Zuzana Kajnarová: Nejsem pokorná, mám ráda výzvy

Nebyl za tím jeden důvod, ale více okolností. První je, že se nerada kamkoli uvazuju na dlouho. Jednak si tím můžu zavřít dveře před jinou zajímavou nabídkou, jednak ani nevím, co se mnou bude za rok...

A když Specialisté začínali, byl to zkušební projekt jen na tři měsíce. Potom se protáhl na rok, a protože měl úspěch, každoročně se prodlužoval. Musím uznat, že Nova byla opravdu vstřícná vůči mým dalším závazkům, ať už to byla rodina, nebo divadlo, kterého jsem se nechtěla vzdát.

Jenže když se to všechno zkombinovalo a přiblížila se chvíle, kdy měla dcera a hned po ní i syn nastoupit do školy, už toho na mě bylo moc.

Kromě toho, osobní život policistů v seriálu nemá moc velký prostor, a já už jsem se jako komisařka Májová tolikrát zeptala podezřelého, kde byl včera...

Takže jsem měla čím dál silnější pocit, že Specialisté mi už nic nového nedávají. V tomhle ohledu, myslím, nejsem moc pokorná. Mám raději změny a výzvy.

Během tohoto natáčení jsem potkala spoustu úžasných lidí. I herecky jsme se opravdu moc pěkně sešli, David Prachař, Honzík Zadražil, Kuba Štáfek a já. Bavilo nás to spolu a rozuměli jsme si.

Jenže pak najednou odešel David a půlroku po něm Honzík. A my jsme s Kubou cítili, že bez nich už to není ono a že toužíme dělat i jiné věci. Přestože i s Jirkou Hánou a Martinem Dejdarem to bylo fajn. Takže tři roky se Specialisty byly moc hezké období, ale vyčerpávající, a k tomu se i lidsky a profesně naplnilo.

Na Nově sice byli vstřícní, ale radost samozřejmě neměli, protože jim to komplikuje natáčecí plány. Dva divadelní tituly, které jsem měla už nasmlouvané před natáčením, respektovali, ale novou věc mě nechtěli nechat zkoušet. Bylo mi tedy jasné, že dokud zůstanu v seriálu, další dveře se mi jinde neotevřou.

Nazkoušela jsem dvě nová představení v divadle, nahrála nějaké audioknihy a měla jsem víc prostoru i pro dabing...

Poslední rok jsem kvůli vládním omezením strávila spoustu času doma péčí o děti, vařením...

Když teď divadla nemohou hrát, člověk se potřebuje nějak profesně realizovat. Naskočila jsem tedy do seriálu Slunečná a jsem moc ráda, že můžu zase pracovat. Na rozdíl od Specialistů tam ale nemám jednu z hlavních rolí, takže netočím tolik. A na Primě mi i slíbili, že toho opravdu moc nebude, takže budu moct natáčení zkombinovat i s povinnostmi doma.

Hraju hlavně s Evou Holubovou a Marošem Kramárem, se kterými jsem se ještě pracovně nepotkala, a to je moc fajn. Lidsky i profesně.

Do toho bych teď opravdu nešla. Mezitím jsem měla nabídku ještě od Novy na jiný seriál, ale nevzala jsem ji, protože bych musela točit patnáct dní v měsíci, přičemž nikdy předem nevíte, od kdy do kdy tam budete.

A já si opravdu chci nechat prostor pro rodinu, a do budoucna i pro divadlo, protože příští sezona, doufám, poběží už normálně.

Asi nejsem typ matky workoholičky, která je schopna většinu věcí, co se týká dětí, delegovat na jiné. Mně to způsobuje nepříjemný neklid. A taky bych ráda měla trošku volného času i pro sebe.

Celou dobu naštěstí zvládáme organizovat rodinný život sami s manželem a s pomocí babiček. Máme štěstí, že máme obě maminky v Praze a že obě mají čas. Když děti chodí do školy, je to samozřejmě snazší. Dcera je teď ve třetí třídě a syn ve druhé.

Během distanční výuky na ně tedy musel pořád ještě někdo dohlížet, aby si k tomu sedli včas a všechno běželo, jak má. A do toho bylo třeba ještě vařit. V posledním roce jsem tedy spíš kuchařka než herečka.

V pražském Divadle Palace jsme připravili moc pěknou izraelskou komedii Neperte se, prosím vás. V září jsme ji odehráli asi dvakrát na předpremiérách, ale premiéru jsme kvůli opatřením už nestihli.

Druhé představení je taky komedie, Ajťáci - podle toho známého televizního seriálu - v Divadle Radka Brzobohatého. Alternuji v ní s Aničkou Polívkovou. Taky jsme ji stihli odehrát jen párkrát. Myslím, že se obě představení budeme v podstatě znovu učit, protože jsme si je nestačili zažít.

Zatím ne. Herci, kteří mají stálé angažmá ve státních divadlech, v mezidobí většinou něco nového nazkoušeli, jenže já jsem na volné noze. Soukromá divadla žijí už déle než rok ve velké nejistotě, většina je, myslím, finančně už na hranici přežití. Budeme rádi, když se v září vůbec potkáme a budeme hrát.

Divadlo s mým odchodem souvisí, tomu bych se určitě chtěla věnovat víc než v posledních letech, i když to samozřejmě nezáleží stoprocentně jenom na mně.

Pokud jde ale o Marilyn, byla to výzva, která se mi v podstatě „stala“. Sama bych se do té role neobsadila, protože ve zpěvu a muzikálovém projevu si nevěřím tolik jako v činoherním. Radila jsem se proto s manželem, který je muzikant a bývalý muzikálový herec, jestli Marilyn můžu zvládnout. Řekl mi, že když budu makat, tak jo.

Připravovala jsem se tedy pěvecky opravdu poctivě a myslím, že jsem to nakonec zvládla. V té roli ale byla i velká činoherní plocha a okolo sebe jsem měla úžasné kolegy z plzeňského divadla, neuvěřitelně šikovný muzikálový soubor. Takže díky nim z toho ta moje činohra až tak netrčela.

Byla to moc hezká zkušenost a jsem za ni vděčná. Ale i proto, že žiju s až neuvěřitelně hudebně nadaným mužem, nemám vůbec odvahu pokoušet se prosazovat v muzikálu. Vždycky budu inklinovat k činohernějšímu typu představení, ale pokud bude potřeba, abych v něm zazpívala, zazpívám ráda.

Jako malá holka jsem toužila být spíš zpěvačkou než herečkou, ale pochopila jsem, že mi ve zpěvu nebylo tolik dáno. Ale těší mě to i naplňuje.

Možná si kvůli tomu sama zavírám dveře, třeba jsou lidi, kteří mají víc sebevědomí a šli by tomu v mé situaci víc naproti, ale já opravdu nejsem ten typ. I když nějaký pěvecký a pohybový talent mám, je to pořád spíš činoherní zpívání.

Kdybych ale dostala zajímavou muzikálovou nabídku, která by byla přesně pro moje možnosti a byl by tam prostor i pro činohru, určitě bych to zvážila.

Rockerka s kapelou! Ale to byly opravdu jen dětské sny. V době dospívání, kdy jsem začala mít potřebu se vyjadřovat, mi zpěv přišel jako ta nejintenzivnější, nejvíc emotivní a nejvíc sdělná forma vyjádření, jaká vůbec může být.

Jsou, ale to k profesi muzikanta samozřejmě nestačí. Patří k tomu i vůle a píle a k nim musí dětem pomoct rodiče. Dcera má zatím asi větší ctižádost, chodí na piano a už odmalička zpívá. Ve dvou letech uměla asi čtyřicet písniček. Syn je taky talentovaný, ale nevím, jestli je ten typ, který by poslušně a pokorně chodil do hudebky.

Máme s mužem zatím pocit, že bude dobré jejich talent rozvíjet, ale jakým směrem půjdou, to ať si rozhodnou později sami. Nevedeme je k tomu, aby se z nich stali virtuózní hudebníci. Spíš jim chceme muziku do života dát, aby měli šanci se jí věnovat. Pokud budou chtít.

Za normálních okolností žijeme v Praze, protože děti tady chodí do školy a my tu oba máme práci, ale na venkov jezdíme o víkendech a na prázdniny. Akorát poslední rok během pandemie jsme byli hlavně na chalupě a já dojížděla do Prahy za prací.

Smilovický mlýn je spíš manželův projekt, já jsem byla víc morální podporou. V posledních letech mu věnoval opravdu hodně času.

Pustil se do stavby ve chvíli, kdy zrovna neměl tolik práce, ale jakmile se do toho ponoříte, pak už vás to samozřejmě nepustí, takže tam býval i přes týden a je pravda, že doma v té době moc nebyl. Na jeho obhajobu ale musím říct, že to vnímá jako naši společnou věc.

On je to takový budovatel... Touží, aby za ním bylo něco konkrétního vidět. V našem povolání není člověk svým pánem a to, co vytváří, je pomíjivé. Myslím, že řada mužů to špatně snáší, a proto si hledají nějaké koníčky nebo jiné úniky.

U manžela to všechno začalo tím, že se rozhodl obnovit jeden rybník. Jenže na břehu stála budova bývalého mlýna, a tak přišel ještě s nápadem zrekonstruovat ho. A aby to mělo i ekonomický smysl, vymyslel, že bude dobré ho pronajímat.

Potom se ukázalo, že k mlýnu by chtěl vybudovat i menší hospodářství. Loni v létě už jsme měli ovce, začal mluvit i o slepicích a kachnách a chtěl by pěstovat i nějakou zeleninu. Myslím ale, že jeho představy jsou ještě někde úplně jinde.

On je vášnivý gurmán a hrozně rád vaří, a tak mám pocit, že to vlastní jehněčí a vajíčka směřují k nějakému vaření. Mám podezření, že tam možná vidí i michelinskou restauraci. (smích)

Museli bychom mít i zaměstnance, bez nich by to nešlo. Ale zatím to je koncipované jen jako penzion, a to tak, že si zájemci můžou pronajmout celý dům. My takhle jezdíme s partou kamarádů už roky na hory a vyhovuje nám to nejvíc.

Zároveň si chceme ponechat možnost mít některé víkendy jen pro sebe, abychom tam mohli pořádat nějaké akce. Už před lety jsme jich pár udělali, velký ohlas měl třeba kamenický a kovářský workshop. Muž se totiž kamarádí s lidmi, kteří to umí fakt dobře, je to jejich profese. Dokonce se kovařinu začal sám učit.

To jste mi tedy kápla do noty, protože na to poslední dobou hodně myslím. Je to samozřejmě i tím, že cestovat se teď kvůli omezením moc nemůže, takže člověk už touží kamkoli zmizet.

Ale ani předtím to v našem případě moc nešlo. Když se člověk upíše Specialistům, nemůže si někam odjet třeba na dva měsíce. Je rád, když si v létě vyblokuje týden nebo dva, a to je maximum. Navíc děti byly malé a my jsme chtěli, abychom si to užili všichni.

Nejsme zrovna resortové typy, vždycky asi budeme cestovat méně komfortně, a to vyžaduje, aby člověk byl schopen se trochu překonat, což se děti učí pomalu.

Přesně na tohle všechno jsem nedávno myslela a že si o tom s mužem musím popovídat. Takže já potřebuju dotočit Slunečnou, on potřebuje dotáhnout penzion a můžeme vyrazit.

Na světě je spousta krásných míst a zatím jsem z nich viděla hrozně malou část. Je pravda, že v Indii už jsme byli, na druhou stranu do Himálaje bych se jednou hrozně ráda vrátila. Hory jsou krásné, jakékoli.

Jen rekreačně jsem zkusila nějakou stěnu, ale nejsem zrovna adrenalinový typ, takže mě to neláká. Dovedu si sice představit nějakou ferratu, ale ani to mě moc netáhne, to spíš nějaký delší zajímavý trek. Jsem totiž schopná dost dlouho jít, a ani nemusím spát v moc velkém komfortu.

Hodně mě láká Kostarika, vlastně celá Střední Amerika, nebo Nový Zéland. Ale třeba i Rumunsko. Hory by se tam určitě daly procestovat i s terénním autem, stanem a dětmi. Jenže na to už z nich musí být trošku skautíci.