Zubaři se mají dobře. Vystudují ale jen ti nejlepší

„Tady to vypadá slušně. Tady je to možná moc tlusté. Nahoře jste vyjela moc, tady je to naopak málo. Přijde mi, že ten zub pak bude hubený. Tady je náběh na slušný výsledek.“

Docent Luděk Peřinka obchází dlouhý stůl v učebně, jednomu studentovi po druhém kouká přes rameno a vesměs je chválí nebo jemně koriguje při práci.

Buďme přesní – nejsou to studenti, nýbrž studentky. Do učebny totiž dorazilo v den reportáže jedenáct mladých žen. Ne že by byla zubařina obor „pro holky“, pravda ale je, že co do počtu nad opačným pohlavím převažují.

V pátém, tedy závěrečném ročníku zubního lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy (1. LF UK) tvoří tři čtvrtiny. A podobný podíl bychom našli i v těch nižších. Zubaři tedy po přeslici nevymřou, ovšem něco takového stejně nehrozí.

Kurz docenta Peřinky nese pro laika tajuplný název Ošetření frontálního a postranního úseku chrupu metodou stratifikace. V podstatě jde o výrobu umělého zubu vrstvením různých odstínů kompozitních materiálů, přičemž cílem je co nejpřesněji napodobit přirozený vzhled skutečného zubu.

Studentky používají pro dosažení ideálního tvaru zubu silikonovou formičku. Jednotlivé vrstvy, které do ní nanášejí, pak rychle tuhnou, když je krátce osvítí modrým světlem.

„Dnes dokážeme vytvořit nový zub po vrstvách tak, jak to umí příroda. Můžeme použít různé odstíny, vytvořit barevné přechody. Je to úžasně šikovné,“ pochvaluje si Luděk Peřinka, zkušený lékař a pedagog, a vysype na stůl několik zubů zhotovených v předchozích kurzech. Jeden z nich pak v prstech pozdvihne.

„Když se podíváte proti světlu, prosvítá na okrajích stejně jako skutečný zub. To je právě technika stratifikace, kdy se jednotlivé zubní hmoty nahrazují pryskyřicí s různými vlastnostmi.“

Pokroky v zubním lékařství jdou mílovými kroky. I to přispívá k atraktivitě oboru na českých vysokých školách, kde si na nezájem uchazečů nemohou stěžovat.

„Medicína mě vždycky lákala. U zubního lékařství se mi nejvíc líbí propojení manuální činnosti s tím, že se u toho musí i přemýšlet, provádět diagnostiku. A taky je hned vidět výsledek. Člověk přijde s ulomeným zubem, vy ho opravíte a vidíte, jak je spokojený,“ líčí čtyřiadvacetiletá Sára, jedna z účastnic kurzu pro studenty 5. ročníku.

Přiznává, že se studiem začala o rok později, než by mohla, jelikož napoprvé neudělala přijímačky. To není žádná ostuda, protože převis poptávky nad kapacitou oboru je na všech pěti českých fakultách, kde se zubařina učí, obrovský.

Například předloni se na 1. LF UK hlásilo 888 lidí, ke zkoušce jich přistoupilo 691, avšak přijato bylo pouhých 50. Takhle husté síto je samo o sobě jistou zárukou, že fakulty po pěti letech studia vypustí do světa špičkově připravené nováčky zubařského řemesla.

Fakt, že si absolventi mohou teoreticky hned druhý den otevřít vlastní praxi, je velkou výhodou oproti ostatním medicínským oborům, kde na studenty čeká ještě navazující několikaleté postgraduální vzdělávání spojené s praxí v nemocnici a zakončené specializační zkouškou (atestací).

„Vidina toho, že člověk začne plnohodnotně pracovat ihned po ukončení studia určitě patří k důvodům, proč si uchazeči podávají přihlášku na obor zubní lékařství. Když jsem nastupoval, považoval jsem za výhodu, že si jednou budu moct otevřít vlastní praxi a být sám sobě pánem,“ přiznává absolvent 1. LF UK Antonín Tichý.

Ve svých 27 letech je odborným asistentem výuky zubního lékařství na Stomatologické klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN) a zároveň učí v rámci fakulty chemii dentálních materiálů na Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky.

Aniž by chtěl mluvit za své tehdejší spolužačky, nabyl dojmu, že roli hrál v jejich případě i příslib jednoduššího skloubení práce s rodinnými záležitostmi. „Ve stomatologii málokdo slouží noční služby,“ konstatuje.

Studentku Sáru lákalo víc lékařských oborů a zvažovala proto všechna pro a proti. „Zubní lékařství mi přijde pro ženy vhodnější, už kvůli pracovní době,“ připouští.

Možnost otevření vlastní ordinace vítá, ale nespěchá. „Hned po studiu bych se určitě neodvážila, budu hledat nejdřív praxi na nějaké klinice, pod dohledem někoho zkušeného. A až si budu jistá, otevřu si vlastní ordinaci a třeba se vrátím i na Tachovsko,“ uvažuje budoucí zubařka, která žije od svých devíti let v Praze.

Právě okres Tachov zazněl na konci loňského roku na setkání zástupců 1. LF UK s novináři jako příklad oblasti, z níž se rekrutuje jen málo uchazečů. „Za deset let odtamtud přijaly fakulty jen pět studentů stomatologie, zatímco z Prahy přibližně 340,“ uvedl profesor René Foltán, přednosta Stomatologické kliniky 1. LF UK a VFN. K dispozici měl přitom statistiky čtyř z pěti fakult, kde se zubní lékařství vyučuje.

„Ne že by se snad uchazeči z Tachova nehlásili, ale problém je tamní úroveň středních škol,“ vysvětlil. „Nejsou schopni udělat přijímací zkoušky, protože úroveň přípravy je bohužel pro ně ve větších městech lepší.“

Zubaři v některých regionech chybějí, byť celkové statistiky budí optimismus. V Česku podle ročenky České stomatologické komory působilo předloni 8624 zubařů.

Vůbec nejvíc přitom těch nejmladších v kategorii 24-29 let (1447) a 30-34 let (1466). S nedostatkem či se stárnutím lékařů, což akutně trápí například praktiky nebo pediatry, se tedy stomatologie nepotýká.

Podle Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie, produkují české vysoké školy každoročně 3,1 zubaře na 100 000 obyvatel, v Německu pro srovnání 2,9.

Antonín Tichý působil tři roky na postgraduálním studiu v Japonsku, za nímž také nezaostáváme.

„Můžeme ho považovat za velmi rozvinutou zemi, která má velmi nízkou prevalenci zubního kazu (výskyt v rámci sledované skupiny populace), ale zubařů tam mají stejně,“ upozorňuje na to, že statisticky připadá v asijské zemi 79 stomatologů na 100 000 obyvatel, v Česku pak ještě o jednoho zubaře víc.

Jestli to všechno dohromady znamená, že je naše země službami péče o chrup dobře pokryta, si však Antonín Tichý netroufá prohlásit.

„Je pravda, že se v posledních deseti letech podařilo vyprodukovat velké množství zubních lékařů, kteří u nás většinou zůstávají. Je však velký rozdíl v tom, jak vypadala péče třeba před třiceti lety a nyní.“

Naráží na skutečnost, že díky pokročilejším přístrojům a materiálům třeba pro zubní výplně dokáže lékař ve své ordinaci vyřešit i komplikovanější případy, ovšem stojí ho to čas.

„Efektivní výkonnost, kolik zvládne ošetřit pacientů, tím klesá. Zatímco dříve stihl třeba čtyři za hodinu, dneska je u standardní výplně běžné, že za hodinu zvládne jednoho,“ srovnává Antonín Tichý a dodává, že kdyby se zapracovalo na prevenci, zákroků by možná ubylo.

Právě v předcházení problémům jsou v Japonsku, kde působil, dalece před námi. „Každá škola tam má svého lékaře, který pravidelně dochází a šíří osvětu, jak by se děti měly o svoje zuby starat,“ popisuje a přidává i neméně důležitou informaci, že Japonci zkonzumují asi o polovinu méně cukru na osobu než Češi.

Důležitý rozdíl vidí také v počtu dentálních hygienistek, které pacienty učí, jak se starat o zuby, čímž také uleví zubařům, jež se mohou zabývat náročnějšími úkoly.

„V Česku jich vychází přibližně čtrnáct na 100 000 obyvatel, v Japonsku rovná stovka,“ uvádí Tichý. Nadále však platí, že alespoň na jednu preventivní prohlídku ročně, která může předejít mnohému trápení, dochází podle údajů zdravotních pojišťoven jen přibližně polovina Čechů.

Každoroční vysoký počet absolventů zubního lékařství v Česku může poněkud zkreslovat fakt, že třetina z nich je slovenské národnosti. Nedá se však říct, kolik z nich se po studiu vrátí domů.

„Oba státy mají dohodu, že studenti mohou v druhé zemi studovat zdarma, u nás v češtině, na Slovensku ve slovenštině. Určitě jich část po studiu odejde zpět, na druhou stranu jiní si tu vytvoří kontakty, najdou si partnery a zůstanou,“ míní Antonín Tichý.

Podle Romana Šmuclera, prezidenta České stomatologické komory, ovládá až tisícovka zubařů v tuzemsku některý východoevropský jazyk. Na mysli má především Ukrajince, což se s přílivem válečných utečenců bude hodit. Je přitom přesvědčený, že zdravotní systém je schopen přijmout až milion nových pacientů.

„Ukrajinci jsou zvyklí si ve své zemi za vše platit a dostávají modernější ošetření, než je u nás ‚na pojišťovny‘,“ domnívá se. „Jazyk proto nebude problém a Ukrajinci si za péči rádi zaplatí, jak jsou zvyklí,“ odmítá, že by nově příchozí svého zubaře nesehnali.

Že s utečenci přijdou i tamní zubaři, je možné, spíše se však setkává s tím, že se v nastalé situaci vynořují z ilegality stomatologové, kteří už v Česku nějakou dobu pracovali „načerno“.

Řádný proces začlenění zahraničního lékaře ze zemí EU přitom zahrnuje mimo jiné doložení získané kvalifikace a aprobační zkoušku. V odbornosti však Roman Šmucler u případných zubařů z řad migrantů nespatřuje hlavní problém.

„Pocházejí z úplně jiného prostředí, neznají vůbec zdravotní pojišťovny, právní systém EU. Je tu i jazyková bariéra, protože znalost ruštiny mezi lidmi se vytrácí. Představa, že přijdou a snadno se zapojí do práce v ČR, je nesmyslná,“ domnívá se prezident České stomatologické komory.

Obecně platí stomatologie za finančně lákavý obor, musí se ale sejít několik faktorů. Lépe se bude mít zkušený lékař se zavedenou praxí, který zvládne ošetřit hodně pacientů, ordinuje ideálně ve vlastním, neplatí drahý nájem a už splatil počáteční investici do ordinace, která může jít do milionů.

Lákavá může být v tomto ohledu i soukromá klinika s vysokým podílem nadstandardních úkonů hrazených pacientem. Prokousat se k vysokým výdělkům však může nováčkům trvat mnoho let.

I pro stomatology platí, že člověk se učí celý život, a nejlépe praxí. Ostatně té si užijí dost už studenti, hlavně v posledních dvou ročnících školy.

„První tři ročníky obnášely hlavně všeobecné lékařství a učiva bylo moc. Oproti gymplu to byl šok,“ netají třiadvacetiletá Petra z Příbrami, studentka 5. ročníku, která byla i jednou z účastnic kurzu docenta Peřinky. „První tři ročníky jsou nejnáročnější asi proto, že člověk moc nevidí zuby. Když jsme ale začali pracovat přímo s pacienty, tak už mi přišlo, že to stojí za to.“

Důvody, proč si obor vybrala, uvádí podobné jako ostatní mladí zubaři: kombinace práce hlavou a rukama, možnost okamžitě ulevit od bolesti a vidět výsledek, a v neposlední řadě estetická, možná až umělecká složka profese.

Ani Petra se do vlastní praxe nehrne, a než se časem vrátí do Příbrami, kde je po stomatolozích poptávka, chce sbírat zkušenosti v Praze. „Vztah k zubařům jsem měla vždycky dobrý, protože mi nikdy nic nedělali a byli na mě hodní,“ směje se.

I když ještě není hotová doktorka, už teď „léčí“ na potkání své příbuzné a kamarády, kteří nevynechají příležitost zkonzultovat s ní stav svého chrupu. „Už se mi smějí, že mám profesionální deformaci a koukám všem hned do pusy. A je to pravda,“ dodává.

„Denně k nám volá deset až patnáct lidí, kteří shánějí zubaře,“ vykládá stomatolog Aleš Bílý a jedním dechem dodává, že takové pacienty musí zklamat. On i jeho otec, jenž se věnuje stejné profesi, mají plno.

V desetitisícovém Lanškrouně, kde oba působí, je sice zubařů relativně dostatek, ovšem pacienti k nim dojíždějí z širokého okolí. Třicet nebo čtyřicet kilometrů je podle šestatřicetiletého stomatologa běžná vzdálenost, ovšem výjimkou nejsou ani pacienti s trvalým bydlištěm v zahraničí.

„Zastaví se jednou za čas třeba před Vánoci a nechají si udělat docela velké práce. I když je to stojí hodně, tak třeba v Londýně, odkud máme několik pacientů, by zaplatili desetinásobek.“

Proč se mladým zubařům nechce na venkov, vysvětluje mimo jiné tím, že se dnes péče o chrup soustřeďuje spíše do větších klinik, kde se každý specializuje na určitou činnost. „Bývají na soukromé bázi, moc v nich nefrčí smlouvy s pojišťovnami, všichni pacienti jsou klienti a za všechno se tam platí,“ shrnuje.

I taková pracoviště nouzí o pacienty netrpí. Některým nevadí si připlatit, třeba i za nadstandardní péči, jiným nic jiného nezbývá, když ve svém okolí zubaře nemají nebo jen ty, kteří jsou plně vytížení. A v případech, že mají chrup v pořádku a jezdí jednou dvakrát do roka na prevenci, jim vzdálenost není na překážku.

„My v menších městech jsme takoví desetibojaři. Od preventivních prohlídek, sanací zubů, léčení, extrakcí, složitějších chirurgických výkonů…“ vyjmenovává Aleš Bílý.

„Vznikají sice stomatologická centra, kde si lékaři pacienty mezi sebou předávají podle toho, co kdo dělá, ale to je koncept větších měst.“

Těm se lanškrounský zubař přece jen přiblížil, když loni otevřel ve spolupráci s rodiči nové zázemí se čtyřmi ordinacemi a zubní laboratoří, kterou vede jeho matka. Noví pacienti by však měli šanci jen v případě, že by se podařilo přilákat ještě dalšího lékaře…

Protože se v oboru pohybují jak rodiče, tak i strýc, byla dráha Aleše Bílého vytyčena v podstatě od dětství.

„Líbila se mi i jiná odvětví medicíny, ale tím, že jsem do toho nahlížel odmala, jsem šel touto cestou. Chtěl jsem pracovat s lidmi, a přitom být nezávislý, co se týče pracovní doby. Taky mě lákalo, že je to finančně poměrně atraktivní obor,“ přiznává. Žádný plán B nebyl, snad profesionální fotbalista. „Ale to by asi nevyšlo, zase takový talent jsem nebyl,“ usmívá se.

Neodradily ho ani nároky profese, které vnímal od dětství. „Doktoři ze starší generace museli při práci dlouho stát, nebyly ještě takové koncepty ergonomie práce jako dnes,“ naráží mimo jiné na nejmodernější polohovatelné křeslo, které si s pacientem spustí skoro až k zemi, takže může při výkonu sedět.

„Většina z nás se snaží být co nejlepší, hnát se za co nejlepším výsledkem, někdy i možná za cenu toho, že to pacient tolik neocení,“ dotkne se psychické stránky profese a zmíní, že podle některých průzkumů patří zubaři mezi profese nejvíce náchylné k depresím a dokonce sebevraždám.

Po absolvování Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně ocenil, že může díky rodičům-zubařům nabírat zkušenosti doslova doma. „Hned jsem tady začal pracovat a k tomu si ještě domlouval kurzy a stáže na klinikách zaměřených na to, co jsem se chtěl naučit,“ ohlíží se.

Na otázku, jestli už umí vše, odpovídá: „Nemyslím si to, a čím víc se snažím v něčem zlepšovat, tím víc si myslím, že ta cesta bude mnohem delší. Nevím, jestli bych věřil někomu, kdo tvrdí, že umí všechno.“