Zpěvačka Debbi: Nemám ambice obrážet butiky v Pařížské ulici

Na rozhovor v nahrávacím studiu Martina Ledviny, svého autora písniček a producenta, přijela v bílé škodovce a se psem. Po celou dobu se usmívala a v odpovědích byla velmi otevřená. Své průšvihy už dnes bere s nadhledem, své sny si pomalu plní.

Občas se to stane, hodně záleží na situaci. Když mám vyžehlené, čerstvě umyté vlasy a jsem nalíčená, tak je to celkem běžné. Když ale jdu s mastnými vlasy hozenými do drdolu, nenalíčená a v teplákách nakupovat do supermarketu, je pravděpodobnost minimální.

Zrovna nedávno jsme byli s přítelem lyžovat a já se na sjezdovce vymlátila. Měla jsem sníh ve vlasech, byla jsem rozcuchaná, celá červená, a přijela ke mně slečna a začala hulákat: Jé, vy jste Debbi. Asi už mě člověk musí hodně dobře znát, aby mě identifikoval v takové situaci. Já se totiž občas divím svému příteli, že se na mě brzy ráno podívá a pozná, kdo jsem.

Že bych si umyla, vyfoukala a vyžehlila vlasy kvůli tomu, že si chci jít nakoupit rajčata a salát, to ne. Obyčejně si beru tenisky, džíny, mikinu, něco si udělám s vlasy, ale rozhodně se nelíčím, protože kvůli nákupu je to zbytečné. Tepláky si vezmu jenom výjimečně.

To ano, jsem koneckonců ženská. Navíc kdybych se o to nestarala, asi bych nemohla nikdy vyjít na pódium. Nemám ale ambice obrážet butiky v pražské Pařížské ulici a pořizovat si oblečení, jehož cena je vyšší než rodinný domek. Občas si i něco drahého koupím, což je podle mě v pořádku. Aby totiž člověk vypadal dobře, stačí mu k tomu mít jednu dražší věc. Zbytek může klidně pořídit v second handu.

Určitě. Když budete mít jednu drahou věc a zbytek tradiční značky, budete vypadat elegantně a nikdo nepozná, že je to trochu podvod.

Upřímně řečeno mám nějaké věci po své mámě, a ona ráda nosí drahé oblečení. Tím pádem nedokážu tak docela odhadnout, jestli mají větší hodnotu než věc, kterou jsem si jako nejdražší koupila sama. Tou je kabelka. Pořídila jsem si ji za první větší vydělané peníze v roli zpěvačky. Pamatuju si, jak mi přišel honorář z Intergramu. Byla docela drahá, ale u značky, od které je, patří k nejlevnějším. Rozhodně jsem v tom obchodě nenechala desítky tisíc korun. A díky těm penězům jsem tenkrát měla docela divoké léto.

Přesně tak.

Bylo to celkem jednoduché. Na konci roku 2009 jsem se zúčastnila televizní soutěže SuperStar. Produkční pořadu byli Slováci, kteří tu písničku napsali a hledali někoho, kdo by ji nazpíval. Já pro ně byla zajímavá kvůli tomu, že mám čistou výslovnost angličtiny, a koneckonců i proto, že jsem jako neznámá zpěvačka nebyla drahá. Byla jsem chudý student a peníze, které mi nabídli, byly v kontextu šoubyznysu malé, ale pro mě nepředstavitelně velké. Přijela jsem na Slovensko, za půl hodiny jsem ve studiu písničku natočila, vydělala jsem kolem dvou stovek eur a zase jela domů.

Výrobce Metaxy si pak po úspěchu reklamy přál, abychom z kousku skladby, který byl pro natáčení použit, udělali celou. Za to jsem dostala také nějaké peníze, i když ještě menší než předtím. Mimochodem, ty první peníze mi hned následující den na oslavě narozenin mé kamarádky někdo ukradl.

Ukradli mi celou kabelku s peněženkou i novým telefonem. Peníze jsem měla v kabelce schované s tím, že je co nejdřív použiju. Málem jsem se z toho zbláznila. Byla jsem strašně naštvaná, považovala jsem to za obrovské neštěstí.

Ale tu drahou kabelku jsem si koupila až asi dva roky potom. A také jsem jela na dovolenou s přítelem.

Ne. Tři roky jsem chodila s tamtím a teď už rok chodím se současným. Po rozchodu jsem si říkala, že tak dva roky zkusím být sama. Jenomže svého současného přítele jsem znala delší dobu, a tak ta pauza trvala jen dva měsíce. Ale nelituju toho, jsem spokojená.

Její distributor mě asi rok sponzoroval. Vystupovala jsem tedy na mnoha jeho akcích a Metaxy jsem se doslova přepila tak, že s ní dnes mám už trochu problém. Když na ni dojde, zředím ji tonikem. Zvládnu stejně jen jeden drink, to mi bohatě stačí. Vybírám si jiné značky.

To už mám za sebou. Myslím si, že bouřlivé časy jsem prožívala v době, kdy jsem byla v SuperStar, tedy někdy kolem sedmnáctého roku svého života. Pro mámu i mě to byly velmi náročné roky. Teď už jsem mnohem klidnější, ale myslím si, že kdybych to před několika lety vědomě neutlumila, asi by mě to pití zničilo. Nebo bych už nebyla zdravá.

Spoustu, ale nikdy jsem neměla potíže se zákonem. Největším průšvihem, který se tenkrát přihodil, bylo vykradení našeho domu. Když máma s přítelem odjeli pryč, uspořádala jsem párty a někdo ho při ní vykradl. Já byla totálně opilá a má kamarádka na tom byla ještě hůř. Šla jsem s ní do patra, bylo jí špatně, zvracela, já se o ni starala, a když jsem se po nějakém čase vrátila dolů, můj první kluk, se kterým jsem tehdy chodila, spal na gauči a jinak tam nikdo nebyl. Zmizely foťáky, notebooky i máminy kabelky, do kterých zloději ostatní věci nacpali, a vůbec si neuvědomili, že mají větší hodnotu než to, co ukradli.

Byl to největší průšvih, který jsem zatím v životě udělala. Máma byla tak naštvaná, že jsem raději dobrovolně odešla bydlet na internát. Stalo se to asi rok před SuperStar.

Je to pro mě nejdůležitější člověk v životě. Společně se sestrou u ní znovu bydlím. Možná už bych neměla, ale v tom domě žije také můj dnes už docela starý pes, kterého nechci brát pryč. Budu tam s nimi až do jeho konce a potom se případně odstěhuju. Nechci svou dospělost prožít s mámou, i když vím, že je ráda, že tam se sestrou jsme.

S mámou máme opravdu vřelý vztah. Dělala jsem průšvihy a ona mě zcela správně potrestala. Na druhou stranu vím, že také nebyla svatoušek, i když jí při večírku nikdo dům nevykradl.

Ani ne. Já neměla v plánu zpívat, ale prohrála jsem sázku s kamarádkou a musela jsem se přihlásit do SuperStar. Když jsem to mámě řekla, přivítala to a podpořila mě. Já ale chtěla odjakživa studovat veterinu, to byl můj životní plán. Po SuperStar jsem si řekla, že budu studovat i zpívat, brzy ale bylo evidentní, že to není možné zvládnout. Naplno se věnovat hudbě a studovat veterinu je nesmysl. Neznám nikoho, kdo dělá tuhle školu a má čas byť třeba jen na brigádu. Je to nesmírně náročný obor. A také nevím, jestli bych na to měla. Nemám totiž moc dobrou disciplínu při učení.

Úplně. I když mi moji blízcí říkají, ať to ještě neházím za hlavu. Zanedlouho mě ale přece jenom přijímačky na vysokou školu čekají. Rozhodla jsem se jít v Praze na práva, tak uvidíme.

Táta je Němec, který žije v Čechách. Už asi deset let jsou s mámou rozvedení, takže u nás nebydlí. Bydlí se svou novou manželkou, hrozně fajn ženskou, kousek od nás. Vidíme se tak jednou za dva týdny, vztahy máme skvělé.

Nestýská, ale když přijedu za babičkou do rodného městečka Holzwickede, které leží kousek od Dortmundu, určitá nostalgie se ve mně probouzí a je mi tam příjemně. V životě by mě však už nenapadlo se do Holzwickede vrátit. Nikdy. Dětství tam bylo krásné, na život pro dospělého člověka to však není. Alespoň ne pro mě. Po dvanácti letech života v Praze se v malém městečku opravdu nudím. Nechtělo by se mi žít ani v Mnichově nebo Berlíně. Kupodivu moc nemusím mentalitu Němců.

Miluju ji. Ráda se po ní procházím, v noci, ve dne, se psem, jedu na koloběžce nebo na kole. Bydlím na kraji města, takže s chutí jezdím i do okolí. Mám to osm minut pěšky na metro C, osm minut pěšky na metro B a patnáct minut do centra.

Mám také ráda anonymitu, kterou Praha skýtá. Můžu chodit po městě, sledovat i poznávat stále nové lidi. Byla jsem nedávno s přítelem v Itálii na dovolené a nemohla jsem se dočkat, až se vrátíme. Když jsme najeli na Jižní spojku, což není úplně nejlepší místo na pozorování krás města, bylo mi dobře. A což teprve, když jsme projeli kolem cedule s nápisem Praha. Kdybych musela žít v malém městě nebo na vesnici, kde se všichni znají, jednoho dne by mi z toho asi přeskočilo.

Asi ne, ale není vyloučeno, že se to jednou stane. Doteď mi písničky psal Martin Ledvina. Na první desce jsem nesložila ani jednu, na druhé jsem už do nich trochu mluvila. Na konci roku bych chtěla vydat album se svými oblíbenými coververzemi a potom začít pracovat na novém s vlastními písněmi. Na něm už bych se chtěla podílet i jako autorka.

Myslím si, že docela dobře. Nejsem sice milionářka, ale uživím se.

Milionářka ano, miliardářka už ne. Myslím si, že když má člověk peněz moc, neví, co by si vymyslel za hloupost, aby je utratil. To bych zažívat nechtěla. Mít díky penězům svobodu, pokud jde například o cestování, to bych si prožila ráda.