Zuzana Fialová: Konečně vím, jak se na jevišti cítí mužští kolegové

Zuzana Fialová, napřed vítězka, pak porotkyně a nakonec moderátorka slovenských verzí StarDance, zahájila před dvaceti lety svou kariéru na prknech Slovenského národního divadla Julií. Teď si tam libuje v mužské roli.

Šestatřicetiletá temperamentní Slovenka má vyhraněné názory na život i politiku a neváhá o nich promluvit i na demonstracích.

Při dlouhých cestách autem do Česka a do Polska. Kriminálku Staré Město jsem vymyslela už před šesti lety. Tehdy ještě nebyl takový boom domácích detektivek. Přemýšlela jsem, kde je díra na trhu, a vyšlo mi z toho, že bych měla napsat seriál z vesnice nebo kriminální. Venkovský by mi nešel, protože jsem na vesnici nikdy nežila, a detektivky jsem vždycky měla ráda. Vytvořila jsem synopsi a charaktery hlavních postav a pak jsem to odevzdala do rukou zkušenějších.

Nero Wolfe. V seriálu inspiroval postavu, kterou hraje Milan Lasica. Jsem moc ráda, že se mi ho podařilo přemluvit, aby do toho šel. Už se mu nechtělo točit. On si mě zase u Jiřího Menzela vyžádal do Obsluhoval jsem anglického krále, kde jsme hráli partnery. Je to můj nejoblíbenější herecký partner.

Zbytečně nemluví.

Když to takhle vyjmenujete, tak to vypadá, že jsem fakt šikovná. Ve skutečnosti ale neustále bojuji s leností. Jsem schopná celý den zůstat v pyžamu a jít si v tom pyžamu zase večer lehnout. Nezapomeňte ale, že mi je 36 roků, za ta léta se přece jenom něco posbíralo.

Fyzicky ani ne, psychicky ano. Ale klidně se vám zhroutím, když budete chtít.

Ani ne. Mám sestru, která je v tomhle pravým opakem.

Výjimečné, protože mám výjimečné rodiče. Otec Ivan Fiala byl špičkovým československým sportovcem. Horolezec, který dobyl několik osmitisícovek, na některých stál jako první. Napsal o svých cestách několik knih. Skvělý člověk, až na to, že skoro vůbec nebyl doma. Tím pádem vynikla výjimečnost mojí matky, která držela rodinu a zároveň měla strach, zda se otec ze svých výprav vrátí.

Po rozvodu a po pádu komunismu si v angličtině udělala další vysokou školu, a když ji před důchodem vyhodili ze zaměstnání, začala podnikat ve zdravotnických službách. Dnes má ve svých šestašedesáti letech 60 zaměstnanců. Po otci jsem zdědila sportovní geny. Závodně jsem lyžovala, před čtyřmi lety jsem vyhrála Let’s Dance. Když mám problémy, řeším je pohybem. Hlavně běhám se psy, od mládí chovám výmarské ohaře, jsou to nádherná zvířata, která jsem si zamilovala, když mi bylo devět.

Svou rodinu. Denně jí věnuji mnoho času a energie, protože nepovažuji za samozřejmost, že drží pohromadě.

Můj bývalý muž, který je už zase sedm let mým partnerem, náš krásný třináctiletý syn a dva psi. Na to jsou nabaleni babičky a dědečkové, švagři a švagrové a jejich děti…

Byli jsme mladí, a když se nám začalo dařit, mysleli jsme si, že se nám může dařit ještě víc s novými partnery. Jenže jsme měli dítě a člověk nemůže být šťastný na úkor dítěte. K tomu jsme došli oba dva.

Ne, ale jsme teď hodně opatrní, abychom nepřišli o to, co je v životě nejdůležitější. Jsme k sobě mnohem laskavější.

Já ano, ale jsem doma jediná. Peter chce cestovat, když už je David velký, a David se bojí, že bych ho už tak nemilovala.

Stálé angažmá začalo být neslučitelné nejen s rodinou, ale i s mými dalšími aktivitami. Točím v zahraničí, ráda cestuji. Přesto jsem tam nedávno měla premiéru vysněné role. Celý život jsem si přála hrát hlavní mužskou roli.

Dramatici píší hlavně pro muže ve středním věku, ženy tam dělají emoční linku na podporu intelektuálních vyjádření mužských hrdinů. Mě vždycky hrozně rušilo, že se na jevišti plácám v emocích. To se ohraje jako stará deska. Teď jsem konečně dostala roli Mefista ve Faustovi. Konečně vím, jak se na jevišti cítí mužští kolegové.

Jako bohové. Zatímco se ženy smějí, flirtují a pláčou, oni mluví k publiku o myšlenkách, tématech. A ani si je nemuseli sami napsat.

Ano, ale protože mám v úctě české herečky, nechám si to jako kompliment pro sebe.

Spíš jsem se cítila poctěná než překvapená.

Ani ve snu mě nenapadlo, že emocionální zátěž bude tak obrovská. Myslím, že by to mohl potvrdit celý štáb. Něco jiného je dívat se na to dvě hodiny v kině, a žít tím dva měsíce při natáčení. Vždyť to, co ve filmu Lidice prožíváme, prožili zcela reální lidé.

Možná s Annou Kareninovou. Ta ale na divadle trvá taky jen čtyři hodiny.

Mým prvním českým filmem bylo Babí léto Vladimíra Michálka. V českém prostředí hraji ráda. Jedním z důvodů je, že mě tu dosud neobjevil český bulvár, což mi dopřává pocit svobody.

Je to jako hrát na jiném hřišti. Hodně hraji i v Polsku. Musím to trochu tlumit, protože mě tam syn nechce pouštět, jsou to obvykle projekty tak na tři měsíce. Až bude starší, určitě se tam vrátím. Baví mě hrát v jiné řeči. V Česku ani v Polsku mne nedabují, daří se mi mluvit bez přízvuku. Obdivuji, že se Češi ve svých filmech snaží vytvářet integritu národa, dívají se kriticky dozadu, což u nás na Slovensku bohužel chybí. Je to přitom nesmírně důležité pro národní sebevědomí. U nás se o minulosti mlčí.

Syn. Řekl mi, že když bude Fico u vlády, nezůstane na Slovensku. Podle toho jsme ten klip natočili: Chcete se zbavit dospívajících dětí? Volte Fica. Odejdou samy.

Vcelku ano. Iveta Radičová mě příjemně překvapuje.

Kdepak. Vždycky, když se ve společnosti nasbírá nějaká negativní energie, vybudí mě to k nějakému činu. Třeba když někdo začne glorifikovat Tisa. Poprvé to asi bylo, když skinheadi zavraždili jednoho studenta. Tehdy jsem vystoupila na protestní manifestaci na náměstí v Bratislavě, o které se hodně psalo.