Zuzana Mauréry: Žít single není špatné, ale mít parťáka do nepohody i pohody je fajn

Žiju víceméně pracovně. V pražském divadle Rokoko zkoušíme novou hru Bez Hany, což bude pocta Haně Hegerové. Není o jejím životě, jde o směs šansonových příběhů propojených písničkami.

K tomu točím na různých místech Marii Terezii, ve Valticích, Praze, Lysé nad Labem. A v Bratislavě účinkuju v populárním seriálu Oteckovia. Takže během léta jsem si žádnou dovolenou nenaplánovala. Mám nemocnou maminku a snažím se jí co nejvíc věnovat. V mezičasech jezdíme na chalupu a snad kolem Vánoc odletíme někam do tepla.

Když jsem zjistila ve scénáři, že můj syn je Vojta Kotek, snažila jsem si představit, jak asi vypadal můj manžel a jeho otec. Možná jako Sandokan? Docela mě to pobavilo.

V maskérně mě ale příliš nezestařují, zato si užívám nádherné kostýmy, paruky a relativně přirozené líčení. I když je občas strašné horko, ráda to vydržím, konečně se cítím jako princezna. Marie Terezie je poměrně drahý projekt, do jakého člověka nepozvou každý den. Takže jsem šťastná, že to můžu zažívat.

Náš film si nehraje na historicky přesné psychologické drama, spíš se blíží romantické, mile intrikující Angelice v krásném prostředí. Moje postava se v reálu musela obětovat a vzdát svého území, aby si její syn mohl vzít Marii Terezii. Což se jí moc nelíbí. Navíc se i mladší syn zakouká do dívky z rodu Habsburků. Takže je permanentně nabroušená a „prudí“. To se dobře hraje. S chutí používám humor a ironický nadhled v kontrastu k vážným figurám. Jsem osoba, kterou všichni nenávidí.

Je zajímavé, že na Slovensku dostávám většinou kladné role, týrané ženy, maminky, zatímco v Česku mi přisuzují záporné postavy. To je pro herce výzva a obvykle i výhra.

Mimo jiné šťastné nasazení do televize na Vánoce. Lidi si díky němu otevřeli encyklopedie a vyhledali si, co vlastně Marie Terezie všechno udělala a jaké to mělo souvislosti.

Z mého pohledu je dobré i to, že došlo ke koprodukci řady států. Herci tu mluví a hrají v různých jazycích. To propojení se mi zdá hodnotné. A diváci získali mimo jiné představu o postavení ženy v politice, dobové morálce i nadčasovém konfliktu rodiny a kariéry.

Já nebyla nikdy postavená před rozhodnutí, zda kariéra, nebo rodina. Tu nemám. Ale zjistila jsem, že je o to nutnější ukrajovat si čas na soukromí. Tím, že mě k tomu nikdo netlačí, mám tendenci jet pořád na plný plyn. Být užitečná. Je mi trapné brát si volno jen pro sebe. Ale už ho potřebuju, nejde to jako zamlada, musím investovat do své kondice. Trochu žít.

K padesátce jsem si dala dárek, že si nechám soboty a neděle volné, což bylo velmi naivní. Aspoň si každý měsíc vyčlením v kalendáři tři a tři volné dny plus čas na posilovnu. A ty termíny se snažím si chránit.

S odpočinkem problém nemám, jsem ráda lenivá, akorát že na tu dobu obvykle vyjdou domácí povinnosti, něco obstarat, vyřídit…

Proč ne? Filmování je ovšem jen takové milosrdné nahlédnutí. Pohybujeme se ve velmi krásném a privilegovaném prostředí. Tam bych si klidně dovedla život představit. Líbí se mi dvorní etiketa, slušné vychování. Dnešní děti už neumějí ani pozdravit. Snad měli lidé i blíž k přírodě…

Jenže žít na dolních příčkách společenského žebříčku bylo asi hodně odlišné. A teplá voda z kohoutku je k nezaplacení. Zkrátka každá doba má své.

Žádný. Jediným vodítkem byl Jarchovského scénář, tak skvěle napsaný a srozumitelný, že mi bylo všechno jasné. Nepatřím k hercům, kteří chodí v reálu okukovat určitou profesi a charakter. Nebojím se přiznat, že herectví beru jako normální práci, ne jako umění.

Původně šlo o malý projekt. S o to větší chutí jsem do něj vstupovala. A s údivem sledovala výsledný efekt. Přihodilo se kolem toho mnoho náhod…

Potkávám se s nimi určitě často, jako každý. Nakonec to většinou zjistím, pravda vyjde na povrch. Jsem v tomto směru stále velmi naivní, hodně lidem věřím.

Ovšem intuici mám vyvinutou dobře a ta mě občas před manipulátory varuje. V politice vidím takových případů spoustu. Proto si s ní nekazím život. Jen otravuje a bere energii.

Bylo to intuitivní rozhodnutí a zatím mě nezklamalo. Z naší paní prezidentky mám obrovskou radost, protože hlava státu je vždy určité zrcadlo národa. Jsem pyšná, že jsme to dali. Těší mě, že jsme si dokázali zvolit za prezidentku ženu, a navíc tak výbornou. Je srozumitelná, koncentrovaná a jde k jádru věci. Mezi muži působila absolutně pevně a nezpochybnitelně v názorech. Bez útočení.

Držím jí palce, aby si to udržela, kolem se potlouká silná smečka oponentů. Shodou okolností začínám točit další díl seriálu Za sklom, který mapuje politickou situaci u nás.

Vzniká na základě velmi odvážných scénářů, podle zdrojů, které jsou k dispozici. Tento se bude týkat zabití novináře Kuciaka a jeho přítelkyně. Hraju ministryni obrany a vnitra.

V seriálu se objeví různé postavy, od Fica po Kočnera, je tam samozřejmě určitá fikce, ale kdo chce, realitu si lehce najde. Což se mi líbí. Minulé díly dostaly novinářskou cenu.

Je pravda, že Učitelka znamenala velký zlom. Její úspěch je úspěchem hlavně pro tvůrce. Zároveň je takovým součtem mojí předchozí práce, který mi otevřel i některé další dveře. Ale paradoxně hned po ní jsem dva roky neměla do čeho píchnout. Nepřišla žádná nabídka.

Ivana Chýlková mi řekla: Tak to je, dostaneš cenu a nedostaneš práci. Proto jsem z nouze vzala denní dětský seriál. Na té ceně je nejlepší, že mě teď zvou na festival do Karlových Varů.

Martinu Šulíkovi, který mě znal už dlouho před Učitelkou, těžko něco odmítnu. Nešlo ani o velkou roli, jen o pár natáčecích dnů. Vlastně jsem tak přicmrndávala.

Bonusem bylo setkání s panem Menzelem, který byl moc milý. A samozřejmě i s Peterem Simonischekem, známým z úspěšné komedie Toni Erdmann. Ti dva společně podnikli cestu do minulosti…

Na Slovensku je celkem běžné. Ale pokud se ptáte na moji rodinu, žila muzikou. Otec byl sólistou v opeře, maminka v operetě. Dětství jsem prožila zavřená v zadním pokoji, abych je nerušila.

Brzy jsem pochopila, že obojí je velká řehole vyžadující značnou disciplínu, takže jsem hledala jinou cestu. Lákal mě muzikál. V rakouské televizi jsem viděla řadu amerických té nejvyšší úrovně. Hlavně proto jsem šla studovat na vysokou školu herectví.

Ráda s ním čtu rozhovory… Ale nebylo to úplně jednoduché. Máme společné to, že naši rodiče byli z branže, a i jeho matka zpívala. Jsme oba umělecké děti, u nichž všichni čekali, jak se předvedeme.

Byl to právě on, kdo rozsvítil můj herecký vypínač. Často mě nechal třeba pohádat se před spolužáky s věšákem. Donutil mě, abych se napumpovala a rozběhla… Ukázal mi jiný pohled na věc, aby mi docvaklo správné řešení. Za což mu děkuji.

Hraju tenis. Jsem fanda Federera. Je tak nějak nade všemi… Jeho prohra ve finále Wimbledonu mě rozesmutnila.

Je jich víc. Ale nejčastěji myslím na roli, kterou jsem moc chtěla hrát a nikdy se mi nepovedla: Sally z muzikálu Kabaret. Poprvé jsem ji dostala moc brzy, hned po škole. Byla to tak vysoká meta, že jsem ji nechtěla pustit. Vnutila jsem se do ní, ale nevyšlo to. Představení vyjde, pokud do sebe zapadnou všechny složky a vše běží přirozeně. To se nestalo.

Když mi bylo 37, dělal Kabaret režisér Bednárik v Nitře. Opět jsem se vnutila, a když viděl, jak mám tu postavu a všechny písničky v krvi, prohlásil, že vymyslí speciální verzi pro Mauréry. To splnil, ale ani tehdy to nezaklaplo.

Od té doby jsem opatrná a bojím se splnění svých přání. Raději netoužím po žádné roli. Spíš vám řeknu, s kým bych si chtěla zahrát.

Se starší generací, protože byla velmi silná. S Milkou Vašáryovou jsem nikdy nehrála, ani s Martinem Hubou… Pořád ke mně dávají sotva odrostlé kluky.

Velkou službu mi udělaly postavy, které jsem dostala v muzikálech ve Vídni. Tehdy jsem zjistila, že si už nemusím nic dokazovat. Zvlášť když jsem tam zvládla i náročnou roli Marie Terezie, samozřejmě v němčině. Šlo o činohru s písničkami a zavedenými herci. Nikdo nesměl vědět, že slavnou panovnici alternuje Slovena z Bratislavy.

Intendantkou byla shodou okolností rakouská producentka současného filmu. Když jsem ji zahlédla při natáčení první scény, ptám se: Co tady děláš? Vysvětlila, že jde o její produkci, a co prý tam dělám já? Já ti tady hraju, odpověděla jsem.

Ale ano, hned po škole. Nikam mě nechtěli. Přemýšlela jsem dokonce, že půjdu prodávat do Rakouska květiny. Už jsem si hledala inzeráty. Pak mě náhodou vzali do Radošínského divadla, kde jsem zůstala deset let. Od té doby si tak pomaličku postupuju. Nejsem typ, že bych letěla jako vystřelená ke hvězdám.

Většinou ano. Mám tu sice část rodiny, otcova sestra se sem kdysi vdala. Ale je to už dávno a nevídáme se často. Ovšem Prahu mám moc ráda. Je pro mě svým způsobem léčivá. Nikdo si mě neprohlíží a nefotí, můžu si jít i zaplavat. Objevila jsem tolik krásných zákoutí a možností…, cítím tu paradoxně opravdový klid.

Nechci být k slovenskému národu neslušná, ale v Praze cítím, že máte hlubší kořeny a hlubší historii. To se odráží na lidech a jejich chování. Máte i trochu jinou mentalitu a nedá se říct, která je lepší. Naše národy se hezky doplňují.

Je fakt, že Praha přitahuje slovenské herečky. Neznám Češku, která by se stěhovala kvůli kariéře do Bratislavy. Co se ale týká publika, rozdíl nevidím. Prvotní energie jde z jeviště: co my herci dáme divákům, to dostaneme zpět. Špatné publikum neexistuje.

Mrzí mne, že Slováci česky bez problémů rozumí, zatímco mladí Češi mají se slovenštinou problém. Představte si, že jsem se v hotelu ptala slečny, kde je „zmenáreň“ a ona mi nerozuměla.

Jak jsem řekla, k mamince. Otec nám odešel před dvěma lety. Širší, získanou rodinu tvoří naši přátelé, o které se můžu kdykoliv opřít. Já sama jsem rozvedená, bezdětná. A partnera momentálně nemám.

Žít single není špatné, ale mít parťáka do nepohody i pohody je fajn. Láska se prý nehledá, hledá se život. A já se na něj už fakt těším.

Momentálně ty role skutečně splývají. Ve Studiu2, kde taky hraju, mě baví komedie Ženy přežijí. Je to sice nadsázka, ale jsem přesvědčená, že ženy vážně přežijí. Raději bychom měly dát trochu zpátečku a být víc ženami, abychom nepřežily jen proto, že jsme napůl chlapi.

A muži, když jim dáme prostor, zase budou víc muži. Můžou pomoct také maminky ve výchově synáčků, ale hlavně musí každý začít od sebe. I já se učím. Neskládám nábytek, i když mne to baví, nechám si odnést tašky, otevřít dveře…

Na holohlavé tričkaře a košilové vlasáče. U mě mají šanci jednoznačně vlasáči. Většina chlapů s vyholenou lebkou vypadá jako mafiáni, což se snažím jemně naznačit. Zdá se jim to asi pohodlné. Kupodivu na Slovensku jich potkávám víc. Přitom je tak hezké, když má muž hřívu.

Rodiče byli z generace, kdy ženy nosily šaty a lodičky, pánové pak oblek s košilí a kravatou. Galantnost k tomu patřila jaksi samozřejmě. Dnes většina žen upřednostňuje kalhoty. Jak vidíte, někdy i já. Ale už jsem si nakoupila sukně, je to krásný znak ženskosti a je škoda se ho vzdávat. Přemlouvám i kostymérky, abych ve filmu nebo hře vystupovala v šatech.

Jsem hodně dlužná zpívání. Chtěla bych mu ještě dát šanci, ale bohužel jsem jen koncový interpret, sama psát neumím. Můj rejstřík je široký, mám větší hlas, jsem herečka a potřebuju příběh. Jako Barbra Streisandová, Lisa Minnelliová nebo Marie Rottrová. To je moje kategorie sympatií.

Jak se to vezme. Přála bych si žít tak, abych mohla všude jezdit na kole a být víc v přírodě. Prostě trochu jinak. A ten parťák by bodnul… Zatím mužský element zastupuje trenér v posilovně, starší pán, ale úžasně charismatický. Kecáme o životě a přitom cvičíme. Moc mi to pomáhá.

Když mám volný večer, najdete mě u televize, nohy nahoře, knížku v ruce. Přitom dávám dohromady myšlenky. Jsem velký plánovač, spřádat věci dopředu je pro mne uklidňující. Ale přála bych si někdy jen tak prostě být, bez nějakých plánů. Dát nohu z plynu a plně důvěřovat životu, že mě povede.

Může se vám hodit na Zboží.cz: