Zpěvačka a skladatelka Vladivojna La Chia: V extravagantním kostýmu se cítím bezpečně

Jednoho dne mi přišel e-mail, že se mu líbí moje album Tajemství Lotopu. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá srandu, tak jsem byla milá, ale velmi stručná. Po dalších e-mailech jsem pochopila, že to asi opravdu bude ten Honza Hřebejk. Hned další den jsem si šla vyzvednout scénář a do týdne jsem udělala první motivy. Pak jsme se sešli, abychom zjistili, jestli se blížím jeho představám. No, a teď mám hotových asi čtrnáct věcí, se kterými se už pracuje ve střižně.

Když mám správnou náladu, skládám velmi rychle. S texty k písním je to horší, trvá mi třeba rok, než napíšu pár pořádných. Teď ale nastaly podzimní chmury, tak jsem udělala tři texty během dvou dnů. Jarní a podzimní smutky na mě přicházejí po setmění a s nimi i krásné věty a poezie.

Páté. Z toho první tři jsem natočila v Ostravě se skupinou Banana.

Červený kostým a latexové boty jsem měla v Bananě, ale tam jsme hráli hodně exponovanou hudbu. Dost lidí spekulovalo, jestli je to póza a proč to vlastně nosím. Když jsem se nad tím zamyslela, zjistila jsem, že je to vlastně přirozená reakce. V kostýmu se cítím bezpečněji, sebevědoměji. Teď zpívám víc intimně, takže oblečení musím volit velice jemně. Už si nemůžu dovolit extravagantní kostým, i když do úplného civilu se mi také nechce.

Ano, ale vystoupení na vernisáži je komornější a civilnější než koncert, který je spojený s jevištní show, světly, projekcemi a choreografií. Proto i oblečení tomu odpovídá.

S Terezkou se známe od jejích šestnácti let. Hrála i s ostravskou Janáčkovou filharmonií. Je hrozně dobrá a já jsem vlastně její první bokovka od klasiky. Hrajeme spolu už šest let a jsme jako sestry. Ještě se mnou zpívá a tančí moje nejlepší kamarádka Sylvie Bee a čtvrtý do party je kytarista a producent Aleš Bajger. Našel mě, když mi bylo osmnáct let. Tehdy jsem v Ostravě začala s Bananou a byla jsem vnitřně dost rozbitá. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí.

Potkali jsme se v ostravské hospodě. Připomínal mi vizáží Davida Hasselhoffa. Přijel zrovna z Ameriky, žvýkal a objednal si coca colu. To bylo něco na mě. Chtěla jsem po něm něčím hodit. Nakonec jsem vylezla ven z hospody a rozhodla jsem se, že se nechám přejet autem. Lehla jsem si na cestu a čekala na svého Chárona ve voze. Nikdo zrovna nejel. Nakonec vyšel Aleš, sebral mě a tak jsme se začali pomalu sbližovat. Pozvala jsem ho na náš první koncert se skupinou Banana. Tam se rozhodl, že se stane naším manažerem.

Studovala jsem v Ostravě a byla jsem nešťastná. Cítila jsem v sobě obrovský proud energie a každý se mě snažil hudebně ukočírovat. Nebylo jednoduché si ponechat svůj styl a názor. Aleš tu energii vycítil, chtěl moji syrovost projevu uchovat. Přitahovalo ho to. Proto také vyprodukoval naši první desku tak naturálně, aby náš projev navždy zaznamenal. To se mu povedlo.

Nevím, co by se mnou bylo, kdybych ho tehdy nepotkala. Stáli nade mnou všichni andělé.

Opravdu není. V Ostravě je spousta undergroundových a punkových kapel. Moje máma mezi ně chodila a brala mě s sebou. Protože nás, dětí, bylo všude dost, tak naši rodiče z hecu založili dětský sbor Vagínka Studénka u punkové kapely Buřinky II. Vystupovali jsme i na Majálesu.

Nijak jsem o tom nepřemýšlela. Pro mě to bylo jméno skupiny. Byla jsem šťastná, že zpívám ve sboru Vagínka Studénka, a hrozně mě mrzelo, že jsem jako nejvyšší musela stát vzadu. Byla jsem daleko od mikrofonu, a to mě pěkně štvalo.

Ano, skupinu založili tři kluci, se kterými jsem se poznala v hospodě Černý pavouk. Chtěli, abych si s nimi zazpívala. Bylo to dva dny před koncertem. Na něm jsem pak celé dvě hodiny improvizovala a málem jsem přišla o hlasivky. Pamatuji si, že jsem měla modré tričko s bílými pomněnkami a šíleně jsem řvala. Pak jsme seděli na chodníku a přišel nějaký pán a pošeptal mi, že při mém zpěvu onanoval. Což mě tenkrát úplně šokovalo.

Vladivojnština je zvukomalebný projev svobody, kdy se vůbec nezabývám slovy, natož rýmy. Hodně ji používám i teď.

To byla big pussy beatová dívčí kapela. Sice už dvě zpěvačky měly, ale přesto si mě pozvaly na zkoušku. No a během pár dnů ty dvě holky odešly a já tam zůstala nakonec sama. Jenže v těch šestnácti jsem byla strašně divoká a neuměla jsem přibrzdit. Třeba na koncertě v Brně jsme měly hodinové vystoupení, ale byly jsme tak nervózní, že jsme všechny písničky vystřílely už za dvacet minut. Neměly jsme další, proto jsme to jely celé ještě jednou. Tehdy vznikla naše první nahrávka Ruská zima a jedinou kopii jsem omylem prodala po koncertě jednomu fanouškovi. S holkama jsem zpívala asi rok, dál to nešlo, protože jsem dělala blbosti.

Třeba jsme měly křest a já jsem se předtím se svým tehdejším klukem opila ve Stodolní ulici, spala jsem někde na zemi, nastydla jsem a odešel mi hlas. Byla jsem neřízená střela, tak jsem to radši vzdala sama. Pak jsem narazila na tři kluky, s kterými jsem vydržela sedm let.

Natočili jsme spolu tři desky, ale teď jsme si dali pauzu. Náš původní bubeník dostal tinitus, pískalo mu v uších a musel skončit. Nám se dlouho nedařilo sehnat někoho jiného, a tím se naše koncertní činnost pozastavila. Měli jsme spoustu konkurzů, jenže k nám nikdo nesedl. Až po dvou letech se objevil Pavel Attel, skvělý bubeník, ale z Prahy, takže jsme málo zkoušeli. Připravovali jsme písničky na desku a posílali jsme si je jenom po e-mailu. Jenže já nemůžu udělat album po e-mailu, neprožiju to, potřebuji živý kontakt s kapelou. Všichni jsme z toho byli rozladění, málo jsme zkoušeli, málo jsme koncertovali a nakonec jsme se raději v dobrém rozešli. Možná jen dočasně. Každý děláme své projekty.

Písniček mám na dvojalbum, ale pak jsem si s Alešem řekla, že bych neměla lidi zahlcovat, takže jsem vybrala třináct kousků. Ty chci ještě letos natočit a desku vydáme na jaře. A také se chystá soundtrack k filmu Nevinnosti, který by vyšel s lednovou premiérou.

Proč? Pro mě už v žádném případě nedá. Lotopové jsou kmen, jeden z posledních kmenů úžasných lidí, kteří žijí v naprosté harmonii díky tomu, že otevřeně přijali život se vším, co k němu patří bolestí, radostí, štěstím, smutkem. Žijí v něm pradlenky, kominíci, komisaři, lupiči, je to vysněný svět, kde se každý raduje z maličkosti, a k němu patří samozřejmě i vladivojnština.

Vymyslel ho muzikolog Aleš Opekar. Pracuje v hudební redakci Českého rozhlasu, učí na vysoké škole a má i přednášky ve světě. Ten mluví o vladivojnštině jako specifickém, emotivním jazyku.

Snad ano.

Je to velká protiváha. V civilu, pokud tedy zrovna nejsem nějak rozjetá mezi přáteli, jsem docela plachá. Před koncertem jsem jak na trní a celá se chvěju, ale jakmile vstoupím na jeviště, tak se to ze mě docela rychle opadává.

Odmala jsem si kreslila, ale většinou své smyšlené kapely a zpěváky. Hudební svět jsem žila spíš jen ve své hlavě než reálně. U plátna jsem strašně šťastná. A měla jsem i pár výstav, ta poslední skončila před týdnem v pražském hotelu Icon.

Hrála jsem si s vojáčky, na indiány, stavěla jsem obrovská města. Chtěla jsem být kovboj, policista, hasič, kosmonaut, režisér, jenom ne baletka nebo princezna. V žádném zájmovém kroužku jsem nevydržela déle než týden, byla jsem přelétavá a divoká. Ale založila jsem také spolek na ochranu přírody. Mamka mě porodila v devatenácti, taťkovi bylo 23 let. Oba byli velcí volnomyšlenkáři, máma hrála amatérské divadlo, táta zbožňoval rockové kapely a mě všude tahali s sebou. Byla jsem pořád v divadlech a na koncertech. Máma pracovala v Rock Hillu, což byla punková hospoda, tak jsem za ní chodila a tam také vznikly moje první portréty punkáčů a anarchistů.

Taťka byl hasič a nosil mi domů z hasičárny různé převleky. Odtud možná pramení moje slabost pro kostýmy. Naši mě hodně ovlivnili. Byla jsem na ně těžce fixovaná, nemohli mě dostat do škol v přírodě nebo do táborů, nesnášela jsem to. Rodiče jsou rozvedení, ale mám ještě sedmiletou sestřičku Marjánku. Mamka se totiž znovu zamilovala.

Až to na mě jednou přijde, bude miminko.

No, asi jak pro koho. Jsem iracionální, takže k sobě potřebuji člověka, který je pevně na zemi a kterého si vážím víc než sebe. Mám ráda dlouhé a trvalé vztahy, nesnáším promiskuitu. Teď už mám dva roky novou lásku a jsem moc šťastná.

To ne. Můj táta je Vladivoj, jmenuji se po něm, ale stejně mi říkal Pipin. Vladivoj je staroslovanské jméno a do roku 1972 bylo i v kalendáři, pak je vyměnili za Stelu. Maminka je Petra, ale má italské předky a od nich jsem si vypůjčila příjmení.

Umím si představit úplně všechno. Vidím se jako skromná babička, jak jdu pěkně o hůlčičce s nějakou kamarádkou do cukrárničky. Dáme si kávičku a biozákusky, v té době už budou samozřejmostí, budeme koukat na sluníčko, usmívat se, všechno trápení hodíme za hlavu a budeme si užívat.

Posouvají se mi. Nejdřív jsem chtěla kapelu, pak desku, ale ještě se mi nevyplnilo to, že bych hrála víc v Evropě a hudbou si vydělávala. Teď pořád jen tvořím, tvořím a tvořím, ale chtěla bych víc vystupovat a hrát. Jenže tenhle hudební žánr není asi lehce stravitelný pro většinové české publikum, proto se musím spokojit jen s místy, kam se opravdu hodím. Ale vybrala jsem si tu cestu dobrovolně. Vždycky děkuji Bohu za každé vystoupení, kam přijdou lidé, kterým se to, co dělám, líbí a naplňuje je to. Pak si ještě přeji, aby se lidi už vzpamatovali, protože mám pocit, že naše dny tady na zemi jsou pomalu sečteny!