Zuzana Kanócz: Už nejsem středobodem vesmíru

Tak to mě minulo. Chtěla jsem být kdečím, taky lékařkou. Ale policajtkou? Nikdy. A vida, nevyhnulo se mi to. A dost se mi to líbilo. Zvlášť jedna scéna, která byla akční a měla jsem v ní u sebe i pistoli, mě úplně vzala za srdce.

Scéna se točila začátkem března po půlnoci, byla strašná zima a mrholilo. Ale šlo o krátkou scénu, uvítala bych takových akčních víc. Kde si je má člověk zkusit, když ne před kamerou? Jen tak nechytnu pistoli do ruky a nepůjdu někoho přepadnout nebo zatknout! (směje se)

No a vidíte, občas mám vzrušení ráda.

Perfektní. Moc milý a pozorný. Překvapilo mě, že je velmi klidný a mírný. Říká se o něm ledacos, ale jsem ráda, že jsem se s ním setkala v tomto období. Klid se přenáší a pro mě je velmi důležité mít kolem sebe lidi, kteří mi svou energií nepřekážejí. Jirka byl skvělý a snad jsem nepřekážela ani já jemu. Dovedli jsme si popovídat i o mimopracovních věcech a bylo to fajn.

Velmi. Taková témata mě vždy zaujmou. Někdy jsou ale zpracovaná prvoplánově, a to mě pak nebaví. Ale když je to dobře udělané, a já soudím, že to se režiséru Strachovi povedlo, pak tenhle žánr miluju. Scénář je napsaný skvěle a drží diváka v napětí. Já sama jsem byla nedočkavá a čekala jsem na každý další díl, co mi pošlou.

Četla jsem to jako detektivku. Je fakt, že jsem byla rok a půl na mateřské a nevěnovala jsem se ničemu jinému než péči o syna, takže jsem řešila jen samé plenky a papání. Ale myslím, že i pro ostatní bude seriál poutavý.

Každý herec, který tuhle práci má rád, ji bere jako poslání. Nemyslím si, že by se herectví mohl věnovat někdo, kdo by ho neměl rád. Není to ani lehká, ani jednoduchá profese, má i své stinné stránky a člověk jí musí hodně obětovat i ze soukromí. Herci to dělat chtějí, takže je jasné, že mi to chybělo. Byla to velká změna. I když jsem se na děťátko velmi těšila a oba jsme jej chtěli. I tak mě změna trochu zaskočila. Ačkoli si to člověk umí představit, představa se pak od reality liší.

Ano. Na herce často tlačí média, divadlo, produkce ze seriálu, aby pracovali a byli u toho vidět. Jsou na to zvyklí a mají pocit, že když se zastaví a nebudou vidět, vše skončí. Tak všichni ze strachu, že po nich ani pes neštěkne, pracují i na úkor svého zdraví a soukromí. Herecký svět je droga. Také jsem si musela odvykat.

Věděla jsem, že je to jen strach, co se mnou lomcuje, a že to není pravda. Že je to jedna velká bublina, kterou si vytvořila dnešní společnost v konzumním světě. A že to tak nemusí být. Když já nechci, aby to tak bylo, tak to tak nebude. Že se mohu o synáčka postarat na tisíc procent a že nebudu nikam odbíhat a dávat ho někomu cizímu, o kom ani nevím, co s dítětem dělal, protože ono mi to ještě neumí říct. Věnovat se dítěti mi přišlo přirozené.

Ano. Brala jsem to tak, že u mě nastala životní etapa matky. Musela jsem ji přijmout. Ale nepřišla ze dne na den. Hodně jsem se toho o sobě naučila a dozvěděla. Prošla jsem si vnitřními proměnami.

Ano. Když byl Lucasovi rok a půl, přišla nabídka na natáčení Labyrintu. Bylo to zrovna v čase, kdy jsem přemýšlela, že by bylo fajn, kdyby něco přišlo. Aby si i Lucas trochu zvykal, že s ním nejsem pořád jen já, že je i s tatínkem. Já jsem ho totiž dost dlouho kojila, dokud jsem viděla, že to potřebuje. Přestala jsem před třemi měsíci. Nabídka na Labyrint přišla do Brna, takže to nebyla Praha, což bylo fajn, protože je to z Bratislavy o dost blíž.

Jezdili jsme vždy na týden do Brna, všichni, i s mužem. Bydleli jsme v hotelu v apartmánu, protože Lucas nesmí lepek. Není jedno, kde se nají a co bude jíst. Museli jsme mít kuchyňku, abych mu mohla vařit. Pokud jsem točila, staral se o něj Juraj, a pak jsme odjeli na týden domů a točil zase on. Má tu na Slovensku roztočený seriál a také mu vyšli vstříc. Kdyby se točilo v Praze, bylo by to složitější.

Pro mě už to ale nebylo stoprocentní bytí na place jako dřív. Teď jsem často přemýšlela, jak se asi Lucas má. Když je člověk sám, je to jednoduché, vše se točí kolem něho. Ale když je dítě, už nejsem středobodem vesmíru jen já.

Úplně perfektně, možná lépe než já. Umí všechno a skvěle se o Lucase postará. Mám opravdu štěstí. Jistě že i jiný muž může být skvělý jako ten můj, ale co slyším kolem sebe, není to tak obvyklé. Pro ženy je velká pomoc, když se může na muže v tomto spolehnout. Neříkám, že břemeno starostí spočívá jen na něm, to ne. Ale pokud si potřebuju jít zacvičit či udělat pro sebe něco jiného, není to problém. Rok a půl jsem se sobě nevěnovala a teď začínám. A pro Juraje to není problém. Jasně, jdi, uvařím, říká. A od té doby, co nekojím, dokonce i uspává.

Je to už asi čtyři roky – a máte pravdu, neodjela jsem se jen učit angličtinu do New Yorku. Potřebovala jsem si pár věcí ujasnit.

Že nás odluka sblížila a já jsem se dozvěděla i mnoho věcí o sobě. Když je člověk ve světě odkázán sám na sebe, je to vždy cenná zkušenost. V Americe žije sice mnoho Slováků a Američané, jsou velmi srdeční, ale stejně je člověk odkázán sám na sebe. Líbilo se mi, jak jsou tam lidi přátelští a otevření, a bylo mi jedno, zda jde o přetvářku nebo ne. Nemáš kde bydlet? Pojď ke mně, řeknou vám, klidně na týden, než si něco najdeš. Jsou otevřenější a méně se bojí.

Uvědomila jsem si, jak jsme tu sešněrovaní a uzavření a jak stále řešíme, co si o nás pomyslí ten druhý. Jen abychom vypadali dobře. To oni neřeší. Což mě inspirovalo, nechci být úzkoprsá a mít stále vše pod kontrolou.

No jéje. Teď se snažím více žít daným dnem, momentem. Když jsem tam byla sama a trávila čas sama se sebou, došla jsem k sebepoznání a sebereflexi. A vrátila jsem se do života, který jsem tu měla. Nešlo to hned. Rozhodně to nebylo tak, že bychom si s Jurajem řekli – a teď si uděláme děťátko. Ale ujasnili jsme si dost věcí a začali si být vzácnější. A víc jsme se přijali takoví, jací jsme.

Narodí se v prosinci. Počítám s tím, že začátky budou těžké. Ale my jsme to tak chtěli, protože já i muž jsme ze sourozenců, mezi nimiž je dvouletý rozdíl. Vyhodnotili jsme, že to je ideální poměr.

To netuším. Ale zajímavé je, že mám muže, který se jmenuje Loj. Tedy česky lůj. A svíčka se vyráběla z loje!

Dohromady tvoříme světlo. A Lucas je naše jiskra.

Ano. Ale neříkám, že bych to udělala znovu anebo že je to něco, co potřebuju k životu. Bylo to v období před mým odjezdem do New Yorku. Když je člověk ztracený a tápe, chytá se každého stébla. Já těmto věcem věřím, díky kartářce jsem zjistila, že je to úplně zbytečné. Vše, co mi řekla, byla pravda, ale jen v ten daný moment.

Něco z toho, co mi vyložila a řekla, jsem nepřijala a řekla si, že to udělám úplně jinak. Člověk má stále možnost volit si svou cestu. Jít ke kartářce je dobré, pokud někdo neví, v jaké situaci se nachází, a chce si to pojmenovat. Ale ani jasnovidectví není třeba brát fatálně. Moc změnit svůj život máme my, stejně tak jako řídit si ho podle vlastní představy.

Ne, neopakuju. (směje se) Dělám to úplně jinak. Nechci říct, že jsem měla zlé rodiče nebo že jsem trpěla. Jenže doba se změnila. Lidi si zvykli na to, v čem žili. Ani neviděli ty klapky, které měli na očích. Byla jim ukázaná cesta, a tou šli.

Tak se to dělalo. Nikomu to nezazlívám, ale tohle už je pryč. Otevírají se nové možnosti, obzory, máme mnoho informací a člověk si může zjistit, co potřebuje.

Já jsem si vybrala cestu, která se vrací zpět ke kořenům. K přírodě. K přirozenému duchovnu a středu uvnitř nás. Takže například nechat dítě vyplakat v postýlce u mě rozhodně neplatí. Malé dítě podle mě ještě manipulovat neumí, a když pláče, asi mu něco chybí. Je to náruč matky. Takže jsem si neuměla představit, že bych syna nechala plakat.

Pak se v dítěti zapíše zkušenost, že je bezbranné, bezmocné, nikdo mu nepomůže, a s tím pocitem vyrůstá. Že okolí je kruté a ono je odkázáno samo na sebe. Tak jsme vyrůstali my.

Když matky volají na dítě: Nechoď tam, spadneš, tak obvykle spadne. Lucas je velmi živý, ale tohle mu neříkáme. Necháváme ho, důvěřujeme mu, víme, že je šikovný. Jen synka žádám, aby na sebe dal pozor, a to je vše. A on ví, že se nemůže spoléhat na mě, ale na sebe.

Když jsme ho křtili, dostali jsme od kamarádů domácí helmu pro děti. Aby, když spadnou, se jim nic nestalo. Hned druhý den jsme ji vyhodili. Takovými věcmi bychom mu brali pocit sebedůvěry a sebejistoty. Vždyť děti na sebe umějí dávat pozor. A když se praští, povíme mu, že to přejde. A že se nemá bát.

Zdá se, že ano. Zatím je to odvážný malý chlapec.