásnu následovala komedie Zakázané uvolnění, která vznikla na základě úspěšného divadelního představení v Rubínu. „Přišel se na nás podívat Jan Hřebejk a dostal chuť tu hru převést na plátno. Hraju unesenou nevěstu Kláru, která čeká s barmankou a svědkyní, až ji najde ženich. A mezitím propírají chlapy a život. Je to vtipné, se spoustou hlášek…

Klára je asi nejnegativnější postava, jakou jsem hrála. Přísná, nepříjemná, přesně ví, že chce dům, zahradu, děti, vše má naplánované. Můj pravý opak. Asi mě za ni lidi nebudou mít rádi.“

V reálu Zuzana zatím vdavky neřeší. „Jsem sice víc než rok zasnoubená, ale o ruku mě ještě nikdo nepožádal, platí to ještě?“ ptá se se smíchem. Svatba jako taková pro ni má velký význam. Vždycky snila o velké a tradiční… „Ovšem jak jsem na sobě měla při natáčení svatební šaty, ujasnila jsem si, že tuhle parádu v bílém vlastně nechci, stačí malý obřad s pár lidmi.“

Zuzana se narodila v Košicích do zcela nebohémské rodiny. Maminka je švadlena, tatínek pracoval v železárnách. Je nejmladší ze čtyř dětí, opečovávaný benjamínek. „Bylo nás doma hodně, takže ani dnes nedokážu být sama, potřebuju kolem sebe pořád nějaký ruch. Všichni se o mě starali, já moc povinností neměla, zato mi rodiče brzy povolovali věci, o které museli starší sourozenci bojovat. Dodnes mi to se smíchem vyčítají.“

Už ve školce hrála a zpívala v dětských představeních, ale dlouho si přála být návrhářkou. Naučila se šít, bavilo ji vybírat látky, šmejdit v sekáčích… Což rodiče brali s větším pochopením než herectví, pro které se nakonec rozhodla a podala si proti jejich vůli přihlášku na konzervatoř. Po maturitě však zažila nemilé překvapení: nevzali ji na JAMU. A tak odjela na rok do Anglie, kde se živila jako „au-pairka“, uklízečka a číšnice v baru.

„Tam jsem si uvědomila, že nechci dělat nic jiného než herectví, že normálně pracovat nemůžu, pravidelný režim mě ubíjí. Po návratu mě naštěstí vzali na DAMU a já se stěhovala do Prahy. Rodiče už rezignovali, sestra s bráchou žijí v Londýně, jsme taková kosmopolitní rodina.“

O Bratislavě vůbec neuvažovala, moc ráda ji nemá, připadá jí chladná. „Zato o pražské škole jsem slyšela, že je víc alternativní, s důrazem na pohyb, který mě vždycky zajímal. Nikoho jsem tu neznala, ale brzo jsem se zabydlela. Londýn bych popsala jako velký a rychlý, Košice malé a milé. A Praha je něco mezi tím, ideál.“

S češtinou jí pomáhala kamarádka na koleji, všichni spolužáci bydleli v jedné buňce, takže jí nechyběl pocit zázemí. „Je fakt, že se mě lidi dlouho ptali, jestli jsem v pohodě. Přitom jsem byla, měla jsem pocit, že sem patřím. Pravda, občas se mi zasteskne a potřebuju zajet na Slovensko, ale pak se zase rychle vrátím. Většinu svých lidí už mám v Praze, přesto slovo ,doma‘ užívám jen v souvislosti s Košicemi.“

Zuzana působí jako herecky velmi tvárná bytost, která na sebe snadno přebírá různé charaktery a podoby. Její divadelní role by zabraly půl stránky – od divadel Na zábradlí, Archa, Rubín přes Činoherní klub, Ypsilonku, Divadlo v Řeznické až po Letní shakespearovské slavnosti na Hradě a Novou scénu. Většinou šlo o netradiční autorské projekty, kde čerpala hodně ze sebe, ale taky o klasiku. Na co by nás pozvala?

„V létě určitě na Sen noci svatojánské, kde jsem se už vloni vyřádila v roli erotikou nabité, leč u mužů neúspěšné Heleny. Věnovala jsem jí loňské prázdniny a letos mě čeká zase, ale nelituju, sešla se výborná partička. Vlastně to ani neberu jako práci.“

V Činoherním klubu kritika chválí Zuzanu jako Inken, milenku starého muže ze známé hry Před západem slunce. „To je báječné představení, mými partnery jsou pánové Nárožný a Zindulka, krásně se o mě od začátku zkoušek starali… Já osobně bych se asi do muže jejich věku zamilovat nemohla. I když věřím, že to je možné, někdo si tak asi kompenzuje vztah s otcem.“

Zjara měla na Nové scéně premiéru zajímavá hra Human Locomotion o vynálezci rozfázované fotografie Muybridgovi. „Hraju jeho ženu, na kterou nemá čas, takže si najdu milence a manžel ho zastřelí…,“ líčí herečka. Vztahové věci má ráda, odstartují v ní úvahy třeba o tom, jak by reagovala v životě na nevěru ona, nebo zda by jí byla schopná.

„Asi se dá v jistých případech i odpustit, ale nevím, zda bych neměla natrvalo podkopanou důvěru. Možná bych se vnitřně užírala.“

Zuzana je jako většina herců pověrčivá, a tak si občas říká, aby kvůli určité roli něco nezakřikla nebo na sebe nepřivolala něco negativního. Aby se jí neprolnula se životem. „Třeba teď v Zakázaném uvolnění si děláme legraci ze svatby – a nerada bych zažívala podobné trable v reálu. Většinou dostávám role zvláštních až divných holek, bojovnic, které chtějí dělat věci jinak. Princeznu mi nenabídl zatím nikdo, ale je fakt, že negativní postavy se líp hrají.“

Herecké vzory nemá, ovšem nepropásne žádný film s Meryl Streepovou. A zcela ji okouzlil italský snímek Velká nádhera s Tonim Servillem. „Viděla jsem ho dvakrát a jsem nadšená.“

Na některé role se Zuzana důkladně připravuje, například kvůli představení Ženy v Divadle Komedie navštívila seminář Rodinné konstelace. „Sama bych tam nešla, ale studijně mi to přišlo moc zajímavé. Ujasnila jsem si určité věci sama v sobě, loňský rok jsem měla hodně pracovní a cítila jsem se trochu zmatená, možná to souviselo i s nastávající třicítkou. Ale vím, že na sobě budu muset ještě hodně popracovat, jsem ve vývoji,“ směje se.

Už si dobře rozmyslí, k jakým adrenalinovým kouskům se upíše. Při natáčení Johanky z Arku absolvovala kurz jízdy na koni, jenže v momentu „M“ jí přivedli jiného, divokého koně, který se s ní rozletěl přímo tryskem. „Navíc měl obyčejné historické sedlo, já na sobě brnění – dopadla jsem tvrdě a rozsekla si hlavu. Od té doby na koně nesednu,“ krčí rameny.

Volná noha jí vyhovuje. I když přináší houpačku, střídání vrcholů a propadů, chvíli má práce nad hlavu a pak dva měsíce nic. „Vždycky si říkám: to je fajn, budu si užívat volno, číst… Jenže po týdnu se ptám: Neměla bych už něco dělat? Ale je to lepší než se trápit něčím, co mě nebaví.“

Není náročná na provoz, nejvíc utratí asi za jídlo, vaří poctivě a občas upeče i bábovku, snaží se totiž marně přibrat. Přítel jí z legrace poradil, aby jedla hodně másla, ovšem bylo jí jen špatně.

„Nájem vždycky nějak zaplatím, můžu si dovolit jít do kavárny… Každý den si uvědomuju, že ve srovnání s většinou světa si žijeme nádherně. Asi budu přemýšlet jinak, až budu mít rodinu.“

Zatím Zuzaně biologické hodiny netikají příliš hlasitě. „Vždycky jsem chtěla mít čtyři děti. To už možná nestihnu, ale první vidím tak do dvou let,“ upřesňuje.

V životě ani profesi netlačí na pilu, všechno důležité za ní vždycky přišlo samo.

Do té doby chce vybojovat rovnováhu mezi Býkem a Blížencem, kteří se v ní míchají, a zklidnit se. „Mám v sobě akční motorek, vždycky si něco vymyslím, ale neumím dotahovat věci do konce. Rozběhnu se jako Býk proti zdi, jenže těsně před ní se zastavím a říkám si: ano, ne, ano, ne… Potřebuju stále nějaký pohyb, začala jsem chodit na jógu a pilates. A podívejte se na můj krásně vyvedený diář: všechno si vymalovávám, abych nic nepřehlédla a dobře se v něm orientovala. Učím se tak i trpělivosti.“

Diář je opravdu pestrý a pěkně sladěný. Nezapře Zuzanino výtvarné cítění. „Někdy taky v rámci terapie namaluju temperami abstraktní obraz. Anebo si něco ušiju, baví mě originální móda.“

Ráda zajde s kamarády do divadla nebo kina, a když je hezky, vyráží na výlety. Láká ji třeba Sicílie. „Thajsko ani ne, zdá se mi, že to je jen taková móda, raději se toulám po Slovensku.“ Pro co se zrovna rozhodne, záleží hodně na proměnách jejích nálad. Emoce jsou na prvním místě, rozum dobíhá až za nimi.

S tím souvisí i to, že pokud je herečka svědkem nějaké nespravedlnosti, aktivně zasáhne, i když to může být riskantní. Třeba nedávno potkala starou sousedku, do které se neurvale obouval její syn. „Ošklivě se s ní pral, tak jsem se do něj pustila a zahnala ho, aspoň pro jednou jsem tu babičku zachránila. Hrubé vztahy mezi lidmi mě hodně zasahují.“

Přestože se díky Facebooku poznala se svým přítelem, má k němu docela kritický vztah. Nelíbí se jí, když sedí s kamarády v kavárně nebo někde v přírodě, a místo aby si povídali, žhaví všichni své technické zázraky. „Spadne se do toho velmi snadno, ten pocit, že musím sledovat, co se děje, aby mi nic neuniklo, znám dobře. Ale většinou se neděje nic tak zásadního. Tím spíš se snažím tomu nepodléhat a hlavně vnímat okolí, skutečný, opravdový svět.“